Miniatury: O solitude

17 listopadu, 2018
07:01

O solitude

(pouť na Roklan)

Přijel jsem na Modravu nepřipraven. Nepočítal jsem s takovým mrazem. A přitom přece znám, jak mrzne pod Březníkem, kde teplota 10. 11. ráno klesla až na -6,5 °C.

Ledový vzduch stéká údolím podél břehů Modravského potoka a stříbří nízké smrky i zežloutlé louky. Jedeme na kole, mrznou mi prsty, držím řídítka střídavě levou a pravou rukou, druhou ruku strkám do kapsy kalhot a doufám, že se trochu zahřeje. Pak tlačíme kola pod Špičník a schováváme je v nízkém lesíku. Blížíme se k hranici. Na druhé straně horského hřebene se v bavorských nížinách rozlévá bílá záplava par. A za ní se modrají křivolaké obrysy Alp.

Pokračujeme po hranici k Roklanu. Ale ještě nás čeká mohutný masiv Blatného vrchu. Mrtvý les působí smutně, ale u pat holých kmenů už rostou malé smrčky a někde se dokonce zelenají starší smrky, které ze záhadných důvodů odolaly kůrovcové invazi. Jsou to silní jedinci, snad geneticky lépe vybaveni pro tak nerovný boj. Vžívám se do jejich úzkosti, když se dívali, jak jejich sousedé podléhají. Vydržím i já? Je těžké věřit ve vlastní síly, když ti okolo ztrácejí naději.

U vrcholové skály někdo zapomněl psí náhubek. Zůstal tu nasazený na větvi. Skála hostí paprsky, které vnikají i do prasklin trouchnivějících kmenů, jejichž dřevo se odlučuje v podobě kvádrů. Když je vezmeme mezi prsty, je lehoučké a šustí jak polystyrén. Sluníčko na listopadovém šumavském hřebeni příjemně hřeje, může však být i palčivé, vysoušet krajinu, rozšiřovat hranice pouště. Kéž bych Tě dokázal hřát, ne spalovat.

***

Oddávám se snění tváří v tvář blankytu oblohy, dívám se daleko k Alpám, které se zdají mohutné a nedosažitelné. Tajíme dech nad oslnivým oblačným mořem, nedá se do něj ani pohlédnout. Je tiché a takřka nehybné. Ve své trpělivosti nepřekonatelné. Pro plavce. Pro poutníka. Snad jen dva letci, kteří tu zahynuli v roce 1963, by to dnes na druhý pokus zvládli a šťastně by se večer vrátili domů. Ale my jsme pomíjiví a máme své hranice a ty nám udržuje v patrnosti tahle pěšina, kterou kráčíme k tajemnému Roklanu. Země nám hladí lýtka borůvčím, občas se nabodneme na suchý klacek.

Tu a tam nás poleká tvář starce. Kaboní a krabatí se, jako by byli stvořeni z těsnící pěny. Na to přirovnání přicházíš ty a já ve své nepraktičnosti ani nevím, co to těsnící pěna je. Choroše jsou tak výmluvné ve svém mlčení. Jsou to zpovědníci, kteří slyšeli o tolikerém utrpení, že již nemohou zcela rozjasnit líce. Říkáš, že snad odmlky budou mizet, jak se budeme víc a víc znát. Možná tomu bude i naopak, odmlky se mohou rozšiřovat jako oblačné moře pod našima nohama. Ne že bychom si neměli co říci, ale budeme si rozumět i bez zbytečných slov.

Ticho teď ruší jen vysoké hlasy ptáčků, co se dorozumívají ve větvích smrků. A pak se zpod údolních mračen ozve hlas sirény. Hoří tam? Což může na dně moře hořet?

***

Roklan je horou setkání. Rozhled do daleka tu obdivují Němci i Češi. Díváme se do vnitrozemí. Dohlédneme až na Kašperk, ke kterému se blíží jazyk mraku. Má chuť ochutnat drolící se zeď věží? A vpravo vidíme Zhůří s bronzovými pastvinami. To je dálka! Hned si vybavím odpoledne a večery, kdy naopak hledíme ze Zhůří na dvojvrchol Roklanů. Stojíme pod břízkou a doplňujeme si navzájem báseň o větru, který jí provívá.

Budu Ti větrem

a ty mně břízou,

jen listy rozseté

po loukách zbydou.

Vítr se napíchne

na holé větve –

vykřikne krví hned

zkřehlý pták, vzlétne,

srdéčko tlukoucí

bludného větru.

Kde jen mám domov? Cíl?

V odešlém létu?

Uniklas před touhou,

co v sobě nosím,

zašumím travinou

bez listí, bosý.

***

Neodhadli jsme množství pití. Slunce hřeje víc, než jsem počítal a než by se po ránu v Luzenském údolí zdálo. Mnoho jsem toho vypotil, teď se mi lepí rty k sobě. Ještě že máš dvě poslední jablka. Pak míjíme rašelinné jezírko. Je to jen trochu větší černá louže přímo na hranici, v sedle mezi Blatným vrchem a Bärenlochriegelem Ležíme na břiše, hlavu až u hladiny, chlemtáme kořeněnou vodu, která má barvu fernetu. Gedeon takhle nechal pít své bojovníky. Kdo pil jako my, toho do bitvy nevzal, jen toho, kdo poklekl či přidřepl a nabral vodu do dlaní, ten byl i při pití ve střehu a směl do krvavé řeže.

Loučíme se s nádherným dnem. Slunce klesá a moře se zbarvuje stále více do bronzova. Vydáváme se okolo meteorologické stanice těsně pod vrcholkem Blatného vrchu zpět k Březníku. Ještě jsem s tebou nahoře, ale jsem i dole, ten druhý v šeru pod mraky, tam, kde drobně mrholí. Pomalu uklízím po tvé poslední návštěvě. Zní Purcellova skladba Ó, samoto! Všechno je tam prostoupeno tebou. Ovoce, zelenina, které jsi mi s láskou přinesla. V konvičce nedopitý čaj. Svlékám povlečení. Pracuju pomalu. Přikládám tvář k té provoněné látce. Venku začíná mrholit. Jen prosím neříkej, že to nic nebylo. Že se nic nestalo. Protože pak jsem se nestal ani já. Budu čekat na Tvé oddechování. A neuslyším nic.

{gallery}vimperk/2018/11_listopad/miniatura_roklan{/gallery}

Text a foto Roman Szpuk

1. Loučení s Friederike