Miniatury: Vratká lávka slov

10 listopadu, 2018
07:36

Vratká lávka slov

(Dušičky 2018)

Zima to zkouší pomalu, opatrně, po krůčcích. Nedávno se kupříkladu zatáhlo mrazivou mlhou. Napadlo prvních dvanáct centimetrů sněhu, do kterých nyní prší a při teplotě pohybující se mezi -0,9 °C a -1,2 °C se tvoří ledovka. Fouká slabě ze severovýchodu. Hodina za hodinou plyne a nic se nemění, bílé břízy, bílá námraza, bílá mlha, bílé plachty lodí, co klesají ke dnu. Celá krajina je bílá, už trochu pod hladinou.

„Někteří lidé přirovnávají ty dny k apokryfům, tajně vsunutým mezi kapitoly velké knihy roku, k palimpsestům, skrytě podstrčeným mezi její stránky, anebo k těm bílým, nepotištěným listům, na nichž se oči, dosyta načtené a plné obsahů, mohou opájet obrazy. Na těch stránkách se člověk ve stále větší bledosti, vymaňuje z barev a může odpočívat na jejich nicotě, než bude zatažen do labyrintů nových dobrodružství a kapitol,“ píše Bruno Schulz o mlze ve svých Skořicových krámech.

Až druhý den po ránu se mlha prosvětlí. Slunce se opírá do zledovatělého lesa. Stébla jsou pokryta ledovými hřebeny ostrými jako břitva. Žluté listy bříz ovroubila tlustá ledová linie, průsvitný obrys, který se tu a tam odlupuje a padá, stejně jako křišťálové lavinky sesouvající se po hustých jehličnatých korunách smrků. I z kovového stožáru padají kusy ledu a zvoní to jak v orloji snivců. Kolik pokladů, ležících na dně noci, nepoznalo své skutečné barvy ve slunečních paprscích.

***

Ozývá se vrzavý hlas mnoha ptačích hrdel. Vybíhám na ochoz stanice. Nízko nad námi přelétá hejno jeřábů. Míří na západ. Dlouhé krky jsou natažené dopředu, velká křídla na koncích roztřepená zabírají mohutnými tempy. A trochu dál na jihozápadě vidím nad lesy další hejna. Kolik jich je! Závidím jim ten přímý směr. Neváhají. Vědí, kam letí a že se mohou navzájem jeden na druhého spolehnout. Nejvíce obdivuju ptáka, který letí v čele celého uskupení. Kolik musí mít zkušeností, aby se ostatní ptáci podvolili a spolehli se na jeho vedení?

O chvíli později stoupám na stožár na Huťské hoře. Kovový žebřík mě studí do dlaní, pozoruju, jak se kolem mě s každou příčkou vynořuje celá Šumava. Daleko na severozápadě je vidět hřeben Krušných hor, přímo za Svatoborem se zvedá Klínovec. Podivný smutek v sobě nosím, budí ze spánku i všechny předchozí smutky. Vystupují ze stínů, vtělují se do táhlých modrých linek nekonečných hor.

***

Docházíme v pilířům někdejší lávky, po které se přecházelo přes Otavu ke zmizelé obci Bystrá (německý název Wunderbach je poetičtější: Potok divů). Stojíme u soklu starého kříže, který parta nadšenců vylovila z proudu. Dva zděné pilíře se na dálku dorozumívají přes proud řeky. Mezi nimi zeje prázdno. Lávka prý byla vratká jako bývá nejisté dorozumění mezi lidmi skrze slova. Přesto potřebujeme náš tak nedokonalý jazyk jako lávku, mostek jednoho ke druhému¹.

Začíná se stmívat, když se po břehu Otavy vracíme zpět do civilizace. Klopýtáme přes kameny, temný proud po naší pravici strhává usazeninu soumraku k novým tůním a do zklidňujících se zátočin. Kolik kontaktů nabízí cesta nočním lesem. Svítíš mi zezadu mobilem, já ti ze tmy před sebou podávám větve, aby tě nešvihly do tváře. A za Tebou opět všechno uzavírá tatáž tma. Kdo by se do ní otáčel za listem, jehož pád zůstane beze svědků? Řeka nás předbíhá, i ona má svoji umanutou představu, kam téci, důvěřuje břehům. Na pravém břehu se mezi už holými korunami stromů objevují světla Rejštejna. Na hřbitově tam blikotají svíčky. Tráva mezi hroby je pošlapaná.

{gallery}vimperk/2018/11_listopad/miniatura{/gallery}

Text a foto Roman Szpuk

1) Informace k mostku Josef Pecka: „To je starý most do Paští a Wunderbachu naproti Myším Domkům. Ještě před tím tam byla jakási lávka, po které se hrozně špatně přecházelo. Když se po ní vraceli chlapi z kostela, posilněni následně v hospodě, padali z ní do Otavy. V 30. letech pak postavili most nový, kus proti proudu, který stojí dodnes.“

1. Loučení s Friederike