Miniatury: Zlatá a černá

20 října, 2018
07:08

Zlatá a černá

Sedím v koruně buku na Zhůří. Jemně to v ní šumí. Možná je to zpovědnice. Dva se v ní přetahují, kdo koho strhne do té své propasti.

Šat buku je složen z plíšků uspořádaných po větvích do drapérií. Jaký soulad ohňů zrozených již před miliony let při velkém třesku! Všude kolem mě, nade mnou i pode mnou září bronzové listy, jako by mi někdo z pastvin nabízel úplatky. Já je nepřijímám a každá odmítnutá mince se snáší dolů na zem. A jsou to úplatky nebo almužny? To ví jen ten, kdo potřásá mincemi na dlaních větru. Už jsem zapomněl, zda jsem o něco usiloval či jsem něco získal, zda tajný poklad či srdce ženy? Není divu, jsem přece ze svého života „na větvi“.

Na louce mě překvapila osamělá pampeliška. Možná se jedním očkem podívala, aby zjistila, proč je v říjnu takové teplo. Zahlédla žluť nad sebou a řekla si: vida, sestry už také kvetou, snad jsem něco nezaspala? Ale nad ní se jen zlatohlavé břízy obtáčejí třpytivými šupinkami. Jsem-li každou z nich spatřen, tolika očima, v tolika podobách?

***

„Viděl jsi někdy oči Boží, jak Tě vidí?“ zeptal se mě vodňanský kněz.

„Nemám žádný duchovní talent, abych viděl takové věci,“ odpověděl jsem mu. „Teď vidím jen žhavé barvy buků, javorů a bříz.“

„A za nimi?“

„Nezajímá mě ten, co se skrývá za nimi.“

„Rozhřešení je přenášení barev stromů do nitra,“ odpověděl mi kněz. „K poznání vede i cesta negativní. Toto Bůh není, toto taky ne, není ani takový, ani jiný. Až zůstanou jen ty oči.“

***

Ať se v těchto dnech vypravím kamkoliv, na Zhůří, na Boubín nebo na Alpskou vyhlídku u Švajglových Lad, všude mě doprovází zpěv křivek¹. A pak jsem na Kubově Huti zaslechl krkavce. Jeho temná křídla jsou pravým opakem zářivého podzimu.

„Kró,“ zazpíval a zaplachtil jako dravec. Konce jeho perutí prozářilo slunce. Tu se spustil ke špičce smrku. Ozval se výkřik. Nějaká straka se polekala, ulétla stranou. A krkavec za ní. Straka našla klid až mezi větvemi u kmene. Krkavec popolítl a už se vrací, nepřestal ji sledovat po čertovském očku, znovu ji jen děsně mine. Její druh či družka na ni pokřikuje v obavách. Ukrývá se ve druhém smrku. Čím si straky krkavce tak znepřátelily?

„Jen jí dej!“ volám na svého černého bratra. „Straka, vybíječka drobných pěvců! Ať taky pozná, jaké to je, když ji prožene pták o mnoho větší.“

***

Večer zapadá slunce, ochlazuje se a opar v údolích houstne. Stojím v uličce Na Baště, z parkoviště zní rány skejtů, kluci tam nacvičují triky. Vidím vdovu, která na zahrádce nakládá do kolečka těžké špalky dříví. Vozí je ke stěně domku, kam je rovná. Rozepnutý vaťák se jí houpe v namáhavých pohybech. Pomáhají jí dcerky.

1) Hlas křivek si můžete poslechnout zde:

https://www.rozhlas.cz/hlas/pevci-ch/_zprava/krivka-obecna–22144

{gallery}vimperk/2018/10_rijen/miniatura19{/gallery}

Text a foto Roman Szpuk

1. Loučení s Friederike