Miniatury: Na cello hraješ

8 října, 2018
10:43

Na cello hraješ

Chtěl bych vidět ta tajená plátna, jejichž tvůrce si otírá perka a štětce do listů mlečů,

chtěl bych slyšet dialog dvou krkavců. Jeden letí přímo, takřka bez mávnutí křídel, druhý poněkud pod ním, co chvíli stáhne křídla k sobě, s krkavčím výkřikem udělá divokou obrátku dolů, nabere vzduch a nechá se vynést opět do výše,

chtěl bych mít v žilách na chvíli krev říjícího jelena, co vyhnání z lesního chrámu, zasvěceného bohyni Seléné, předěšené kostelní panny,

chtěl bych se stát jednou z ovcí na ranním Zhůří. Dlí tu v ještě sotva znatelném rozbřesku pospolu, dívají se na mne. Ptám se jich, ony odpovídají:

Kde máte pastýře,

ovečky ze Zhůří?

Odešel za ženou,

za lunou, za růží.

Chtěl bych se zmenšit a strávit noc pod kloboučkem lysohlávky,

chtěl bych se vracet po molu paprsků nízkého slunce do temného nitra smrčiny, za chůze hladit kůru a nebát se, že v hloubi lesa číhají už jen tůně prázdnoty,

chtěl bych po úmorném dni dojít na chalupu Najmanku, tam tě zastihnout, jak cvičíš na cello. Za prasklým okenním sklem, zdobeným pavučinami ve tvaru průsvitných plachetnic, pozvedá planá třešeň svoji korunu podzim od podzimu výše. Barevné listy připomínají zavěšené svítící ryby, které si někdo suší v paprscích babího léta. Stojím za tebou, pleť ti ozařují plameny svící, které přebírají roli dne. Na okenním parapetu leží dva křemeny, zarážky, aby průvan nepřibouchl okna, když se větrá. Ty teď leží na notách, které zatím nepotřebuješ. Nebo už?

Přinesl jsem z podzimní louky modrý květ zvonku a zaplétám ti ho do vlasů, zatím, co hraješ pomalé adagio ze sonáty již dávno zapomenutého skladatele. Zvonky budou brzy posledními stopami léta na zežloutlých vyprahlých loukách. Tím více vynikne jejich osvěžující hloubka. Beru si uhel, kreslím les bez barev, který tvoří jen světlo a stíny. Ty věčné gabrétské interiéry, úkryty, záštity, ta útočiště, z nichž nevede cesta dál.

Text a kresby uhlem Roman Szpuk

1. Loučení s Friederike