Tak nám … ne, nezabili Ferdinanda, jak by se možná leckomu automaticky chtělo spolu s klasikem českého literárního humoru pokračovat, nýbrž … vypuknou volby. A když se tak probírám vším dosavadním předvolebním materiálem, hnedle nevím, komuže vlastně ze všech těch příštích spasitelů Vimperka dát svůj hlas. Tedy, přesně řečeno, nevěděl jsem až do včerejška – dnes mám jasno.
To se vám, milí čtenáři, takhle o svatém Václavu chystám okolo čtvrté ranní vyrazit na svůj oblíbený Boubín, když mne pohledem z okna v té naší „Husovce“ překvapí nezvyklé světlo, provázené navíc v ten čas stejně nezvyklým hlukem. Vzápětí se rozsvítí i mně: vždyť na přejezdu u vlakové zastávky směrem na Kubovku se nově budují závory, takže je tam dle všeho neprůjezdno – však o tom bylo informováno i zde: http://www.vimperk.eu/index.php/vimperk/102-zpravy/14460-uzavirka-zeleznicniho-prejezdu-nad-vimperkem. Nejkratší náhradní možností, kterak se z Vimperka dostat kýženým směrem, je cesta přes Skláře k Solné Lhotě – tedy u staré Jitony (či, chcete-li, u Marousků) odbočit doprava a pak ulicí Karoliny Světlé stále jen do kopce, přes jiný železniční přejezd a poté Hájnou horu až do zmíněné vísky, za níž už silnička po chvilce klesá, aby dole opět vyústila na hlavní tah ku Strážnému. Ano, většina řidičů takhle časně spěchá především za prací do Německa. A většina si jich v té náhle nezvyklé situaci, a to i za denního světla, splete směr a vjede do naší pohříchu dopravně neoznačené slepé ulice. No nazdar, to bude celý den veselo, letí mi hlavou, když sedám do auta a následně pod kopcem, ještě než odbočím u Bergmannovic kapličky doprava k Boubínu, stihnu tamtéž nasměrovat asi pět váhajících nešťastníků. Ono už tu totiž jednou podobné „veselo“ bylo, když jakýsi patrně příliš spěchající kamion zbořil na inkriminované zastávce jeden ze semaforů. A věřte, že pozorovat, kterak dosti příkrou „Husovkou“ couvá dolů dokonce řada „náklaďáků“, není příjemné ani z oken zdejších domků, natož pak z kabin oněch do pasti polapených vozidel. Příliš mne tedy nepřekvapuje, že krátce po osmé hodině prakticky nemám šanci dostat se nazpět domů, a je mi těch zmatkujících řidičů, kteří svými víceméně chaotickými, ba vzájemně potenciálně nebezpečnými manévry zákonitě dokonale ucpávají cestu, vlastně líto. Oni přece za vzniklou situaci nemohou. Stačilo by jen objížďku řádně a přehledně označit, zejména pak v ohnisku celého problému, tj. na křižovatce ulic Karoliny Světlé, Žižkovy a Husovy.
Značení však lze bez sebemenších skrupulí označit za naprosto nedostatečné a diletantsky provedené i na hlavním tahu, kde se řidičům všehovšudy oznamuje, že silnice je po ujetí 1900 m slepá. Nikde nevidíme, že by směrovka na Strážný byla, jak je v podobných situacích běžným zvykem, provizorně přeškrtnuta, aniž by se dalo kdekoli z čehokoli vyčíst, kudy jinudy je vedena objížďka. Mnozí řidiči tak jsou, jak se ukazuje, ve šťastnějších případech závislí pouze na údajích navigace. Pokud ji ovšem mají. Co jiného tedy člověka za dané situace napadne, nežli obrátit se v průběhu dopoledne, v němž jindy zcela poklidná „Husovka“ začíná budit zdání nejrušnější vimperské dopravní tepny, s příslušným dotazem na městskou policii? Odpověď zní, že věc je od rána předmětem řešení, s dodatkem, že za dopravní značení je odpovědný provozovatel stavby, a doporučením, abychom se mimo jiné zkusili spojit s ředitelstvím silnic a dálnic, kam prý městská policie celý případ předala. Spojení se daří, přičemž ženský hlas na českobudějovickém dispečinku odmítá jménem oslovené organizace odpovědnost za popsaný stav věci (což jsme věděli), který by prý byl řešen jedině v případě, že by na úseku provizorní objížďky došlo k nehodě (vida, naděje sice z nejhorších, ale přece nějaká). A opět stejná píseň, že ten horký brambor patří do dlaní provozovatele stavby, za nějž je označena firma Strabag. Tam ovšem ve sváteční den nikdo pochopitelně nezvedá telefon. Po noční epizodě, kdy na konci naší slepé ulice na základě neúspěšného pokusu otočit se tu (!) uvízla dlouhou cestou z Prahy unavená řidička, bojící se couvat (kteréhožto úkonu se, motivován nejen přirozenou snahou pomoci druhému v nesnázích, ale popravdě též zájmem ochrany zbrusu nových vrat, aktuálně zatarasených jejím vozidlem, a tím pádem neotevíratelných, ujímám za ni – avšak bez chuti držet tam po zbytek noci za daným účelem službu), definitivně uzrává nápad vyrobit prostě svépomocně ukazatel směru na Strážný a umístit jej na patřičné výše popsané kritické místo. Sám čert mi na rozdíl od manželky, která mne vyzývá k okamžitému činu, nakukává vyčkat s tím do rána.
V těchto místech se někteří řidiči pokoušejí otáčet (!!!)
V sobotu jsem za svou noční liknavost potrestán budíčkem v podobě mocné rány do vrat (tentokrát už se na rozdíl od pouhého nočního zatarasení stávají neotevíratelnými z důvodu zohýbaných zajišťovacích táhel) – inu, když už jsem neposlechl manželku, měl jsem aspoň pomyslet na známé přísloví „Co můžeš udělat dnes, ….“. Nestalo se, a tak dostal neblahou a tentokrát úspěšnou příležitost další výtečník, který by nejen s ohledem na své řidičské (ne)schopnosti, ale především délku auta, s nímž ho napadlo otáčet se tu, měl být podroben snad rovnou psychiatrickému vyšetření (nebyl ostatně prvním ani jediným, do téže kategorie náležel již v předchozím pozdním odpoledni jiný, který se s „oktávkou“ prodlouženou o nosič jízdních kol pokoušel o otočení před sousedovou garáží – v místě ještě užším; naštěstí pro souseda včas vyhodnotil svůj omyl). Samozřejmě neprodleně ujel, ač si musel být svého skutku vědom. Pak už je ovšem podomácku dvojmo (tedy manželkou i mnou) vyrobená směrovka na Strážný, jakož i její improvizované umístění dílem okamžiku – a neprodleně přináší své ovoce. Zadostiučiněním a současně perličkou se hned stává osobní poděkování dalších projíždějících zmatených Pražanů, tentokrát postaršího manželského páru, který se silně podivuje nejen nad úrovní dopravního značení v našem městě, ale především nad faktem, že se tu o ně musejí starat občané svépomocně (!). Těžko jim tu zjevnou ostudu vymlouvat vysvětlováním, že městské orgány, ač s věcí seznámeny, jsou z hlediska náležitých předpisů a regulí naprosto z obliga. Mají na věc svůj názor a stoprocentně v něm mezi ostatními bloudícími řidiči nejsou sami. Z otevřených okének některých dalších automobilů lze pro změnu zaslechnout i výrazy ve slušné společnosti nepublikovatelné … a nelze se jim v daném kontextu divit.
Zdálo by se, že je načase celou tu „šňůru perel“ ukončit, ale přece jen dochází ke kontaktu, a to přímo osobnímu na místě stavby, s firmou Strabag. A ejhle, i ona se zříká pomyslného horkého bramboru, neboť se na celé akci prý „jen přiživuje“ budováním asfaltového povrchu vozovky, zatímco hlavním aktérem je dle osloveného pracovníka organizace „Flop České dráhy Plzeň“ . Důležitější nežli fakt, že takto formulovaný název není na internetu k nalezení, a organizace se tudíž patrně oficiálně jmenuje jinak, je získaný funkční telefonní kontakt. Nu a teprve teď se dočkáme pravých perel. Největší z nich je otázka: „A kde to teda je?“ , přicházející poté, co byla jinak vstřícnému a komunikativnímu zástupci onoho „Flopu“ (říkejme mu tak) v kostce nastíněna celá situace. Člověk by – zřejmě zcela naivně – předpokládal, že firma, která provádí stavbu zahrnující nutnost realizovat objížďku, si náležitě prostuduje danou náhradní trasu a samozřejmě ji neméně náležitě označí. A hle, namísto toho se tu s prostoduchou otevřeností prezentuje naopak fatální neznalost a z ní plynoucí povrchnost celého přístupu. Když pak dojde na námitku, že úzkou silničkou ze Sklář jezdí do Vimperka i kamiony, jimž se v daném úseku jednoduše naprosto nelze vyhnout (během ranní chvilky jich na železničním přejezdu nevěřícně napočítám pět za sebou), takže by tu rozhodně měl být realizován kyvadlový provoz za pomoci mobilních semaforů, následuje vysvětlení, že kamiony tu „ …vůbec nemaj co dělat“, neboť jim dopravní značení jasně přikazuje jezdit přes Prachatice a Volary. Nu, nejezdí – nebo přinejmenším ne všechny. Nabízí se samozřejmě hned několik hypotéz – od snahy ušetřit palivo a „risknout“ kratší cestu, tedy jasné řidičské nekázně, až k té z hlediska dosavadních zkušeností nejpravděpodobnější, že totiž uváděné dopravní značení buď na příslušných místech schází, případně je opět provedeno nanejvýš diletantsky, takže je snadno přehlédnutelné, případně nedostatečně informující. Nevím. Neumím objektivně posoudit příčiny, jen popisuji reálné vimperské následky, v nichž jsou možná řidiči kamionů zcela nevinnými. Ale v prvé řadě konečně máme zodpovědného viníka (beze stopy ironie předpokládám, že nezávisle na nás jej jako aspoň nějaký výsledek svého proklamovaného „řešení“ situace zná i městská policie, těžko se však vyhnout poukázání na zásadní významový rozdíl mezi slovesy „řešit“ a „vyřešit“ ), navíc ochotného k okamžité nápravě (hurááá !!!). Ochota je ovšem jednou věcí, realizace druhou. Nechme opět chvilku hovořit snímky.
Kdepak se tu vzal ???
A tady máme slíbenou „nápravu“: označení slepé ulice bylo všehovšudy přesunuto z Pražské ulice na počátek ulice Karoliny Světlé, tedy pod dávno již svépomocně označenou křižovatku. Výsledkem je zákonitě ještě větší matení řidičů.
Bezradný řidič tohoto kamionu se jako jeden z mnoha teprve zde na Pasovské, u zákazu vjezdu s výjimkou vozidel stavby, ptal na cestu, …
… neboť prý nikde na dosavadní trase nenarazil na upozornění, že do Strážného musí jet přes Prachatice a Volary. Není důvod nevěřit mu.
Stavba by na základě tvrzení zástupce „Flopu“ měla být finalizována v pondělí 1. října – snad tedy můžeme počítat aspoň se snahou nic dlouho neprotahovat. Buďme však realisty a kvitujme s povděkem, až cesta na Strážný bude zase plně průjezdná.
ALE !
Jednou věcí jsou zákony, předpisy, vyhlášky, nařízení … záležitost jistě nutná, závazná a nezpochybnitelná, leč nejednou pohříchu též sloužící jako neprůstřelné byrokratické krmivo pro „úředního šimla“, mimo jiné si libujícího ve známé hře přehazování horkých bramborů. Druhou pak zdravý selský rozum spolu s vůlí, uměním a ochotou pohotově nouzově řešit nenadálé situace, což naprosto nemusí být nutně v rozporu s prvně řečeným. Co mám konkrétně na mysli? Třeba představu, že v technickém mobiliáři města by se mohlo nacházet několik oranžových šipek, v povědomí řidičů zažitých jako objížďková značení, která by bez ohledu na to, kdo zrovna je nebo není čím z legislativního hlediska vinen, mohla být operativně umístěna na nejkritičtější místa, dokud nebude dohledán a k patřičné nápravě, jakož i úhradě příslušných nákladů přinucen viník. Bez absurdního čekání, zda nedojde v důsledku jeho trestuhodné nedbalosti k nehodě. Principiálně podobných příkladů by se jistě našlo více, … ale kdož ví, zda by prvořadě neodporovaly nějakému tomu předpisu, a nebyly tak pro nepružné byrokratické mozky horším prohřeškem nežli nepřehledná, ba bez přehánění nebezpečná dopravní situace, zcela právem řidiči vnímaná jako městská ostuda, že? A rázem se vracíme zpět, kde jsme byli.
V každém případě mám, jak bylo řečeno v úvodu, jasno v otázce voleb! Můj hlas náleží tomu, kdo bude ochoten v mezích zákona krotit úředního šimla ve prospěch občanů a dobré pověsti našeho města. Jsem si sice vědom, že zrovna takto znějící formulace je ve všeobecném pestrobarevném oficiálním kolotoči předvolebních slibů nepoužitelná, ale lze ji, řekněme, jaksi ukrýt mezi řádky. Dám si tedy práci a budu hledat právě tam – snad mi na to zbývající týden bude stačit.
Text a foto: Jan Tláskal
{jcomments off}
