Miniatury: Kohlschachten

23 září, 2018
07:44

Kohlschachten

Cesta z prken nás vede přes slatě. Volné plochy mezi trsy kosodřeviny jsou zbarvené rezavě až temně rudozeleně, podle toho, kde převládá borůvka a kde vlochyně. Zarůstající tůně se zbarvují do zlatova. Míjíme malá bažinná jezírka. Jsou temně modrá a každé z těch zasněných ok si hýčká blankytně modré šídlo chránící čistotu spatřeného. Poletuje nad svým malým domovem a je zvědavé i na tvá štíhlá ramena.

Na jednom jezírku pluje osamělá kachna. Je krotká a hned se k nám blíží. Čeká nějakou dobrůtku, jako by plavala na rybníku někde na návsi.

Nízkým bukovým lesem plným zkroucených a různě propletených kmínků vcházíme na pastvinu Kohlschachten (1 150 metrů nad mořem, název vznikl od dřevěného uhlí, které se tu asi vyrábělo). Vstupujeme do starodávného zámeckého parku. Mohutné buky a javory připomínají sochy gigantů, z jejichž původní podoby zbyly jen trupy plné svalů, otoků a šlach. Výrony hustého listí pátrají oblohou po předpovědi prvních podzimních mrazů. Některé větve odumřely, jiné rostou vodorovně bez jakékoliv opory a skrz některé kmeny se otevírá průhled jako branami ve tvaru mandorly.

Cesty se nezachovaly, jen jediná vede napříč sedmi a půl hektarovou loukou. Nás ale cesty nelákají. Postupujeme po okraji pastviny, tam, kam na nás turisté nevidí. Obcházíme výstavní prostor soch, stromy stokrát polámané a znovu obrostlé novými svěžími větvemi. Jen do mohutných kmenů se zapisují všechny paměti bouří, vichřic a mrazů. A nejsou snad mezi nimi i zářezy zpráv od už dávno mrtvých pastevců? Pokrouceniny těchto poselství už nikdo nerozluští. Je možné o nich jen snít.

Kam se poděl zámek? A kde jsou zahradníci pečující o sestřih keřů a úpravu pískových pěšin? Nic tu po té okázalosti a upravenosti nezbylo. Zámek se vznesl do oblak. Nebo to byl klášter? Možná z podobného bujení hmoty čerpal inspiraci opat Suger ze Saint-Denis, který vypínal svoji architekturu z materie k nehmotnému světlu Nejvyššího. Zprostředkoval lidem lux mirabilis (podivuhodné světlo) sestupující skrze sacratissimae vitrae (nejsvětější okna) zpět dolů. Jeho protivník Bernard z Clairvaux, krutý potlačovatel dogmatických odchylek své doby a předchůdce inkvizice, vnímal všechnu okázalost jako překážku na cestě k meditaci a duchovnu: „Najdeš mnohem víc v lesích než v knihách. Kmeny stromů a kameny tě naučí víc než nějaký mistr.“ A jako se střetli dva největší duchové rané gotiky v pohledu na posvátno, tak i zde se úsilí země vzepřelo tíze času, který shora tlačil na výstupné proudy dřeva, srážel dolů větve, lomil klenby, nutil je vrátit se k zemi a kamení, vmodlit se prsty zpět do hlíny, travin a borůvčí, uzemnit se poznovu. A zůstala tu jen zuřivá oddělení klášterní knihovny, bolavé skráně jurodivých madon po korunovacích, vyvrácené hlavy světců a obrazoborců bušících do tváře Michelangelova Davida.

***

Pastvina tu existuje už od roku 1733. A na jihozápadě se zvedají jiná dvě ňadra, dvojvrchol Roklanu a Roklance, který se zdá být tak blízko. Tajemství, které ponese tato louka po zbytek své existence, pošeptá možná jen těmto dvěma vrcholkům, až je mlhy a mračna zahalí a až se na podzimních větvích usadí první námraza. Jsou to tajemství, jež zůstanou neprozrazena, má rozechvělá pastýřko.

Ptala ses ty nebo já, může-li strom spáchat sebevraždu? Někoho z nás ta otázka napadla při pohledu na pahýly a rozštípené kmeny, jejichž mohutné větve leží v travinách, co kostry arch. Jejich boj o život je příkladný. Stane se, že se buk zlomí, ale dokud zůstane jen jedním kořenem spjatý se zemí, sebere znovu vůli k další existenci, nabere si energii z útrob hlíny a pošle ke slunci nové větve a pupeny. Copak se strom někdy ptá na smysl své existence a jestli má důvod v ní pokračovat dál?

„Strom spáchat sebevraždu nemůže,“ říkáš. „Může se ale sebeobětovat.“

To jsi mi řekla a já se zamyslel nad rozdílem mezi sebe-vraždou a sebe-obětováním. Buď se strom rozhodne druhému uvolnit cestu ke světlu, nebo přestane ve světlo věřit.