Miniatury: Vážka rudá

16 září, 2018
08:51

Vážka rudá

Mířím za maminkou do nemocnice. Vimperk je plný barev, růže v zahradách jsou v plném květu a je nezvykle teplo. Jdu proti proudu života. Tady vleče ohromný pes starou ženu do kopce. Žena má vodítko přehozené přes zápěstí, v prstech svírá mobil a cosi do něj huláká.

Jiná žena věší bílé prádlo a vida – bělásek unikl.

Těhulka má vyklenuté bříško zdobené flitry. Slunce se od nich odráží jako od broušených sklíček ve všech barvách duhy.

V arboretu sedí na lavičce mladí milenci. Dívka vyskočí, klučina ji stáhne k sobě. Vzpomínám raději na podzimní než na ty jarní lásky. Snad pro dlouhé procházky ve spadaném listí, daleké výhledy a hejna ptáků odlétajících do jižních krajů. Asi jsem k milování vždy potřeboval i melancholii.

***

I na Vodníku to žije. Malé děti skotačivě doprovázejí Křesánovský potok, pobíhají po jeho břehu a povykují. Jdu se podívat. A vida, pouštějí po proudu lístky a každý tomu svému fandí.

Na břehu rybníku stojí dívenka sotva první třídy dorostlá. Vypíná svoji drobounkou postavičku, dva stejně staří klučíci před ní stojí v řadě a takřka v pozoru.

„Vemte si kameny. Ani velké, ani malé,“ přikazuje jim dívenka.

Kluci běží jak o překot. Pokládají své kameny na dlážděnou plochu svažující se k hladině. Dívají se na svou velitelku. Čekají, kdy jim dá pokyn, aby soutěžili, kdo svůj kámen hodí dál do rybníka.

„Oni se berou, veselka, jásot, pak přijdou k rozumu a jdou od sebe,“ slyším jakéhosi staršího muže.

Podivné, přijde-li člověk k rozumu, přichází o lásku?

***

Maminka se dívá vzhůru na letadla.

„To jich lítá. A všechna tudy, dívám se na ně někdy večer. A vždycky se za ně modlím: Ať tam jsou jen dobří lidé, ať v pořádku doletí a mají jen dobré věci v úmyslu.“

„No, myslím, že tam jen dobří lidé nebudou,“ pochybuju trochu.

Už je chladněji. Stíny lesa se k nám protahují dříve než v létě. Slunce mizí za zubatý okraj lesa. Teď ještě na chvíli nás zaplaví hřejivými paprsky, proniká mezerou mezi sousedními smrky, ale pak už se definitivně ujme vlády večerní stín.

Cítím už povědomou podzimní vůni tlejícího listí. Na opěradlo lavice přisedla vážka s vybledlým červeným zadečkem, buď vážka rudá či podhorní. Ohřívá se v paprscích slunce, vypadá staře, jako by k nám též přiletěla z nějakého vážčího starobince. Teď se po stole vydal pavouček. Zůstal stát na okraji se vztyčeným zadečkem, ani se nehne.

Z pavouků má máma fóbii. Vzpomínám na tebe, jak jsi v churáňovské kuchyni zachraňovala sekáče. Lezl po stole, pak z něj spadl a za chvilku už mě šimral na lýtku. Shodil jsem ho na podlahu, ale dříve, než zmizel pod topením, shýbla ses pro něj. Ty se pavouků ani sekáčů nebojíš. Umíš v dlani pochovat i užovčí mládě jako divoká horská holka.

{gallery}vimperk/2018/09_zari/miniatura_fotky{/gallery}

Text: Roman Szpuk

Foto: Pavel Harásek, Vlašim

1. Loučení s Friederike