Chytrej mobil a blbej tulák
Mám v těchto dnech čas víc dumat. Tak dumám. Koupě nového smártfouna je ode mne vzdálena jen něco málo kliknutí a o něco víc zlaťáků. A tak se mi v hlavě potkávají klady i zápory. Jing a Jan. Dr.Jekyll a Mr.Hyde.
Klady:
Byl bych o něco méně analafabetem mobiliózním a když mi třeba v časech příštích nějakej člověk vrazí do ruky něco chytrého, nebudu na to čučet jak tele na nový vrata. Ale ne že přesto trochu lamou nezůstanu, ani u svého foťáku se nepokouším znát, co všechno umí. Pak mi třeba někde někdy ujede vlak (zanechme komentářů, že mi ujel už dávno) a já si trochu snadněji najdu spásu. Pokud kdesi v kopcích totálně zbloudím, tak mne možná navigace pošle na tu správnou cestu necestu. Takjakotak bych si asi pořídil nějakej novej třeba jen blbej mobil, u toho starýho většinou nezaslechnu, že po mně kdosi touží.
Zápory:
Bude to stát dost peněz, které bych třeba mohl jinak někde procestovat po horách, pročíst v hezkejch knížkách, proinvestovat do novejch aktuálních papírovejch map, prolejt pavoučím hrdlem. Může se stát, že se stanu mírnou obětí navigace. A ve chvíli, kdy bych se jindy pokusil zorientovat za pomoci kombinace sluníčka, mapy, znalosti terénu, význačnějších bodů krajiny, tak jak blb budu čučet do displeje a ani trochu si v hlavě neuložím svá bloudění, hledání a nalézání pro příště. Nedej bůh se může stát, že třeba někam pojedu vlakem a místo abych spal nebo se kochal pohledem z okýnka, budu blbnout z chytrýho krámu. Nedej kdosi další může se stát. že budu sedět v hospodě u pivka a nebudu ani vnímat tu bezva chuť, protože budu ťukat do displeje. No a už vůbec, z toho na mne jde až zima – půjdu po ulici a budu si prohlížet na displeji hezký holky a nevšimnu si tý o dost opravdovější, která projde kolem mne.
Co s tím, himbajs?
Nedávno jsem si zkoušel s kamarádem Krakonošem pod vrcholy Stožec a Žlebský vrch, jak docela dobře nám navigace ukáže, kudy máme jít. A moje palice v tu chvilku ani omylem neuvažovala o jiných přirozenějších možnostech orientace v krajině. Jako bych je najednou neznal. Jasně, bylo to rychlejší. Ale bylo to vlastně špatně. Už jen proto, že jsem si tu cestu do zákoutíček svýho mozku uložil jen minimálně. Je mi ale doslova i do písmene, do prdele snad jasný, že tudy by Cesta vést neměla. Takže je to teď na vůli vola Pavouka. Pokud si v rámci deanalfabetizace sebe sama to chytrý závaží koupím, pak třeba při hledání cesty někde v horách bych to pokud možno vůbec neměl vytahovat z batohu. A učinit tak jen v případě naprosté nouze nebo jen třeba pro potvrzení toho, že opravdu jsem nalezl ten správnej vrchol hory, který jsem nalézt toužil. Jinými slovy, ten chytrej telefon bych prostě neměl mít v packách častěji, než ten svůj současnej, kterej je ještě hloupější, než já. A to je co říct 🙂
Připojím odkaz na zajímavý článek – Technologie na obtíž: Bez šestého smyslu. Ztrácejí lidé vlivem GPS orientaci?
Petr „Pavouk“ Hajner, Volary roku osmnáctého století jednadvacátého O autorovi (to jako o mně): Pochází z rodiny zeměměřičské a kartografické, je tulákem po horách, kdysi dávno v roli cvičitele turistiky učil neznalé práci s mapami, Zakarpatskou Ukrajinu prochodil s Krakonošem a mapou národností z dvacátých let dvacátého století (měřítko 1:200 000), dokázal ale kdysi dokonale zabloudit uprostřed noci v Táborské pahorkatině. Je majitelem ošoupaných pohorek a starého hloupého telefonu. Není in, což přiznává i v jedné ze svých básniček…
{jcomments off}
