Miniatury: Zanechávaje příbytek otevřený…

1 září, 2018
14:57

Zanechávaje příbytek otevřený…

Sjíždíme z Churáňova kamenitou úvozovou cestou, je to fofr, šutráky i větve odletují do všech stran, jeden zasáhne plnou silou šlapku, děsím se, že nevydrží rám, že mi praskne plášť, ale což se mohu před tebou zahanbit? Jsi mi v patách a někde mě i předjíždíš. V jednom místě mi otřásající se řídítka odrazí pravou ruku, hmátnu do prázdna a jen tak tak, že nepřeletím.

„Co vyvádíš?“ ptáš se mě trochu pohoršeně.

Jedeme bez helmy, mohl bych dopadnout zle, vybral jsem to, jen jsem se praštil do stehna, ale což, jedeme dál a teprve pod obrázkem svatého Václava pod Popelnou horou, tam, kde cesta odbočuje doprava, trochu zpomalujeme. Otevírá se tam krásný výhled na údolí Rejštejna a na vzdálené modravé hory na západě. Slunce klesá, má bronzový svit a dobarvuje vyschlou louku u našich nohou.

Objímáme se nad chalupou samotáře Nezmara.

„Je milé ti propadat do náruče,“ říkáš. „Pěkně mě hřeješ.“ Pak pokračuješ k Nicovu.

Nezmar sídlí na vyvýšené louce, která vypadá jak horská pastvina někde na karpatském hřebenu. Dnes tu sedí se svojí mladou přítelkyní Lídou a jejími dvěma dětmi. Má mohutný šedivý plnovous, který kontrastuje s jeho opáleným tělem. Nad ohništěm visí na řetězu kulatý rošt a na něm se opékají buřty.

Sedám si k nim. Kamarád mi vypráví, že přijelo ze vsi několik chlapů, naložili celé jeho stádo ovcí a koz na korbu auta a odvezli mu je, protože zvířata nemají identifikační ušní známky. Nechali mu jen čtyři kozly. No je tohle možné, ptám se? Chudák Nezmar teď nemá ani kozí mléko.

Pokračuju přes louku k Dáše. I tady panuje poklid. Dáša peče pstruhy. Vždycky, když tam přijdu, má čerstvé ryby. Umí je skvěle okořenit. Masíčko se v puse jen rozpadá. Dáša žije zdravě a zdravě i vypadá. U stolu s námi sedí Eda, koňák, který vystupuje na westernových akcích. A nad svahem vedoucím k Popelné hoře, se do lesa potápí slunce. Každým okamžikem je níž a níž.

„Prořezali to tu,“ stěžuje si Eda. „Dřív okolo bylo samé houští.“

„Ale to slunce bychom takhle dřív neviděli,“ namítl jsem.

Vracím se na Churáňov. Jedu po louce, vítr mi příjemně profukuje tričko. Míjím opět Nezmara a jeho rodinku, pak zajíždím do lesa a na okraji louky se znovu dívám do dálky. Hory jsou trochu zamlžené, a přece bledě modré jako tvoje oči, které se otevírají napůl přede mnou a napůl ve mně, navždy dokořán. Jak překonat vzdálenost, která nás dělí? Jako Stachurův Člověk Nikdo, který popřel sám sebe, který mimo jiné spálil stovky dopisů a stovky svých fotografií a vyhodil adresáře a rozdal všechno, co měl a odešel z domova, zanechávaje příbytek otevřený, a zahodil klíče?