Příroda si umí pomoci sama, třeba i s obnovou lesa. Ukazují to výsledky rozsáhlého biomonitoringu.
Biomonitoring vybraných ploch na území NP Šumava, z nichž většina je ponechána samovolnému vývoji, začal před deseti lety. Už zhruba v polovině projektu bylo jasné, že jeho výsledky otřesou zažitými předsudky o tom, že když člověk nepomůže lesu, ve kterém odumřela většina dospělých stromů, sám se neobnoví a zůstane tu po něm jen vyschlá poušť. V roce 2018, kdy se první kolo biomonitoringu chýlí ke konci, se průběžné výsledky jen potvrzují.
Všech 1111 trvalých biomonitoračních ploch má kruhový půdorys o velikosti 500 m2 a nachází se jak v místech bývalých 1. zón, které byly vytýčeny a vyhlášeny v roce 1995, tak v bezzásahových zónách, které vznikly po roce 2007.
„Na jednom hektaru bezzásahové plochy roste v průměru 6352 kusů mladých stromků. Nedaleko hradu Kunžvart jsme napočítali nevyšší hustotu zmlazení, a sice 106 760 ks na hektar. Velmi vysoké hustoty zmlazení, vyšší než 80 000 jedinců na hektar, jsme zjistili také na plochách nedaleko Skelné u Prášil nebo v Novém Údolí. Na druhou stranu byly do biomonitoringu zahrnuty i plochy, kde rostly jen jednotky malých stromků. Nejnižší hustoty zmlazení nebo místa bez zmlazení se nachází nejčastěji na primárním bezlesí – například v potočních nivách nebo na rašeliništích. Plocha, na které přirozené zmlazení stromů chybí, má jen 4,5%,“ doplňuje referentka biomonitoringu Pavla Čížková.
Nejvíce zmlazující se dřevinou je smrk. Jeho zmlazení má z celkového počtu podíl 78,5 %. Druhou nejvíce zmlazující se dřevinou je buk s 9,7 % a následují ostatní dřeviny jako jeřáb ptačí (4,3 %), bříza (2,6 %), javor klen (1,7 %), jedle (0,7 %).
Zajímavostí je, že dosud nepozorujeme změnu v druhové skladbě dospělého lesa a přirozené obnovy. Podíl smrku ve vzrostlém lese je téměř shodný s podílem smrku ve zmlazení. „Přitom smrk, který by měl být na oteplení a sucho citlivější, zatím spíše jen posiluje svoji pozici. Správa Národního parku jej už od roku 2013 ani nesází,“ doplnil Hubený.
„Jaká je struktura zmlazení, vždy záleží na typu stanoviště, ale že smrk na Šumavě opět dominuje, není žádné překvapení. Vždyť existují výzkumy, které se zabývaly vývojem dřevinné skladby prakticky až tisíce let zpátky a ty potvrzují, že tomu tak bylo vždy a je evidentní, že nám příroda ukazuje, že zde se zatím nic měnit nebude. Kdo by očekával výskyt teplomilných dřevin, bude zklamaný,“ vysvětluje Pavla Čížková.
Zajímavý je i vliv zvěře na zmlazení. Z výsledků biomonitoringu vyplývá, že zvěř určitým způsobem poškozuje mladé stromky, které přirozeně tvoří součást jejich potravy. Nejčastěji se jedná o okus terminálního vrcholu a bočních větví. Největší podíl poškození byl zaznamenán u javoru klenu a jeřábu, 71 % resp. 63 % stromků bylo poškozeno okusem. Nejmenší podíl poškozených stromků je u smrku – jen 6 %. Ale i když evidujeme tato poškození, u listnatých stromů nejsou tak rozsáhlá, aby vedla k jejich odumření.
Biomonitoring ale odpověděl i na řadu dalších, do této doby nezodpovězených, otázek. Například, kolik dospělých stromů dokáže přežít tak masivní řádění lýkožrouta smrkového, jakého jsme byli svědky například po roce 2007. Jak rychle rostou stromy nebo zda je početnější umělá výsadba, kterou provedl člověk či přirozená obnova.
„Začnu od konce. Jednoznačně víc stromků roste ze semen svých předků. Stačí si porovnat dva údaje, tedy průměr přirozené obnovy – 6352 ks/ha a průměrný počet umělé výsadby v běžných hospodářských lesích, který dosahuje minimálně 3000 stromků na hektaru plochy,“ vysvětluje referentka biomonitoringu Jitka Zenáhlíková.
„Co se týče rychlosti růstu, mezi stromem, který vysázel člověk a který roste v dané ploše od semene, není rozdíl. Záleží opět na podmínkách, ve kterých stromy rostou. Ročně mohou stromy vyrůst třeba jen o jeden centimetr, ale také o více než půl metru,“ dodává.
Na mnoha plochách jsme měřili i přeživší dospělé stromy, tedy stromy s průměrem kmene nad 30 cm. V tomto směru je přitom jasně rozpoznatelný vliv boje člověka s kůrovcem.
„Zatímco na pasekách po těžbě nezbyde ani jeden živý dospělý strom, v územích s ponechanými polomy zůstalo v průměru 20 živých dospělých stromů na jeden hektar lesa a v místech, kudy prošla kůrovcová gradace, zůstalo na živu v průměru 5 až 8 dospělých stromů. Většina obnovy byla přítomna v porostech ještě před jejich odumřením, i tak jsou přeživší stromy zdrojem semen pro další obnovu lesa. Vzniká věkově i prostorově různorodý les,“ říká Jitka Zenáhlíková.
Důležitým údajem ve výsledcích biomonitoringu je také zásoba tlejícího dřeva. Mrtvé dřevo v průměru pokrývá 458 m2 na hektaru plochy a jeho průměrná zásoba je 84 m3/ha. Nejvíce ležícího mrtvého dřeva je v polomech a na plochách, kde se stromové patro rozpadlo po žíru lýkožrouta smrkového.
Tlející dřevo má nezastupitelnou úlohu v mnoha ohledech. Například pro růst nové generace lesa, kdy na tlejících kmenech roste nová generace lesa, nebo poskytují ochranu dalším semenáčkům v blízkosti. Důležité je také z pohledu živin, které zůstanou v místě a také zvyšují druhovou rozmanitost.
„Tlející dřevo obsazují desítky druhů hub, hmyzu, ale je důležité například pro některé druhy ptáků. Navíc, ležící odumřelé dřevo zadržuje srážkovou vodu, která by jinak odtekla. Průměrně asi 55 ležících kmenů na hektar způsobuje změnu vegetace, a to tak, že na rozdíl od širšího okolí, se v těsné blízkosti kmene vyskytují rašeliníky – efekt fixace povrchové vody je zde tedy dlouhodobý. U dalších 40 ležících kmenů na hektar jsme zaznamenali změnu vegetace na kontaktu kmenu s půdou ve prospěch stínomilných lesních druhů (ploník, bika lesní, plavuň pučivá, šťavel kyselý apod.) Více než polovina ležících kmenů tedy přímo ovlivňuje vegetaci ve svém těsném okolí a více než třetina takto ležících kmenů evidentně působí jako retenční prvek, tj. v kontaktu překážky s půdou jsou vytvořeny drobné druhotné mokřadní ekosystémy doprovázené rašeliníkem,“ popisuje Pavel Hubený. “A právě biomonitoring nám ukázal, že na 2/3 ploch můžeme najít nejen jednotlivé, ale i rozsáhlé porosty rašeliníku. Takže žádná poušť!“
Další kolo biomonitoringu se rozběhne již v roce 2019, kdy se stálé biomonitorační plochy přeměří znovu. První dílčí výsledky tak budou známé už na začátku roku 2020.
{gallery}vimperk/2018/08_srpen/les{/gallery}
Jan Dvořák
tiskový mluvčí
Správa NP Šumava
{jcomments off}
