Miniatury: Sarančatům sklaplo

25 srpna, 2018
12:00

Sarančatům sklaplo

Na Najmance plyne jiný čas. Křivky slétají z plané třešně, jako loni loupou z podezdívky kamínky, aby si v žaludku rozmělnily semínka. Sýkorky jsou klidné, poskakují z větve na větev.

Pod okapem se ve vaničce točí mrtví okřídlení mravenci. Teď tam skočilo saranče. Vylovil jsem nešťastníka, ale než ho donesu stranou, vyskočí mi znovu z dlaně a je zpátky ve vodě. Znovu ho vylovím, teď už je opatrné, má tykadla slepená vodou.

Opodál létá samička pestřenky z jednoho květu krabilice zlaté na druhý. Vytrvalý sameček krouží za ní, nad ní, jakmile pestřenka usedne, už je u ní, ale ona se nedá, letí dál. U třetího květu už to samečka přestane bavit a letí si po svých.

***

Konečně se blíží bouřka. Ale zasáhne nás jen svým okrajem. Vítr žene modrý kouř po louce, s lesem se poštěkal, napnulo se lano a bílá plachetnice kumulu se nahnula. Sarančatům na chvíli sklaplo. Začíná pršet a tak se sprchujeme a zároveň u ohně hned sušíme. Z trenýrek se nám kouří. Déšť však nepronikne ani na dno lesa. Jen z okapu teče ta trocha užitkové vody.

Konečně bouře –

peru si pod okapem

zpocené tričko.

***

Jdu po louce u Pasek. Horký vánek v plném slunci víří hustý porost pcháče, chmýří víří výš a výš. Činí se i odkvétající vrbovka úzkolistá. Těch borůvek všude. Ale v horku se mi do sběru nechce.

Večer si synkové vyrábějí indiánskou saunu. Přinesou pod igelit žhavý kámen, vlezou si rychle dovnitř, polévají ho vodou, já z vnějšku utěsňuju jejich nepříliš dokonalý stan. Tu se zevnitř ozývá křik. Shora se klukům spustil přímo před tvář ohromný křižák. Jak se asi cítí pavouk v sauně?

V noci sedíme u ohně. Nad lesem vykvétá oblak svitem měsíce. Pod ním stále hoří Mars. Píšu si čtyřverší:

Dorůstá luna jak modlitba zvolna,

nehodlá čekat blouznivec,

nezralý plod si potají trhá,

nebude dovršen úplněk.

***

Ráno sedím před obchodem na Nových Hutích. Přijíždí pohledná babička s vnučkou ve sporťáčku. Malá už z dálky na mě ukazuje.

„Hačá!“ rozumím ji.

„Hačám,“ směju se a pozvedám na pozdrav lahváče.

„Ne. Ona říká Jarda,“ opravuje mě babička. „Volala už z dálky: Jarda! Kohokoliv doma potká s šedivými vousy, je to Jarda, strejda. To není Jarda, říkám jí. Ten sedí v hospodě. A co tam dělá?“ obrací se babička k malé.

„Bumbá,“ ukazuje malá, jako by si nahýbala z půllitru.

„Ano, chodí tam denně,“ dodává babička. „Vrací se upravenej.“

***

Sjíždím po silnici do údolí Vydřího potoka. Na jednom stromě je srdíčko s fotografií dvou mladých lidí. Jejich život tu vyhasl 4. 8. 2016. Na mohutném kmeni chybí kůra. A strom pohlédl pod sebe a zaplakal.

Chlapec se na fotografii sebevědomě směje, dívka má trochu melancholický pohled. Dívám se jim do očí. Kam se poděly jejich plamínky? Člověku zabolí srdce. Umřeli v době, kdy se měli rádi? A co by je v životě čekalo?

Utěšuju se vyjmenováváním, čím vším by ještě mohli projít, deziluzí rozpadajícího se vztahu, závislostmi, depresemi, pocitem zbytečnosti na prázdném nástupišti, ze kterého odjel i poslední vlak, ve staří třeba rakovinou, dlouhým umíráním na eldéence s Alzheimerem. Není někdy lepší umřít včas? Je však člověk v plném štěstí, a tak mladý připraven na smrt?

***

Máchám si kotníky v pramínku, co vyvěrá pod Najmankou. Voda je tak studená, že mi jdou nohy do křeče. Stéká do Vydřího potoka, ten se pak vlévá do Vltavy v Borových Ladách. Ty stojíš v sousedním horském údolí v proudu Otavy, která teče jinudy. Vybíráš si pěkné kameny pro svůj dvorek. Představuju si, jak si tam s tebou prohlížím placáky a valouny. Těch barev, toho mramorování, žilkování, zrnění a třpytu. Támhle ten je pěkný. A tamten taky… Ale naše řeky, Otava a Vltava, se stékají až pod Zvíkovem. Ach, jak je to daleko…

***

Pod nápisem

nesahat, jsou rozbité,

visí kyvadlo.

Uprostřed lesů –

všechny zelené mám už

polámané.

{gallery}vimperk/2018/08_srpen/maniatursarancatum/{/gallery}