Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – srpen 2018

1 srpna, 2018
14:48

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31. srpna:

Nu, je to tady. Nálada jako stvořená pro konec prázdnin (na něž dětem ovšem ještě bezprostředně navazuje první zářijový víkend), …

… ale současně velká radost pro vyprahlou zem a veškeré rostlinstvo, neboť po dlouhé době se dá konečně hovořit o vytrvalém dešti.

30. srpna:

Časně zrána …

… a pozdě večer. Mezi tím občasné drobné mrholení s vyhlídkou, že zítra se všichni, kdo už toužebně čekají na pořádný déšť (a jistě jich není málo), výsostně zaradují.

29. srpna:

Od Vodňan až k Šumavě je vidět, že dnešní teplo lze vnímat už jen jako krátkou ozvěnu předchozích týdnů … ba i slunečno se co nevidět stane minulostí.

28. srpna:

K nejpůsobivějším okamžikům náležejí nečekané fantastické náhody … a vlastně nejen na obloze.

27. srpna:

Stačilo pouhých pět hodin a úplněk je vysvobozen z oblačných závojů. Stal se jím včera ve 13:56 … a na jeho pravém okraji už je znát, jak pozvolna nakračuje k ubývání. Čistá obloha okolo se zdá být vykoupena prudkým skokem do podzimu. Vimperská teplota totiž počátkem cesty na Boubín okolo čtvrté ranní představovala pouhých pět stupňů. S ohledem na stále trvající léto by se chtělo dodat, že samozřejmě nad nulou, ale zrovna dnešní noci a časného jitra plusové hodnoty určitě všude na Šumavě samozřejmostí nebyly.

Nahoře se už o čisté obloze hovořit nedalo, ale dohlednost přesto patřila k velmi slušným. Svítící České Budějovice za Libínem bývají nejednou odděleny inverzní mlhou.

To Strakonice oproti nim disponují mnohem větší pravděpodobností, že budou i za horších podmínek spatřeny – inu osmnáctikilometrový rozdíl v jejich prospěch mezi vzdušnými čarami od Boubína by měl být někde znát.

Po minulém zážitku už se začínají opět sbíhat sliny na Alpy – možná však předčasně, ba nepatřičně. Uvidíme, zda uvidíme 🙂 .

Lépe je teď otočit se nazpět, aby nám neunikl sílící skvostný sluneční sloup …

… a červánky, …

… jimiž už se hlásí původce všech těch krásných jevů, kterým navíc ještě zdaleka není konec.

Třeba zelené záblesky …

… jsme tu naposledy lovili v červnu.

Dnes sice nejde zrovna o unikátní kousky, …

… ale i tak potěší.

Teď se zdá, že alpská zmlsanost by mohla dojít svého.

Loučící se Měsíc už o tom jistě ví své.

Navážeme-li na komentář k dnešnímu úvodnímu snímku konstatováním, že o deset minut později po Vimperku činila teplota na Kubovce +7,5°C, vidíme, že Boubín si i nadále drží teplotní převahu nad nižšími polohami. Vytrvalý západní větřík o rychlosti 4,2 m/s (15,1 km/h) však tentokrát namísto obvyklého pouhého osvěžení hrál roli nepřehlédnutelného ochlazovače.

Vraťme se však k Alpám, …

… s nimiž to zásluhou stoupajícího sluníčka začíná vypadat velmi slibně.

V podobě bělostné tečky mezi vrcholovými smrky je k spatření dokonce i zářící kříž na Plechém, zdravícím se tradičně s Grosser Prielem /2.515 m n. m. , 142,9 km vzdušnou čarou od Boubína/ – nejvyšším vrcholem Mrtvých hor (Totes Gebirge).

Aby pak nebylo skvělé nadílky málo, lze potěšit oko ještě výrazným levým …

… a drobnějším pravým parheliem.

V srpnu tu viditelní alpští velikáni ještě nebývají nutně pravidlem, …

… avšak ten letošní lze v daném směru pomalu začít považovat za velmi vydařený.

26. srpna:

Nadešla úplňková noc poslední srpnové neděle. Ještě předchozí noci by možná na viditelnost Měsíce vsadil jen málokdo, neboť obloha byla sice rozzářena, ale prakticky kompletně zatažena. Dnes nám tedy byla dána výsada spatřit úplněk, ale snímek v porovnání s jinými na totéž téma (zejména 22. srpna) svou podstatně nižší ostrostí prozrazuje, že byl stejně pořízen přes oblačnou clonu. Hledíme tedy na spíše kalný Měsíc, což s ohledem na aktuální datum můžeme vnímat téměř jako určitou symboliku. Šestadvacátý srpen se totiž do naší historie zapsal i úmrtím dvou českých králů na bitevním poli. Prvního z nich jsme si připomněli hned 1. ledna (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/13376) pod druhým snímkem novoročního ohňostroje jako smutné sedmisté čtyřicáté výročí. Psal se pátek 26. srpna 1278, když slavný král „železný a zlatý“, tehdy snad pětačtyřicetiletý (přesné datum narození není známo, uvádí se jen „okolo roku 1233“) Přemysl Otakar II. vyjel do své poslední bitvy v životě – na Moravské pole u Suchých Krut. O šedesát osm let později, v sobotu 26. srpna 1346 v bitvě u severofrancouzského Kresčaku našel svou smrt tehdy již slepý čerstvý padesátník (narozen 10. srpna 1296) král Jan Lucemburský.

25. srpna:

Ochlazení se prohlubuje a postupně nás čeká i více vláhy …

24. srpna:

Na obloze ani hvězdička, tedy mohutně zataženo, celkově však poměrně teplo (15°C) a sucho, o něž se staral i mírný větřík. V takové atmosféře započal bartolomějský výstup na Boubín, během nějž člověku přišlo krom jiného na mysl i jedno víceméně obecně neznámé, teprve dvanácté výročí. 24. srpna 2006 byla na 26. valném shromáždění Mezinárodní astronomické unie, konaném v Praze, sluneční soustava ztenčena o poslední planetu Pluto, vyškrtnutou na základě nesplnění nově stanovených parametrů. Jelikož nemá potřebnou velikost (nedosahuje ani velikosti našeho Měsíce), dočkalo se Pluto zařazení mezi trpasličí planety. Od zmíněného data tak končí sluneční soustava Neptunem (jak si jistě pamatujeme ze školních lavic, jedná se o řazení planet podle jejich vzdálenosti od Slunce). Z Boubína bychom nebohého odstrčeného trpaslíka na rozdíl od Marsu či Venuše stejně nezahlédli, a to nikoli jen proto, že se nad rozhlednou klenuly výjevy bezmála zlověstné.

Změna počasí skutečně, jak bylo předpokládáno včera, nečekala na neděli.

Lze očekávat, že ne-li celá Šumava, pak jistě její nemalá část se dočká dešťů – patrně spíše méně vydatných, ale každopádně především odzvonilo vleklým tropickým vedrům.

Za to, že nepršelo již v okamžicích pořízení těchto snímků, náleží hlavní zásluha západnímu větru, který silou 7 m/s (25 km/h) všechna ta hustá mračna neustále promíchával.

Ostatně i skutečnost, že v těchto dramaticky nastavených kulisách bylo možno aspoň na chvilku spatřit vycházející sluníčko, …

… nepatřila tentokrát k samozřejmostem. Stále se však jednalo o mnohonásobně pravděpodobnější záležitost, …

… nežli velké překvapení v podobě sice slabých, ale skutečně viditelných Alp ! Zjevovaly se postupně v celém dostupném rozsahu – tedy v údolí mezi Plechým a Smrčinou, …

… západně od Třístoličníku …

… i na protilehlé straně, kde vystupovaly z obzoru nejmarkantněji.

Sluníčko se vbrzku svými krepuskulárními paprsky …

… rozběhlo po hladinách jihočeských rybníků.

Teplotní pokles rozhodně nelze zatím hodnotit jako kdovíjak výrazný, Boubín dokonce hned na uvítanou vykázal vyšší hodnotu nežli Kubovka před započetím cesty vzhůru.

I po necelé hodině od příchodu má obloha nejen stále co přebohatě nabídnout, …

… ale zákonitě své kreace šperkuje přibývajícími barvami. Současně nezapře, že na jihovýchodě …

… i severozápadě již místy prší.

Velmi pestrý bude tento předposlední srpnový pátek.

23. srpna:

Vše nasvědčuje tomu, že zlom v počasí se skutečně blíží. Chvilku po dnešním poledni hřmělo a pršelo kdesi na Strakonicku, krátký, ale vydatný déšť hlásilo též Stašsko.

O něco později pak zhoustla velmi slibná oblačnost nad celou Šumavou.

Mohutné bouřkové cumulonimby se nastěhovaly přímo nad Boubín (na snímku netradičně viditelný jen co nepatrná vlnka přesně uprostřed nad lesy).

I Vimperáci se měli prakticky až do večera – zejména zámeckým směrem – nač dívat, ale naše město se zatím žádných srážek, natož bouřek nedočkalo. Zítřek ovšem může být jiný.

22. srpna:

Včera vzpomenutý dorůstající Měsíc, jenž se za čtyři dny stane opět úplňkem, svou aktuální fází vzbouzí představy, jak asi jeho pozorování prožívali dávní astronomové, ještě nevyzbrojení bohatými a podrobnými poznatky, jaké máme o naší přirozené družici k dispozici dnes.

V plasticky vystupující části můžeme nalézt hned tři výrazné krátery nesoucí jména, s nimiž se jistě v oblasti astronomie či obecné historie nesetkáváme poprvé. Z hlediska chronologie se musíme zastavit nejprve u nápadného velkého kráteru Copernicus (při horním okraji snímku – připomínali jsme si jej již 3. srpna, a to v souvislosti s měsíčními Karpaty, které lze identifikovat i na předchozím dnešním snímku). Slavný Polák Mikuláš Koperník, ve své době nanejvýš odvážný průkopník heliocentrického pojetí naší sluneční soustavy, byl tři roky po smrti, když se narodil Dán Tycho Brahe, mimo jiné dvorní astronom císaře Rudolfa II. V rudolfinské Praze po bezmála dvouletém působení i zemřel – historické prameny z několika rozmanitých teorií o příčinách jeho úmrtí staví jako pravdivou následky nevázaného popíjení na hostině pořádané panem Petrem Vokem z Rožmberka (shodou okolností v roce 1601, v němž poslední rožmberský vladař prodal vimperské panství Volfu Novohradskému z Kolovrat – viz též http://www.vimperk.eu/index.php/vimperk/133-vyznamne-osobnosti/146-po-stopach-tajemstvi-vimperskeho-zamku-ii). Kráter Tycho najdeme pro změnu ve spodní části Měsíce a lehce poznáme dle toho, že vzbouzí dojem, jako by se od něj do všech stran po celé družici rozbíhaly jakési terénní paprsky, připomínající torzo poledníkové soustavy, jakou známe z glóbů. Vraťme se však do renesanční Prahy, v níž na dvoře již vzpomenutého císaře působil též nejmladší z dnešní trojice – Němec Johannes Kepler. Jeho kráter nás navrací po pomyslném levém krajním Tychově paprsku zpět vzhůru do blízkosti Koperníkovy – je nejmenší, leč momentálně opticky nejplastičtější. K jmenované trojici dodejme, že první a poslední z oněch astronomických velikánů, tedy pánové Koperník a Kepler, se dočkali krom Měsíce svých kráterů i na Marsu. Byla by však jistě škoda ponechat bez povšimnutí bohatě členité útvary blíže spodnímu rozhraní světla a tmy. Kdo by v nich očekával další z měsíčních pohoří, kterými se vše na první pohled jeví, bude asi zklamán – tentokrát se jedná jen o terénní ohraničení dalšího z moří – Mare Humorum, neboli Moře vláhy (někdy též Moře mokřin). Jeho opět kruhovitý půdorys (podobně jako v případě Mare Crisium – viz 16. srpna) má průměr 380 km, který by v pozemské geografií vydal na vzdušnou čáru z Vimperka do Banské Štiavnice (pokud bychom se od nás vypravili naopak západním směrem, skončíme třeba až ve Švýcarsku).

21. srpna:

Meteorologické předpovědi označují právě probíhající týden jako poslední z těch, v nichž zemi a s ní i mnohé lidi sužují vedra. Od neděle se má ochladit. Večerní Boubín však pochopitelně nabízí všehovšudy výhled na příští den – a ten bude bezesporu ještě náležet k parným.

Ani včerejší hypotézu o viditelnosti bavorovské kostelní věže zatím nelze potvrdit či vyvrátit, neboť bohatý a ke všemu stále houstnoucí opar nedovolí teleobjektivu řádně do detailu prozkoumat patřičný úsek krajiny.

Zmíněná neděle, která by měla přinést úlevu, bude současně nedělí úplňkovou – Měsíc nám poctivě přibývá.

Aktuální teplota kopíruje stav z nedělního rána, jen větřík – tentokrát čistě východní – symbolicky zesílil na 3,6 m/s (13 km/h). Těžko k tomu dodávat cokoli jiného, …

… než co již bylo řečeno.

Efektní obloha nás zkrátka jen připravuje na pokračování aktuálně panujících tropů.

20. srpna:

Jihočeský Bavorov dělí od Boubína vzdušnou čarou necelých 24 km – a přinejmenším kostelní věž by měla být z rozhledny vidět.

19. srpna:

Přesně rok od noci, která přinesla Šumavě mocnou bouři a první, mírnější ze dvou loňských ničivých vichřic (připomeňme si 18. a 19. srpna zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/12684), …

… se ranní Boubín tvářil zcela poklidně, …

… jako by tu nebylo co k výročnímu připomínání.

Sluníčko se zvolna prozařovalo zastřeným obzorem, …

… pod nímž je vítala zamlklá procitající krajina.

Jelikož se navrátil čas veder, nebylo zvláštním překvapením, že oproti startovní teplotě +15°C (ve 4:30 na Kubovce) měla vrcholová na rozhledně šestistupňový náskok. Jihovýchodnímu větříku o síle 3,1 m/s (11,2 km/h) tím zase jednou připadla role osvěžujícího zpříjemnění.

Ani dnes nepočítejme s deštěm, čeká nás další příděl výše řečeného …

18. srpna:

Kdepak déšť či bouřka … vedro bude!

17. srpna:

Loňskou vichřicí a následně harvestory zpustošené boubínské lesy nabízejí celou řadu nových nezvyklých výhledů – zde třeba k Luznému.

16. srpna:

V srpkovitém zlomku přibývajícího Měsíce máme šanci věnovat pozornost dalšímu zajímavému útvaru – opět moři. V porovnání s ostatními je relativně malé a má uzavřený kruhovitý tvar, takže je v horní třetině srpku snadno identifikujeme. Jedná se o Mare Crisium, kterýžto název se překládá hned trojím způsobem – jako Moře nepokojů, sporů, nebo krizí. Průměr této ve skutečnosti měsíční kotliny činí zhruba 555 km, což si představme třeba jako vzdálenost z Vimperka do Košic. Poblíže horního okraje si jistě povšimneme sice malého, ale výrazně kontrastujícího kráteru. Nese jméno Macrobius, a to podle starořímského filozofa, spisovatele a též hudebního teoretika Ambrosia Theodosia Macrobia, žijícího na přelomu 4. a 5. století našeho letopočtu. Z novodobých dějin pak nelze opomenout, že právě do Moře nepokojů byla v minulém století směrována přistání dvou sovětských automatických meziplanetárních sond. První z nich – Luna 15 – dopadla na měsíční povrch (21. 7. 1969) příliš prudce, přestala fungovat, a svou misi tak nesplnila. Druhá – Luna 24 – již byla úspěšná, v souladu se svým posláním odebrala vzorky měsíční horniny (18. 8. 1976) a vrátila se zpět na Zemi. Nedaleko, možno říci v sousedství Moře nepokojů, vidíme o něco níže větší a temnější skvrnu nepravidelných tvarů. Jde o převažující část (zbytek se nachází zatím ve stínu) Mare Tranquillitatis – Moře klidu. V něm přistál 20. 7. 1969 (tedy den před neúspěchem Luny 15) lunární modul Eagle, který se oddělil od velitelského modulu Columbia, součásti amerického kosmického letu Apollo 11. Toho dne vstoupil na Měsíc první člověk – astronaut Neil Armstrong. V té souvislosti se poněkud nesprávně traduje, že přitom poslouchal slavné Largo z Dvořákovy Novosvětské symfonie. Skutečnost je taková, že hudbě mohl naslouchat pouze ve chvílích odpočinku v průběhu celkem třídenního letu na oběžnou dráhu Měsíce. V každém případě však zcela jistě můžeme říci, že nesmrtelné dílo našeho celosvětově proslulého krajana skutečně znělo daleko ve vesmíru.

15. srpna:

Polovina srpna se tradičně hlásí nočním a časně ranním chladem, zatímco přes den si můžeme stále ještě užívat příjemného tepla.

Boubínský večer sice halil obzor do mračen, …

… pod něž narežíroval i sluneční rozloučení, …

… ale tím víc překvapil právě nečekanou teplotou.

Opět se tu zdá narůstat příslib příští vláhy, …

… který se však ve výsledku může jako již nejednou ukázat zcela lichým.

Nač koneckonců něco tipovat, když od reality nás dělí pouhá noc …

14. srpna:

V noci následující po perseidové nadílce se zatáhlo a sprchlo. Té předchozí jsme tedy skutečně měli štěstí, ačkoli momentálně by jím byl naopak další déšť, neb vodní stavy rozhodně nejsou uspokojivé.

Náležité přísliby, ba se vzrůstající tendencí, tu skutečně jsou, ale …

12. – 13. srpna:

Nadešly mimořádné podmínky pro sledování Perseid, tedy meteorických rojů, jejichž radiant (výchozí, resp. výletový bod) se nachází v souhvězdí Persea. Z hlediska pozorovatelného rozsahu nebeské klenby za současně minimální příměsi takřka všudypřítomného světelného smogu se jevil ideálním místem Boubín. Měsíc podle očekávání vyklidil bojiště, ale aby se člověk příliš nenamlsal ideálního stavu věci, příroda se nahoře postarala o solidní větrno, které fotograf pro úspěšnou práci s nutnými delšími expozičními časy rozhodně nepotřebuje. Naštěstí se vše pohybovalo v jakýchsi kompromisních mezích, tedy vítr foukal vesměs souvisle, s minimálními nárazy, které by otřásaly stativem či přímo rozhlednou. Meteory se objevovaly v jakýchsi vlnách, střídaných etapami naprostého klidu. Na obloze se pak chvílemi zákonitě opticky potkávaly s letadly.

Pestrý výběr nabízel často i menší a světelně slabší jevy (čtvercový snímek je vždy mírně zvětšeným detailem z předchozího obdélníkového), …

… které by nejednou pouhé oko snad ani nezachytilo.

Fotoaparátu však naštěstí neunikne nic.

Z terminologického hlediska určitě nezaškodí připomenout si, že pojmem „meteor“ se rozumí samotný světelný jev – tj. ona čára, již za sebou v důsledku průletu zemskou atmosférou kreslí „meteoroid“, neboli drobné kosmické těleso, pocházející většinou z komet. Ono „tření o vzduch“ je skutečně nemalé, neboť se konkrétně v případě Perseid odehrává rychlostí 59 – 60 km/s, tj. 212 400 – 216 000 km/h (pro srovnání lze dodat, že současné proudové stíhačky většinou dokáží až trojnásobně překročit rychlost zvuku, čímž se pohybují v rozmezí cca 3 000 – 3 800 km/h; i tak jsou zhruba sedmapadesátkrát pomalejší nežli Perseidy). Po případném dopadu na zemský povrch se pak z meteoroidu stává „meteorit“.

Právě se tedy díváme na slabší meteory, …

… jakých se v noci z neděle 12. na pondělí 13. srpna 2018 …

… daly zahlédnout desítky za hodinu.

Výrazně zářící meteor …

… se pak nazývá „bolid“. I takové exempláře byly, třebaže pochopitelně vzácněji, v rámci Perseid k vidění (tento zazářil poblíže souhvězdí Kassiopeia).

Vše, co přinášejí další, již nekomentované snímky, je jen pouhým zlomkem skutečného množství meteorů, …

… létajících po celé obloze všemi směry, až v některých případech vzbouzely otázku, co mohou mít na základě své dráhy společného zrovna se souhvězdím Persea.

Zde máme opět příležitost odlišit meteor …

… od charakteristické světelné dráhy letadla.

S blížící se čtvrtou hodinou ranní se začaly hlásit první náznaky úsvitu, …

… jejichž následkem zákonitě došlo k barevným změnám …

… a současně též zřetelnějšímu vykreslení Mléčné dráhy, …

… tedy galaxie, jíž jsme rovněž součástí.

Nastal tak nejvyšší čas pořídit sedmnáctiminutovou expozicí známý důkaz, že se Země otáčí kolem pomyslné osy směřující k Polárce. Nalevo od oje rozeznatelného Velkého vozu se podařilo zachytit i jeden z výraznějších meteorů, výše nad ním pak pozorným pohledem odhalíme stejným směrem letící druhý, leč téměř neznatelný. Samostatnou kapitolu představuje kvantum pozemských světelných zdrojů, z nichž nemalá část přináleží vedle našeho kraje též do západních a středních Čech. Svou daň v podobě lehce nalomených úseků kruhových drah nebeských objektů si tu mimochodem vybral také jeden z poměrně silných, na četnosti náhle nabývajících větrných poryvů, když se v průběhu snímání nikoli bez následků a případné možnosti záchrany opřel do stativu. Světelný smog pak samozřejmě v důsledku dlouhého expozičního času vychází poněkud nadsazen, …

… zatímco realitě odpovídá tento snímek, pořízený v okamžiku, kdy kulminace letošních Perseid skončila. Tím ovšem není řečeno, že jde o naprostý konec možnosti spatřit tyto „padající hvězdy“ (a spojit je třeba dle známé pověry s nějakým osobním přáním). Jejich frekvence bude jen postupně klesat, ale k zahlédnutí by měly být ještě přibližně do 24. srpna. Jinak se s nimi v tomto letním čase setkáme samozřejmě každoročně, vždy záleží především na počasí a z něj plynoucí čistotě oblohy. Na celkově příznivé podmínky, jaké panovaly letos, si však musíme počkat dalších pět let – až do roku 2023.

11. srpna:

V předvečer kulminace meteorických rojů – Perseid, které si tu již delší dobu avizujeme, je zapotřebí provést malou fotografickou rozcvičku. I ta může, jak se ukáže, přinést své ovoce, neboť Perseidy se sporadicky začínají objevovat zpravidla již na konci července.

Jejich rozptyl po obloze bývá velmi rozmanitý, často létají i poměrně daleko od souhvězdí Persea, podle nějž dostaly svůj název. Přesto je však ideální zaměřit objektiv právě směrem k jmenovanému hrdinovi antických bájí. Nalezneme jej celkem nízko nad obzorem severovýchodním směrem (na snímku není kompletní).

Ideálním vodítkem je Polárka (P), k níž směřuje zemská osa, takže spustíme-li si od této nejjasnější hvězdy v souhvězdí Malého medvěda pomyslnou svislou přímku k obzoru, najdeme sever. Pak už stačí zapátrat mírně na východ po charakteristickém uskupení Persea, v němž nejvýrazněji záží hvězdy Mirfak (M, arabsky ono slovo znamení loket) a Algol (A, arabsky ďáblova hlava – dle řecké mytologie uťatá hlava smrtonosné obludy Medusy, již Perseus drží v ruce). Pro představu o fantastických rozměrech vesmíru dodejme, že Mirfak, nejjasnější Perseova hvězda, je ve skutečnosti dvaačtyřicetkrát větší nežli naše Slunce a v porovnání s ním září pěttisíckrát jasněji. Od Země se však nachází pět set devadesát světelných let, což vyjádřeno v daném kontextu směšně malými pozemskými délkovými mírami představuje 5,581 biliard kilometrů (v plném číselném zápisu dostáváme tuto podobu : 5 581 000 000 000 000 km).

Dnešní noci ještě skutečně nebylo možno očekávat kdovíjak bohaté meteorické rojení, ale něco k vidění se přece jen chvílemi nabídlo. Charakteristická dráha „padající hvězdy“ může být vlivem pádu k zemi zakřivená, avšak ve většině případů ji zahlédneme jako rovnou – třeba zrovna na tomto snímku. Důležité je umět odlišit takovou přímku od dráhy prolétajícího letadla.

To se ovšem na rozdíl od meteoru pohybuje po obloze podstatně pomaleji a jeho čára bývá provázena blikajícími navigačními světly, která delší expoziční čas (zde např. 8 sekund) spolehlivě zachytí. Pak už pro posouzení, oč se na snímku jedná, postačí náležité zvětšení. Následující fotografie odhalí za letadlem, …

… jež se zatím opticky přiblížilo k Perseovi, zcela nový zářící bod.

Tu máme meteor, jehož dráha míří přímo proti objektivu, tudíž v rozmezí expozičního času nekreslí charakteristickou stopu.

A je pryč. Bude-li nám zítra přána stejná viditelnost (a měla by být dokonce ještě lepší), máme se skutečně nač těšit.

10. srpna:

Prakticky celodenní poctivý déšť s citelným ochlazením navázal na slibně bouřlivou noc a určitě překonal leckterá očekávání, přání či tužby. Šumava se zase jednou řádně svlažila, …

… a večerní svatovavřinecký Boubín tak dostal příležitost k předvedení dalšího z úchvatných přírodních divadel.

Navzdory dokonale znatelnému poklesu teploty a severozápadnímu větru o síle 4,1 m/s (14,8 km/h) nebyl výsledným pocitem nějaký nepříjemný chlad. Nemalou roli tu nicméně jistě hrály doznívající vzpomínky na uplynulé úmorně parné dny, bez nichž by možná popsaná večerní situace vyzněla i jinak.

Ostatně oheň na obloze stále přežíval aspoň (a naštěstí jen) ve vizuální formě – zde konkrétně nad Velkým Javorem.

Jen co však pohasly i poslední pozápadové barvy, bylo zřejmé, že i zítřek ještě budeme vnímat jako v daném kontextu úlevný, neboť se přinejmenším hned nenavrátí k třicítkovým hodnotám, které jsou nám opět slibovány na příští týden.

9. srpna:

Dnešní kulminace vedra vnese do počasí příštích dnů poměrně zásadní zlom, na jaký se jistě těší již i vyprahlá zem.

8. srpna:

Vleklá parna nám konečně na chvilku přerušil vytoužený poctivý lijavec, okořeněný dokonce krátkým krupobitím a symbolickou bouřkou.

Večerní výjevy nad zámkem se pak staly onou pověstnou „třešinkou na dortu“.

7. srpna:

Již 14. červenec zde byl míněn jako ozvěna romantiky dávných časů, již si můžeme vychutnávat prostřednictvím putování po historických památkách a současně nejednou nacházet i vazby k Šumavě či přímo Vimperku. Dnes v tomtéž duchu zavítáme o něco blíže nežli tehdy na Andělskou Horu – do sice poměrně vzdáleného, ale stále ještě jihočeského Jindřichova Hradce (který ovšem, třebaže leží o 60 km vzdušnou čarou blíže, pro změnu nespatříme z Boubína). Ač se tu logicky jako první nabízí vzpomínka na jednoho z držitelů zdejšího zámku a po krátkou dobu současně vimperského panství – pana Jáchyma z Hradce (na nějž bylo v dané souvislosti vzpomenuto již v „Rožmberském roce“ 2011 zde: http://www.vimperk.eu/index.php/vimperk/133-vyznamne-osobnosti/400-pod-vladou-petiliste-ruze), …

… hlavním magnetem je tato pozoruhodná unikátní výstava, …

… jejíž zhlédnutí lze rozhodně vřele doporučit, a to nejen skalním milovníkům historie. Jak napovídá úvodní informační panel, setkávají se tu exponáty nejen z domácích, ale též zahraničních zdrojů. Pozornému čtenáři pak zajisté neunikne, že některé byly zapůjčeny i ze státního zámku Vimperk.

A lze se s nimi setkat hned v prvním z výstavních sálů, jemuž co hlavní exponát dominuje turecký stan. Zdejší úsek výstavy je totiž věnován diplomatickým misím pana Heřmana Černína z Chudenic, poprvé vyslaného císařem Matyášem Habsburským (bratrem Rudolfa II.) roku 1616 k tureckému sultánu Ahmedu I. a podruhé císařem Ferdinandem III. Habsburským roku 1644 k sultánu Ibrahimu II. – sluší se dodat, že obě mise byly nanejvýš úspěšné. Krátce před vlastní realizací druhé z nich získal pan Černín v Budíně (dnešní Budapešti) jako diplomatický dar tento stan, sloužící mu pak co obydlí na cestě z Vídně do Cařihradu i nazpět. Ještě po necelých čtyřech staletích se můžeme na jindřichohradeckém zámku v plné kráse obdivovat mistrně vyvedenému orientálnímu ručnímu dílu.

Nejpřekvapivější je však skutečnost, že exponáty ze sbírek vimperského zámku nalezneme právě v něm.

Jsou jimi vystavené zbraně, …

… a to střelné …

… i sečné. Nejedná se však o autentické exempláře související přímo s páně Černínovými výpravami, nýbrž pouze o historicky odpovídající kusy k náležitému dokreslení pravé dobové atmosféry. Co je tu pak zdrojem zmíněného velkého překvapení? Inu, s ohledem na historický záběr výstavy, která mapuje osudy Černínů – diplomatů až do 20. století, by Vimperák namísto zbraní očekával spíše exponáty z oblasti sklářství či knihtisku. Ty se ostatně na výstavě vyskytují rovněž, nikoli však původem z našeho města, resp. zámku.

Již podruhé v tomto letním čase (poprvé se tak stalo v souvislosti s již výše zmíněnou Andělskou Horou onoho 14. července – viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/14171) si můžeme, tentokrát navíc přímo obrazem, připomenout také samotného vyslance (jenž si dokonce vlivem svých diplomatických úspěchů vysloužil přízvisko „Tureček“), pana Heřmana Černína z Chudenic.

6. srpna:

Vimperk se teprve sotva probouzí, takže valnou většinou zaspí úžasný a rozhodně nikoli každodenní náběh na oblačnou Kelvin – Helmholzovu instabilitu.

5. srpna:

Když už zde v očekávání kulminace Perseid, jež by měla nastat již za týden, sledujeme z daného hlediska nanejvýš užitečné ubývání Měsíce, nebude bez zajímavosti upozornit na některé jeho další výrazné oblasti, které aktuální fází získaly na kontrastu. Hned shora nám nemůže nepadnout do oka výrazný polokruhovitý útvar, připomínající jakýsi nedokončený kráter. Jedná se o Sinus Iridium neboli Záliv duhy či Duhovou zátoku – skutečně pozůstatek původního obrovského kráteru. Obě s duhou zde spojená slůvka nám dozajista vyvolají představu moře, a to velmi správně, neboť Duhová zátoka vskutku leží na okraji jednoho z měsíčních moří (s pozemskými moři majících společné všehovšudy slovo samo, neboť voda se v nich samozřejmě nevyskytuje – podnět k tomuto pojmenování zavdala již v dávných časech skutečnost, že měsíční moře se i pouhým okem jeví jako znatelně temnější plochy) – konkrétně Mare Imbrium neboli Moře dešťů. Abychom opět (podobně jako na konci července v případě Měsíce a Marsu) získali představu o vzdálenostech a rozměrech, zavítejme do světa čísel prostřednictvím informace, že průměr zmíněné zátoky činí asi 260 km, což je např. vzdálenost vzdušnou čarou z Vimperka do Olomouce. Ani tentokrát navíc nezůstanou opomenuta pohoří, neboť Duhovou zátoku obklopuje Jura (na Zemi stejnojmenné pohoří propojuje východní Francii se severozápadním Švýcarskem). Posuneme-li se pak po linii měsíčního srpku níže, prvním výrazným útvarem, na který narazíme, jsou Karpaty, o nichž tu byla řeč předevčírem v souvislosti s kráterem Copernicus. Ten už je však momentálně zanořen v temnotách. Návratem k jižnímu cípu Duhové zátoky – neboli mysu Promontorium Heraclides – si můžeme na závěr připomenout, že poblíž něj přistála 17. listopadu 1970 v Moři dešťů sovětská kosmická sonda Luna 17 a vysadila tu známé měsíční průzkumné vozidlo Lunochod 1.

4. srpna:

Boubínské probouzení první srpnové soboty mimo jiné napovědělo, …

… že se dočkají, kdož touží především konečně po vodě shůry.

Většinové bezvětří, jímž občas spíše symbolicky zahýbal vánek vyčíslitelný hodnotou 2,6 m/s (9,4 km/h), dávalo tušit i příští bouřky.

Hlavní slovo však chvilku po této předehře každopádně náleželo sluníčku, které si svůj vítězný post i po srážkových vsuvkách bezesporu udrží.

3. srpna:

V červenci tu byl často na pořadu Měsíc – a zcela po zásluze. Ani v srpnu by však neměl zůstat opomenut, neboť opět sehraje svou důležitou roli při zajímavém astronomickém úkazu. Ten se sice svou vzácností nerovná úplnému (natož pak ještě středovému) zatmění Měsíce, neboť se opakuje každým rokem, ale přece jen záleží na podmínkách, za jakých je nám nabídnut, aby náležitě vyzněl. V prvé řadě je k jeho úspěšnému pozorování pochopitelně nutná čistá bezoblačná obloha, současně je však žádoucí, aby bylo co nejméně rušivého světla. Jedná se totiž o meteorické roje známé pod názvem Perseidy, jejichž nejhojnější výskyt letos připadne na noc z 12. na 13. srpna. Zmíněná důležitá role Měsíce pak tentokrát spočívá v tom, že odejde ze scény, takže nebude svitem ubírat noční obloze a s ní potažmo Perseidám na potřebném kontrastu. Nakročeno k tomu už má. Fáze ubývání nám ke všemu zrovna umožňuje spatřit v dokonale plastickém podání dvě z měsíčních pohoří, která dostala své názvy podle pohoří zemských. Shora do temna oblohy zasahují směrem dolů Alpy, jimž o něco níže směřují vstříc vzhůru téměř dvojnásobně delší Apeniny. V obou případech si jistě povšimneme, že zmíněná pohoří jako by vybíhala z kráterů. Ty byly pojmenovány pro změnu podle významných světových osobností – v případě Alp se jedná o větší kráter Plato, zatímco Apeniny navazují na menší kráter Eratosthenes. Mezi nimi pak nepřehlédneme blíže k Apeninám kráter Archimedes. Za všech okolností tradičně dobře viditelným je mohutný kráter Copernicus (což si můžeme hravě ověřit třeba zrovna v uplynulém červenci na snímcích z měsíčního zatmění – http://vimperk.eu/index.php/vimperk/14171) – momentálně zatím ještě mimo nejkontrastnější oblast, mírně nad pomyslnou vodorovnou polovinou viditelné části Měsíce. Také blízko nad ním lze i za daných podmínek vysledovat pohoří – jmenovitě Karpaty.

2. srpna:

Této městské zvonici …

… současná letní vedra rozhodně nesvědčí.

1. srpna:

Dvaatřicet stupňů ve stínu, na sluníčku pak o dalších pět více – tak se uvedl první srpnový den. Večer na Boubíně tím pádem znamenal vytoužené osvěžení, …

… na němž se rozhodující měrou podílel především vítr se svou až překvapivou, báječně ochlazující silou 8,1 m/s (29,2 km/h).

Však bylo ještě i v čase slunečního západu bohatě co chladit, …

… ba člověk by s radostí přivítal i případnou bouřku. K té ovšem nebyla na obzoru potřebná charakteristická oblačnost.

Sluníčko se tak v naprostém poklidu zanořilo do houstnoucího oparu, slibujícího příjemně chladnou noc po dalším z tropických dnů, …

… o němž nejlépe vypovídalo toto zjevně zde zapomenuté dětské oblečení. Krom autora fotokroniky už nebylo na Boubíně ani živáčka – je tedy zřejmé, že v okamžicích, kdy se „kraťasy“ s mikinou ocitly na zábradlí poblíže rozhledny, byly pro svého majitele plně postradatelné 🙂 .