Miniatury: Střet dvou vášní

28 července, 2018
11:10

Střet dvou vášní

Na střeše stanice se slétli okřídlení mravenci druhu Myrmica ruginodis. Dávají si tu dostaveníčko rok co rok a pilně se páří.

Střecha se proměnila v Plaza de Toros de las Ventas. Dvojice, trojice, čtveřice, ba i pětice jsou do sebe zakleslé a bojují o spojení. Křídla se o sebe vzpírají jak mulety zešílevších toreadorů, do změti milostných zápasů se vrhly nejkrásnější španělské princezny a satyři je v letu zachycují. Někdo je vražděn a někdo už už vítězně vzpíná své unavené mravenčí tělo ve výkřiku extáze. Jak jsou všichni svobodní a bezostyšní! Nepotřebují, aby jim někdo znechucoval radost z milování morálními zábranami. Samečkové mají dva dny na to, aby uspěli. Pak bez ohledu na výsledek svého snažení umírají.

Chodím kolem nich po lávce na střeše a pak lezu na stožár k anemometru, protože v dáli hrozí bouře. Když jsem nahoře, mravenci si mě všimnou a začínají na mě nalétávat. Zalézají mi k očím, do vousů, za tričko. Šimrají mě svými róbami. V tu chvíli protíná ticho hrom. Současně začínají dopadat na okolí stanice ohromné krůpěje. Třpytí se ve slunci jak broušené drahokamy, pleskají všude okolo do listí bříz, do borůvčí i do budovy, ale jsou tak řídké, že srážkoměr ani nezaznamená srážky. Každá z těch roztátých krup udeří do střešní krytiny, rozprskne se a za ní jako by z rány vytékala temná slza. Mravenci ustupují. Krůpěje kolem nich vybuchují jako bomby. Kam se schovají? Jak je to možné, že se dokážou včas vzpamatovat a odletět někam do úkrytu?

Liják vyslal jen jakousi navštívenku. Svoji hlavní tíhu přehazuje jak závoj přes oblinu Přílby. Les na obzoru se ztrácí ve srážkových pruzích. Vidím v tom vzdáleném lijáku mlžné dlaně, které modelují táhlý vrch. A pak už slunce zapadá, vychází měsíc a noc vše pohlcuje, sarančata a kobylky stridulují, já ležím na louce, usínám a vzpomínám na ženu, která vletěla do mé noci jako létavice. Měla pokorný pohled temně modrých očí a hojivý hlas. Na levém rameni se jí modrali dva propletení hádci, jejichž ocas vytvářel srdce a nad jejichž hlavami se vznášela koruna pentagramu. Nechala mi tu svůj sen:

„A kdybych opravdu hledala muže, tak takového, který by mě přes den nechal běhat v lese a v noci zavřel do své chýše, rozdělal by oheň a spolu se mnou by zíral do plamenů a s kouřem z toho ohně bychom společně stoupali do nebe.

Jestli se budu muset znovu narodit, chci být chlap a žít na Šumavě. Ovšem nikdy se neožením a nebudu mít děti. Budu se toulat, snít, pít, milovat divoženky a ke konci života se stanu poustevníkem a budu prosit Boha, aby mi to všechno odpustil a vzal mou duši k sobě.“

Slehlá stébla

Ach, vztyčte se už, stébla,

na něž jsem ji povalil!

Měsíc v objetí nás vehnal,

když zpopelnil ho zemský stín.

Po probdělé noci tma už zřídla,

Tvory zalehli jsme, náhle přec –

křehké můrky – rovnají si křídla,

střepy rosy slézá v krvi mravenec.

Včelka hledá ochořelý jetel,

prachem se vleče zchromlé saranče,

vzpřimují se roje sedmitečné,

staromrak je sluncem naznačen.

I červ tu pozbyl všeho studu,

kroutí se ocásek ještěrčin,

tulačka narazila na pobudu,

louka zvedá přísně obočí.

Shořela Perseida, co nocí proletěla,

v kontryhelech chvějí se bradavky.

Pomalu odcházela z lesního šera,

čekal jsem, než paprsky ji zachvátí.

Ach, vztyčte se už stébla! Vaše břímě,

procitlo už s rozbřeskem.

Uticháme jak flétny ve smrčině,

vychládáme jak k ránu sen.

P.S. Myrmiky se vrátily ke stanici o dva dny později. K večeru jich byla plná střecha a hodně se jich objevilo i u vrat. Nyní už leží všude samé mrtvolky samečků. Dali do díla všechny své síly. Nenechali si pro sebe už nic.

Text a foto: Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka 2018 :

1. Loučení s Friederike