Miniatury: Ještěrčin ocásek

22 července, 2018
17:16

Ještěrčin ocásek

Jak jsem slepý. Svět je plný znamení, stačí se pozorně dívat. A zvláště v lese. Stejně jako ve filmu Antikrist od Lars von Triera i nás často navštěvují podivná zvířata. Už jejich přítomnost nám má cosi sdělit. Jsou nějak postižená, snad zástupně za nás procházejí utrpením, které nám možná sděluje cosi jako proroctví.

Podivná věc: najednou se před vraty meteostanice objevili dva toulaví psíci, jeden hnědý, taková všehochuť, asi teriér, mordičku měl celou mokrou, a s ním třínohý buldoček, který dost děsivě chroptěl, myslel jsem, že má pravou přední chybějící nohu nějak amputovanou, ale měl ji zlomenou, ohnutou úplně nahoru. Všimli si jich malíři, kteří nám vymalovávali meteorku.

„Tak každého do jedné tašky,“ poradili mi, „a do útulku s nimi.“

Psíci pobíhali podél plotu sem a tam. Už jsem na ně zapomněl, po půl hodině jsem vzal kolo a když jsem vyšel před vrata, zase přiběhli. Teriér se mě nejdříve lekl, stačil rychlejší pohyb, dal se na útěk, pak začal štěkat, zuřivě, nevěděl jsem, zda mě neoběhne a nezakousne se mi zezadu do nohy. Buldoček přikulhal též, pak sebou sekl na břicho, nemohl si lehnout běžným způsobem. Zdálo se, že se potulují už delší dobu spolu. Díval jsem se na ně velmi dlouho, měl jsem mezi nimi a sebou kolo, cítil jsem, že si mám jejich podobu vrýt do paměti.

Jindy jsem seděl v kuchyni, posílal jsem jedné ženě svoji první a osudovou textovou zprávu, čímž měl můj život nabrat nečekané obrátky. Ve chvíli, kdy jsem ji odpálil, zaslechl jsem krátký úder do skla okna. Člověk by ho skoro přeslechl, ale v tom tichu a samotě jsem ho zaregistroval.

Podíval jsem se ven, les za plotem se koupal v paprscích už pozdně odpoledního slunce. Pod oknem sedělo mládě rehka. Bylo po tom nárazu otřesené. Přivíralo očka, zobák otevřelo, jako by lapalo po dechu. Přinesl jsem mu vodu. Dlouho jsem tam stál, trpělivě čekal, jak osud v jeho případě rozhodne. Zemře? Nebo odletí ke svobodě?

Také jsem vyrušil hodující poštolku. Zvedla se polekaně z hromady sivých křídel. Došel jsem k tomu, co zbylo zřejmě z holuba již zčásti sežraného. Viděl jsem v rozklovaném těle střeva a některá pírka byla slepena krví. Poštolka seděla chvíli na vrcholku smrku, zřejmě se zajímala, jsem-li nějaký mrchožrout, ale tou dobou si ponechaného zbytku ptačího těla všimla tyrkysově lesklá moucha, snad Lucilia – bzučivka. Sedla na maso, popolézala po něm. Připomínala okřídlený nehet na neviditelném ukazováku holubí smrti.

Šel jsem tamtudy o dvě hodiny později. Holub už tam neležel, jen tři hromádky peří jako křížová zastavení na jeho posledním zápasu. Jakou měl smrt? Byla rychlá? Sehnul jsem se poněkud a spatřil jsem jeho mrtvolku o dvacet metrů dál v lese, pod ochranou větví. Kdo ho tam zatáhl?

Dnes jsem málem šlápl na zmiji. Není zase tak teplo, odplazila se pomalu do borůvčí a na trávě po ní zůstal ocásek. Jenže hadi ocásky neupouštějí. To dělají v ohrožení ještěrky. A zmije se ještěrkami živí. Pokusila se tedy ulovit svoji oblíbenou kořist. Podařilo se ještěrce uniknout? Možná jsem zmiji vyrušil na lovu.

Klečím nad místem, odkud se had odplazil. Ocásek se ještě dlouho kroutí, stále pomaleji a pomaleji, jak z něj uniká život.

Text: Roman Szpuk
Foto: Irizace u věže dobršského kostelíku Roman Szpuk