Miniatury: Slunovratová noc

1 července, 2018
07:34

Slunovratová noc

Má milá! Mám za sebou tajuplnou noc strávenou pod oblíbeným smrkem. Znám už ty větve, které se nade mnou klenou, i tvary ukryté pod kůrou jako zprávy o energiích boulících se v hlubině dřeva. Bál jsem se dotěrných muchniček, ale v lese na severním svahu už daly pokoj. A na trůn tmy usedlo ticho.

Ach, jaké to bylo ticho! Až jsem slyšel v hlavě šumění krve. Za hlavou mi putoval měsíc. A tu se ze tmy ozval chvatný šramot. Obklopil mě zvuk našlapujících tlapek a spárků. Viděl jsem tu přes den srnku a pravidelně se okolo stanice potulují dva zajíci, tak to byli možná oni.

Les ožil. zdálo se, že je plný zrychleného dechu, vyplazovaných jazýčků a o mnoho citlivějších oček. Stal jsem se součástí lesní tmy. Ale nebál jsem se. Noc je útočištěm pro příliš drážděný zrak a sluch. A to, co přijde přes den zkrátka, najde možnost vyjádřit se v náhle uvolněném prostoru, v opuštěných komnatách pod zhasnutými přepychovými lustry.

Vybavil se mi dialog z básně v próze od Jakuba Demla. Mluví v něm se slepou dívkou:

„Vidělas smrt?“

„Jen jsem ji slyšela.“

„A nebojíš se jí?“

„Neumřu, když mě viděly jeho oči.“

***

Usnul jsem. Po nějaké chvíli jsem se vzbudil a opět: měsíc. Jen kdosi přesunul ten stříbřitý půlkamínek mezi kmeny o políčko dál a také níž.

Po druhé ranní vstávám. Stojím na okraji churáňovské louky a dívám se k severu. Čekám na první náznak svítání. Když přichází, objevují se i noční svítící mraky. Mají stříbřitě namodralou barvu a vytvářejí vlnky podobné těm, které vznikají na písčitém dně při konejšivém najíždění vlnek na břeh. Připomínají tajemnou zemi, již obývá lid sběračů stříbrného prachu. Ale kdo by v té výšce 80 kilometrů vydržel? Je to nejstudenější část atmosféry, mezopauza, v níž teplota dosahuje -90° C.

***

Když je už světla více, lehám si ještě chvíli pod smrk. Teprve teď se propadám do hlubšího spánku. Probouzí mě až sloky drozda. To už první sluneční paprsky prostupují do interiéru lesa.