Stárnutí je pozoruhodné
Stárnutí přivádí člověka k myšlenkám, které jako kdyby ho nemohly napadnou jindy než v jeho průběhu. Co je to láska? Kdyby se odpověď nabízela jen spolu s roztouženým pohledem, prsty ve vlasech a leskem svatebního prstýnku, nemohly by být statistiky rozvodovosti tak vysoké. Jak stárnu, dochází mi, že aby láska mohla být milující, chápavá a přijímající, neobejde se bez poznávání a poznání.
To jsou ale abstraktní řeči, co?
Minulé týdny mi přinesly mnohá setkání s lidmi od Vimperka po Moldavu, jednu Pohodovou sobotu, spoustu práce a několik opravdu šťastných dní. Během nich jsem si uvědomila, jak důležité je mít se kam vracet. A teď nemyslím jen místo, jakým je domov nebo známá krajina, ale i místo blízko člověka. Zdaleka to nemusí být jen manžel nebo mamča, táta, či brácha – i když návraty do jejich blízkosti jsou ty z nejradostnějších a nejkonejšivějších – ale může to být také kamarád, známá nebo třeba i výborná učitelka.
Blízkost k nim nemusí pocházet z dlouhého vztahu a důvěrné znalosti, ke které jsme se společně dopracovali. Uvědomila jsem si, že abychom si mohli být blízcí, stačí jistota společně sdílených hodnot, upřímnost a otevřenost.
Znáte ten pocit, když nasloucháte druhému a stěny mezi vámi padají, protože ten druhý je upřímný. Snaží se přiblížit něco ze sebe a vy chtě nechtě propadáte jeho gravitačnímu poli, protože zjišťujete, že znáte svět stejně, prošli jste stejnou zkušeností a žijete podobnou nadějí?
Myslím, že v takových chvílích se rodí láska. A že je to ona se pozná, protože se nijak nechce držet toho druhého. Naopak ho nechává v klidu odejít, protože spolu s ní přichází uvědomění, že dal, co mohl, a to je víc, než co jsem vůbec čekala.
A lidé dávají mnoha způsoby. Viděla jsem člověka, jak svědomitě zapojoval kabely a dělal to, jak nejlépe mohl a výsledek byl skvělý. A viděla jsem jiné, kteří se potili, protože je nemohli zapojit správně, další se k nim snad patnáctkrát vracel a také dělali víc, než co od nich mohl kdokoli očekávat.
Stála jsem pod stromem, když z něj včelaři sundávali roj včel. Byla jsem u jejich rozhovoru, když počítali, kolik včelstev ještě jeden z nich potřebuje. Ten druhý ho ujišťoval, že mu jedno pěstuje. Zadívala jsem se uprostřed jedné své promluvy k více lidem na mladou dívku a její pohled byl tak plný porozumění, že jsem ho ani po více než dvou týdnech nezapomněla.
Jedině stárnutí mi mohlo ukázat, že láska není jen mezi dvěma lidmi, není pouze mezi matkou a dítětem, sourozenci nebo mezi tátou, dcerou a synem. Je mezi námi všemi a je nám na dosah téměř vždycky.
Je mi na dosah téměř vždycky. A její poznání v druhých mi pomáhá, abych si ji uvědomovala a nepřipravila se o základní schopnost vnímat ji i v sobě samotné. Vidět ji tady i tam není občas vůbec lehké.
Teprve stárnutí mi umožnilo cítit radost z toho, co loni řekl Roger Waters pro web Noisey: „V mém věku už má člověk přinejmenším tři čtvrtě života za sebou. Právě proto mám v úmyslu čas, který mi ještě zbývá, věnovat tomu, že budu stavět na kusech lásky, co v sobě mám, a pokusím se zbořit co nejvíce zdí a předsudků, které mě dělí od ostatních lidí. A naše vlády, náboženské vůdce, nacionalisty, odpůrce migrantů a Donaldy Trumpy bych chtěl povzbudit, aby se vydali se mnou, protože jestli to neudělají, budeme pěkně v háji.“
Hezkou neděli
Věra Vávra
Citace na konci textu je z článku Pavla Turka Kdybych byl bůh, Respekt 35, 2017.
Postřehy (z) Vimperska:
1. Cesty přátel
{jcomments off}
