Miniatury: Socha Rodina

12 května, 2018
07:53

Socha Rodina

Málokdo si té sochy, umístěné v areálu vimperské nemocnice, všimne. Zobrazuje rodinu a jejím autorem je akademický sochař Ivan Racek. Stála původně na autobusovém nádraží, ale už pár let po instalaci popraskala. Navíc se takřka ihned znelíbila lidem. Snad datum jejího vzniku v hluboké totalitě přispělo k proporcím postav poněkud budovatelským.

Ale o tom jsem původně vyprávět nechtěl. Chtěl bych se přiznat k troše iracionální lítosti. Kdykoliv jdu do nemocnice navštívit maminku, vždy se na tu sochu rodiny zadívám. Stojí v parčíku za lavičkami stranou všeobecného zájmu. Žena se tváří hrdě, jako by držela v náruči svátost. Brzy dítě pozvedne a ukáže všemu lidu. Muže zdobí klid. Ochraňuje tu, která mu dala dítě. Muž, kterému chybí levá ruka, jíž by tak rád objímal. Miminku, které žena chová, někdo urazil hlavu. Už nikdy neuvidím výraz jeho tváře. Ale ti dva ještě nevědí, že je dítě mrtvé.

Vzpomněl jsem si na sochy svatých z mé domoviny v severních Čechách. Kolik jich tam stálo s kamením vymlácenými obličeji, mnozí svatí též bez rukou, bez hlavy, zhusta počmáraní křídou (sprejeři tenkrát nebyli). Smutný pohled. Vím, že socha není živá, ale živé je to, co představuje. Socha se bránit neumí, ať už je to světec, padlý voják či krásná panna. A i kdyby chtěla zvolat, má rozbitá ústa, i kdyby chtěla upřít pohled, má vypíchané oči. Vyděšená slova padají zpět do hrdla. Polekala je prázdnota bez naslouchajícího.

Matka, chránící své dítě, též potřebuje ochranu. Matka jako dcera člověka. Matka jako ikona něhy, starostlivosti a soucitu. Mám vztah k ikonám. Nikoliv k billboardům s morovými skvrnami exhibicionismu, ale k ikonám skrytým v chrámech domovů. Ikony uctívají pravoslavní, neboť věří, že do obrazu vstupuje živoucí osoba toho, kdo je zobrazován. Tak také já ztrácím odstup od uměleckého díla, stojím-li před obrazem ženy s malým dítětem.

Před několika dny jsem se zašel podívat na lesní klauzu Mengezín u Lipky. Slunce pálilo, jako kdyby nebyl duben ale červenec. Nikdy jsem tam nikoho nepotkal, ale nyní seděly na hrázi pod ochranou mohutných větví smrků čtyři mladé maminky. Drobotina kolem nich běhala, jeden klučina křičel, když se předtím chtěl koupat, ale ledová voda mu vyrazila dech. Opodál stál kočárek se spícím nemluvnětem. Díval jsem se na ty půvabné ženy a zdálo se mi, že hledím do ráje.

Nejvyšší ikonou je pro mě obraz takové obyčejné dnešní maminky s dítětem. Všichni mocní tohoto světa, politikové, generálové, církevní hodnostáři, bankéři, šoubyznysmeni a jiná zbytečná verbež by se před ní měli klanět. Zatím, co oni jen hrabou bohatství a baží po moci a slávě, v matce s dítětem tkví všechna budoucnost lidstva. A tak vím, že až zase půjdu do nemocnice, zastavím se na chvilku u Rackovy sochy rodiny. Přestanu chvíli spěchat a zamyslím se nad tím, co je na světě nejdůležitější.

Poznámka:

Za určení autorství sochy děkuju Mrg Janu Tláskalovi. Když jsem pátral po osudu této sochy, vyslechl jsem veselou vzpomínku vimperského rodáka, bývalého zaměstnance legendárního Šumavanu: „Žila tu známá postavička bývalého pošťáka a pak pomocného dělníka ve skladu látek či v expedičním skladu Šumavanu. Jmenoval se Alexandr Lenčeš a bavil nejen šumavanské dělnice výkladem významu té Rodiny. Vždycky v nějakém hloučku bab cosi polohlasně šuškal, z čehož se dalo zaslechnout: … no, a von jí ho tam zezadu strká. Pak se ozval výbuch smíchu a bylo sranda pozorovat, jak se zrudlé padesátnice snaží předstírat pohoršení.“

Text a foto: Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka 2018 :

1. Loučení s Friederike