Miniatury: Toto místo

21 dubna, 2018
07:21

Toto místo

(Boubín, noc ze 7. na 8. 4. 2018)

V půl třetí vystupuju na boubínskou věž pozorovat východ měsíce. Vítr se pozvolna stáčí od východu k jihu. Hvězdná obloha nade mnou je podobná ohromnému křišťálovému lustru, jemuž se broušené ozdoby jen tu a tam zatřpytí, jinak vládne tma. Ale může to být i nepředstavitelně velká ozubená korunka k natahování starých hodinek. Kdo natahuje časomíru vesmíru?

Od jihozápadu letí silný bolid. Dívám se k východu a čekám. Nejprve se objevuje Saturn a Mars. A pak blikne roh měsíce. Vypadá to, jako by dva osamělci, válečník a melancholik, přihodili kus suchého dřeva do ohně, který už skoro vyhasl, a nyní vzplál v plné síle. O čem asi rokují ti dva tak rozdílní veteráni všech možných půtek a devastujících trýznivých citů?

Zatím se mezi Bobíkem a Boubínem vzdula vrstva stratokumulu a nyní stoupá vzhůru.Vlny roztřepených par ozářil odpoutávající se měsíc. Je ho jen půlka, nemá tolik sil jako úplněk. Oblačné moře se světélkujícími hřbety vln stoupá a stoupá. Bobík během dvaceti minut mizí v mracích.

Nakonec mračna zahalují i samotný Boubín. To už zase ležím ve spacáku. Teplota se drží pod nulou, všechna ta sněhová břečka zledovatěla, spacák mi ihned pokryl nějaký blíže neurčený námrazek (nejspíš průsvitná námraza) a jestli mi do těch půl třetí bylo poměrně teplo, nyní se začínám třást zimou a musím vzít zavděk skrčenou polohou s koleny staženými až k břichu.

***

Dýchám si do spacáku a je trochu tepleji. Usínám. A ve snu se vidím na velikém shromáždění ve volné krajině. Stojím na cestě vedoucí po svahu dolů, na louce se baví hlouček několika mladých mužů.

„Nejdůležitější je najít ten bod v sobě,“ říká jeden z nich. „To místo, ze kterého pozoruju svět i sám sebe.“

Docházím k nim. Domnívám se, že mám před sebou duchovní mistry, a tak se jich ptám: „A jak mám najít to místo?“

„Jaké místo?“ ptá se mě jeden z nich.

„To, ze kterého vidím svět i sám sebe.“

„Nevím, o čem mluvíš.“

„Ale vždyť jste teď o tom mluvili.“

„My? To je blbost,“ vrtí hlavou ten mladý muž a obrací se k ostatním. Hovor pokračuje o vysokohorském výstupu a o ženě jakéhosi politika, která je krásná, jezdívá do Himálaje a horolezci už se těší, až si to s ní rozdají. Dokonce se dívají na krátké video v mobilu. Ta žena se tam líbá s jedním z nich, který sedí za ní, ona zaklání hlavu, natahuje krk, který se jí neúměrně protahuje, vidím její nádherná ňadra, ale dochází mi, že se svou otázkou, kde je ten bod, to vědomí ve mně, co vnímá svět i mne samotného, zůstanu zcela sám, jako Měsíc, jako Mars či Saturn, jako pupen, ten plamen v tmách obklopený loňskými, tedy již mrtvými listy.

{gallery}vimperk/2018/04_duben/miniatura_2{/gallery}

Text a foto: Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka 2018 :

1. Loučení s Friederike