Cesty přátel se scházejí
Je si tak půl deváté, páteční ráno. Dva lidé, přátelé, sedí na lavičce a dívají se na radnici, na zvonici i na věž našeho kostela. A mluví, tak trochu jeden přes druhého, skáčou si do řeči, nechávají se unést, ale mluví spolu.
Vyprávějí si o Vimperku a jeho lidech. Ženách a mužích, kteří jsou rozděleni názorově, politicky, pocitově nebo svými životními zkušenostmi. Přibližují si je v příbězích a obrazech, které jim zůstaly v paměti.
On zmiňuje tři bratry. S jedním z nich, Jirkou, chodil do třídy. Říká, jak to jsou cílevědomí a jací jsou to dříči. Když něčemu věří, tak jsou schopni dosáhnout hodně. Určitě by si nevymýšlel.
Ona mu přibližuje, jak u ní jednou zastavila manželka místního majitele stavební firmy a hotelu. Vyskočila z auta a vytáhla tři tašky plné bund a košil a řekla: „Hele, mamka má ten bazar a já se k ní už týden nemůžu dostat. Vezmi to domů a dej jí to. Vytřídila jsem Zdeňkovi skříně a tohle jsou fakt hezký věci.“ A měla pravdu. To oblečení bylo opravdu dobré.
Proč si zrovna oni dva říkají tyhle věci? Shodují se na tom, že nikdo z lidí, kteří ve Vimperku žijí, není ztělesněním zla. Na těchto malých příbězích si to ukazují.
Daří se vzácná věc. Skrze řeč si ti dva přivolávají obrazy, myšlenky a pocity, které by se jim jinak neukázaly. Nepotřebují k tomu jenom slova, ale taky jeden druhého. Mluví spolu a pro tu danou krátkou chvíli spolu i jsou.
Je ráno, už skoro deset a ona vyskakuje, protože vidí přicházet dva lidi, se kterými má za chvilku schůzku. Ani se nestihnou pořádně rozloučit. Ale to nevadí. Vojta odchází domů a Věra jde se svými dvěma novými společníky z velkého náměstí na to malé, kde má auto. Tohle setkání jim oběma zůstane v paměti. Nevědí sice kdy, ale jsou si jisti, že přijde další.
Cesty přátel se přece obvykle scházejí.
Postavy příběhu: já a Vojta Kohout
Vojta laskavě souhlasil se zveřejněním tohoto textu.
text : Věra Vávra
foto : Standa Hubáček
