Miniatury: Osamělci

31 března, 2018
08:56

Osamělci (Bezvěrcovo velikonoční zamyšlení)

Když se vracím z vimperské nemocnice od maminky, zastavím se občas u dřevěné kaple, ve které je socha opuštěného Ježíše. V zimě jen opřu čelo o mřížku, v létě si sednu na schůdky a mlčím. Také Ježíš mlčí. Jsem podobný Pilátu. Také se ptám, co je pravda. A odpovědí je mi mlčení. Je tedy pravdou Boží mlčení.

Cítím se sám. Moje myšlenky se vrací k příběhu dvou lidí, kteří – odděleni zdí věznice – čekali v sekyrárně na Pankráci na smrt z rukou německého kata. Asi měsíc si posílali motáky. Byla to Marianne Golz a Richard Mácha, oba odsouzení gestapem za pomoc Židům a kvůli ukrývání pronásledovaného kamaráda. Nikdy se nespatřili. Nemohli se slyšet ani obejmout, zůstalo jim pár slov na motácích propašovaných nejspíš v jídle. To si prostřednictvím ochotných strážných navzájem posílali, aby ten druhý neměl hlad.

***

Obracím se na opuštěného Ježíše. Ještě nemá stigmata, jen šarlatový plášť. U nohou mu leží jakási kniha. Protahuju k ní mřížkou ruku. Byla dlouho otevřená na jediné straně, nekvalitní papír již zežloutl. Čtu název: Dobrá setba. Je to čtení z bible, na každý den krátký úryvek k zamyšlení, pod ním výklad.

V mládí jsem bibli četl stále dokola. Nalézal jsem tam návody jak k lásce, tak k nenávisti. Bůh je v ní zobrazen jednou jako dobrý Otec, jindy jako mstivý, hněvivý a žárlivý stařec. Vybízí k vyvraždění města i k nastavení druhé tváře. Kdo má takovému Bohu rozumět? A lze se u něj na něco spolehnout? Časem jsem došel k názoru, že v bibli je vyjádřen celý člověk, ale právě jen člověk.

Dívám se na sochu opuštěného člověka. Moje nitro se uklidňuje, ale socha se neprobouzí. Žádná socha není schopna psát si s živým člověkem tak, jak si psali ti dva odsouzení k smrti:

„Psalas mi, že držíš mou hlavu ve svých dlaních a díváš se mi do očí. Bože, kdyby to tak byla skutečnost.“

„Můj miláčku, jsem tak nešťastná. Na tu silnou ženu si jen hraji. Za chvíli to začne a z dvaadvaceti lidí budou mrtvoly. My máme ještě čas. Ještě přežijeme jiné. Věříš, že jsem ti přinesla štěstí?“

„Mein Liebling, ich freue mich über deinen Brief, den ich schon viermal gelesen habe. Jedes Mal bin ich dabei rot geworden, wie mir die anderen gesagt haben. Alle meine Gedanken und Gefühle gehören dir. Tief in deinen Augen kann ich eine wahre Liebe und Freundschaft erkennen. Und so soll es auch bleiben, bis uns der Tod scheidet. Ich küsse dich, Deine M.“

Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka 2018 :

1. Loučení s Friederike