Miniatury: Co si myslí planety (2)

9 března, 2018
20:18

Co si myslí planety

Na Churáňov vycházejí malé děti. Vykládám drobotině v pozorovatelně, co všechno na stanici měříme. Když jim ukazuju snímek z bolidové kamery, na kterém se zachytil noční blesk, ptá se mě jeden chlapec: „Já někde slyšel, že když blesk někoho trefí, změní se mu barva očí.“

„Je to možné,“ pokrčím rozpačitě rameny. „Ale nikdy jsem o tom neslyšel.“

Raději přecházím k jinému tématu. Vypravuju malým žáčkům o mrazových kotlinách na Šumavě. Hlásí se další prcek. Vyvolávám ho jak ve třídě.

„A kde je větší zima? Na severním pólu nebo na jižním?“

„Na jižním,“ odpovídám trochu nejistě.

„Já slyšel, že odtamtud přijel jeden meteorolog a přivezl si s sebou žárovku,“ pokračuje chlapec s dlouhými přestávkami a pomáhá si rukama.

„Žárovku?“ Teď už se v načrtnutých tématech začínám ztrácet.

„Lejzrovou,“ doplňuje chlapec.

„Aha, lejzr,“ zachytávám se motivu a ukazuju ze dveří náš ceilometr, přístroj, který pomocí lejzru měří výšku oblačnosti. Ale děti ceilometr nezajímá. Vedle je krmítko.

„Jé, ptáčkové!“

„To jsou malé sýkorky uhelníčkové,“ zavádím řeč na téma, kterému rozumím rozhodně více než lejzru.

„A lítají sem červenky?“

„A orlové?“

A jéje, jsem opět v koncích. Orla jsem tu opravdu ještě neviděl. Tu se mi hlásí jedno škvrně přímo u nohou. Je to malá holčička z nulté třídy.

„Copak chceš?“ skláním se k ní.

„Já mám doma cédéčko,“ vysvětluje mi pomalu a trochu rozčíleně. „A tam se říká, co si myslí planety.“

Když děti odcházejí, zůstává mi tu po nich několik sněhuláků. Počítám… Je jich pět. A mezi nimi rozesmátá sněhová žába. Sněhuláci stojí, nehýbou se. Nová exkurze?

Text a foto: Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka 2018 :

1. Loučení s Friederike