Miniatury: Nesouvislý dialog

10 února, 2018
08:54

Nesouvislý dialog o bankomatu a kozách

Vrávoravým krokem přichází Jirka Kudlička z Drozďáku, pasák koz. Má Na Koreji dluh sto třicet korun. Sedá si k nám, pusu otevřenou, jako by ulpěl myšlenkami v prázdnu.

„Nic mi to nedalo,“ konstatuje zvolna a těžce.

„Nedali ti pivo?“ ptá se Ríša.

„Pivo už mu nic nedalo,“ doplňuju.

„Ne,“ opravuje nás Jirka. „Automat mi nic nedal.“

„Sežralo ti to kartu?“

„Ne. Ale nic mi to nedalo.“

„Když nic nedal, tak tam nic není,“ odtušil Honza.

„Mám tam sto tisíc. Sto třicet,“ brání se Jirka.

„Chceš koupit pivo?“ ptáme se Jirky postupně všichni tři.

„Ne,“ odporuje Jirka. Stále doufá, že v peněžence něco najde. Začnu se smát, ale on se na mě přísně podívá.

„Vy se smějete nějakýmu… Kozy… Ale kdybyste věděli, to byste koukali, jak to Pámbu zrychtuje. Každý pes, ať je to kozel, nebo… Jde k člověku. Ptám se: Proč ta zvířata jdou za mnou? A proč jdu za nima? Když jsem nemocnej, tak mi pomáhaj. Když nějaký potřebuju zabít, co myslíš? Zabiju. Dělám hřích? Chytnu kozla za roh, jde odevzdaně a víš, tady už je něco strašnýho. Natáhne krk a úplně se odevzdá. A já ho zaříznu.“

„Jdou pokorně jak Židé, když šli do plynu,“ dodávám.

„Já je mám rád. Kozy i ty lidi,“ mluví napůl pro sebe Jirka.

„Jak můžeš zabít kůzle?“ ptá se chlápek, co chodí do hospody i bosky a jemuž u nohou leží velký bílý pes. „Takhle se na tebe dívá a ty… Mně to hlava nebere.“

„Kdybyste věděli, jak mám rád život,“ pokračuje Jirka. „Kozy to všechno vědí. Jiříku, říkají mi, cos to včera udělal, proč ses tak ožral? Nebo: Ty sis zas nedal ruma, ty bejku?“

„Ty jsi z Vrahovic, viď?“ ptá se Ríša.

„Ne. Ze Smržic. Ale Vrahovice jsou hned vedle.“

„A jmenuješ se Kudlička. Tak se nediv,“ doplňuje ho chlápek s bílým psem.

„Až jednou umřu – a já vím, že to tak bude,“ bouchá se Jirka do prsou.

„To víš, že to bude,“ skáče mu do řeči Ríša.

„Chtěl bych umřít na Šumavě,“ nenechá se vyrušit Jirka. „Nebudu se vzpírat, i když jsem narozenej na Moravě. Ze života za mnou přešli lidi, a dokonce chodí do dneška.“

„Z tohodle života?“

„Ano. Táta třeba. V noci se ozve zapraskání. Táta a máma. Jsem spokojenej. Přijdou za mnou, veselí.“

„Chodíš na hřbitov?“ ptá se Ríša.

„Táta mi říkal: Nechoď tam. To nemá smysl. Je to zbytečný.“

„Říkal to zaživa?“ ptám se.

„Ne, až mrtvej,“ tvrdí Jirka.

„Neměl bys žít tak sám,“ mluví mu do duše Ríša.

„Nejsem sám. Mám doma stopu medvěda. Zkameněla. Pak přišel černý pes. Olizoval mi ruce. Byl rád. Dal jsem mu nažrat a – zmizel. Kdyby tam zůstal, nechal bych si ho. Přišel i písmoznalec, on si to i všechno psal, smál se tomu, ale já bych to přál všem, aby si nemysleli, že jsou tady sami. A aby si dávali pozor.“

„Tobě patří ten barák?“ ptám se.

„Ten patří,“ přemýšlí chvíli Jirka, „lidem všem.“

„Chceš koupit pivo?“ ptáme se znovu Jirky.

„Ne. Půjdu to zase zkusit. Třeba mi dá.“

„A když ti nedá?“

„Kdo? Koza?“

„Bankomat?“

Text a foto: Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka 2018 :

1. Loučení s Friederike