Miniatury: Loučení s Friederike

21 ledna, 2018
07:31

Loučení s Friederike

Včerejší orkán Friederike ulehl a zůstaly po něm záplavy sněhu a ohromné závěje. Stoupám ve tmě na Boubín. Snáší se na mě klidná chumelenice. Svítím si mobilem. Není to silné světlo, ale odráží se na hlubokém sněhu, do kterého se propadám a propadám, krok co krok.

Dávám si mobil pod bradu, tak,aby mi svítil podél tváře vzhůru. Ze tmy se noří sněhové vločky. Dopadají mi na tvář, občas i do očí, protože jsem si musel sundat zamlžené brýle. Tu a tam se z nich zablýskne, jak se světlo odrazí od plošky krystalu. Vločky jsou vynášenými kartami, co karta, to trumf. Připomínají svítící oči nočních zvířat. Blíží se ke mně, neublíží mi, jen zachrastí na mé bundě, rozplynou se mi na rtech.

Těžko se stoupá, stále tíž, sníh je hlubší a hlubší. A opět se zvedá vítr. Ne už tak divoký, stačí však na to, aby z větví stromů shazoval bílé duchny a co chvíli mě zaklel do sněžné mlhy.

Na vrcholovém hřebeni mi kráčejí vstříc závěje. „Pojď se utkat, bídný člověče!“

Jejich hlas však cítím jen v sobě, protože jsou kupolemi těch nejmlčenlivějších bunkrů. Vířící sníh přebíhá po oblinách sněhu jako prsty, jimiž si vojín poklepává před bojem na přílbu. Závěje jsou tak vysoké, že mi stojí v cestě ve výši očí. Jsou to ztuhlé vlny příboje. Dvě neprojdu. Musím je obejít lesem. Další překonávám tak, že našlapuju přímo nad zavátým zábradlím, takže se na ně propadám jak na kladinu. Musím balancovat, a když se opravdu propadnu, hrabu se ze sněhové záplavy se zoufalstvím chromého brouka. Vše by vyřešily sněžnice, ty však nemám a nenašel jsem doma ani návleky, takže mám nohavice plné sněhu, který mi taje na holých lýtkách.

***

Stoupal jsem tak pomalu, že mi z Kubovky ujely všechny spoje. A tak sestupuju po severním svahu a mířím do Vimperka pěšky. Po dvou a půl hodinách namáhavé chůze překonávám poslední závěje v úvozové cestě ke Sklářům. Zapisuju si haiku:

Skláře –

krupky se zachycují

v srsti klisničky.

Skláře jsou nevlídná ves. Nikdy jimi neprocházím s klidným pocitem. U první chalupy vlevo jsem kdysi šel s dětmi. Před plotem rostlo pár lesních jahod a Dominik se shýbl, aby si je utrhl. Opodál stál starý muž v rozhovoru s jiným. „To jsou vaše jahody?“ pustil se hned do nás.

Přecházím okolo bývalého nevěstince, jehož bílé stěny mi stále evokují zoufalé postavení žen, které doufají, že si prodejnou láskou s obtloustlými boháči přilepší. U blízké kaple kdosi vykácel krásné javory, v jejichž žhavém říjnovém listí jsem se kdysi vyhříval na paprscích podzimního slunce.

Na vratech poslední luxusní vily vlevo stojí na dveřích: „Tady není informační středisko! Neobtěžujte nás!“ A o něco níže: „Pozor, stále nasraný pes!“
„Děkuju za upozornění, blbečku,“ šeptám si v duchu. „Alespoň vím, s kým mám tu čest.“ Dva ohromní hafani temně štěkají a nenechávají mě na pochybách, kdo je jejich pánem.

Oblaka se protrhala. Sestupuju do Vimperka a sotva pletu nohama. Ale nestěžuju si. Za audienci u gigantů se platí.

Text a foto Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka 2018 :

1. Dostaveníčko s Frederikem

MINIATURY Romana Szpuka 2017 :

1. Uplakaný čert