Hodinu a fous pěšky jižně od Kvildy leží ves s malebným názvem Bučina. Nachází se na jižním svahu hory Stráž, odkud se otevírá překrásný výhled na o mnoho níže ležící Knížecí Pláně, Stodůlky, Mitter a Hinterfirmiansreut, na Finsterau a za ním vykukující štíhlou bílou kostelní věž v Kreuzbergu. Na horizontu toto vše střeží zleva majestátní Kleť, Knížecí Stolec a masiv Trojmezné s hřebenem Plechého a Třístoličníkem. Za příznivého počasí se daleko na jihu zaleskne i dachsteinský ledovec.
V době své největší velikosti, tedy za vlády Františka Josefa I., zde těsně před první světovou válkou žilo 466 lidí, z toho 23 se hlásilo k národnosti české. Přes kruté životní podmínky zde panoval čirý ruch, a to především v létě díky vzrůstající turistice. Byla zde škola, několik hotelů, hostinců, pošta, celní úřad i pekař. Turisté sem do nejvýše položené obce pozdějšího Československa (1 162 metrů nad mořem) mířili nejprve vlakem přes Strakonice do Vimperka, odkud dojeli či došli do Kvildy. Z ní pak vyrazili na Prameny Vltavy, kde je na okapu turistické chalupy často uvítala poskakující černobílá straka. Odtud pak přešli přes kopec na Bučinu. Jiná možnost bylo dojít na Bučinu přes Knížecí pláně, nebo nejjednodušší přímo z Kvildy.
Po hrůzách uprostřed dvacátého století zde zůstala jen lidmi opuštěná krajina s osiřelými domy, staveními i zvířaty. Zarůstajícími loukami se táhly kamenné snosy, které v potu tváře vršily při čištění pastvin a políček celé generace. Po vytvoření pohraničního pásma vše uzavřela železná opona. Plot zabraňující lidem v přístupu ke hranici, byl po několik let „vylepšen“ vpouštěním elektřiny. O život tak přicházeli lidé i zvířata. Od té chvíle se sem nikdo, až na zřídkavé výjimky, nedostal. Teprve na jaře roku 1990 se po roztátí sněhu smělo do tohoto překrásného koutu znovu svobodně vkročit.
Z rodinných klanů Kufnerů, Hasselbergerů, Kubitscheků, Pawlitschků, Plechingerů, Zanellů, Fastnerů, Seewaldů tu nezůstaly na hřbitově na Knížecích Pláních ani krucifixy a náhrobní kameny. Nebyla tedy ušetřena ani místa posledního odpočinku dříčů a zvelebovačů této časti Šumavy. Hřbitov byl zdevastován a jeho zbytky utajeny v metrových kopřivách. Ze všech stavení zůstala stát jen ruina Pešlova hotelu a vedle stojící menší budova. V letech 1990 až 1992 začalo pod vedením Hanse Baiera a Franze Strunce dvanáct místních rodáků doslova z ničeho vyhrabávat místa posledního odpočinku Bučiňáků – ani Čechů, ani Němců ale „Šumaváků“, Böhme“, jak si místní říkali. O několik let později byla opravena kaplička Svatého Michala. Po témeř dvaceti letech po otevření hranic se milovníkovi starých časů a Šumavy JUDr Františku Taliánovi povedlo za desítky milionů, bez jakýchkoliv dotací či grantů opravit Pešlův hotel Alpská vyhlídka. Jako bonus, při kterém mrazí v zádech, byla u hotelu vytvořena replika železné opony včetně „špačkárny“. Je umístěna ve stejných místech, kudy vedla za totality. Předloni doktor Talián zrealizoval nápad Květy Pěničkové. Vznikla tak obří pamětní deska ve tvaru knihy věnovaná nejslavnějšímu bučinskému rodákovi, básníkovi Johannu Peterovi.
Rok 2017 přináší o Bučině první českou knihu. Štíhlá hnědovlasá Lenka Klímová ze Čkyně se na vysoké škole vydala v šlépějích svého dědy a tatínka, kterým bučinská nit protnula životy.
Lenko, proč píšete právě o Bučině?
Nevím přesně proč. (usmívá se) Asi mám k tomuto místu tak nějak blízko. Můj děda zde působil jako hajný, tatínek tady renovoval hotel a od malinka to tu máme prochozené a proježděné křížem krážem. Je to kout, kam se ráda vracím, kam si chodím odpočinout. Toulám se okolím a představuji si ten čilý ruch před několika desítkami let.
V kterém období působil děda jako hajný na Bučině?
Děda se narodil v Českých Budějovicích. Ve druhé polovině 60. let dostal umístěnku na Kvildu. Zpočátku spravoval menší oblast, později měl na starosti území od Kvildy přes Prameny Vltavy až na Černou Horu. Nejdřív bydlel s rodinou pod Kvildou v domě č. p. 6, poté se přestěhovali do Kvildy do domu č. p. 8.
Jaká je Vaše první vzpomínka, když jste se dostala na Bučinu?
Vzpomínám si na ponuré, hodně opuštěné místo, vybavuje se mi pohled na sutiny domů, na ruinu Pešlova hotelu. Místo samotné mi nic neříkalo. Až zpětně jsem se dozvěděla, co vše tady bylo, jaká tu byla fungující obec. Mám pocit, že tu ten ruch žije dál bez přerušení. Mezi zarůstajícími snosy dodnes připomínajícími hranice pozemků, co tu lidé dlouhá léta budovali, pořád kvetou narcisky, rybízy. Historie je tu stále živá. Přes to všechno, nebo právě pro to, co se tu odehrálo, nepřestává toto místo stále cosi sdělovat.
Kdo Vám s prací nejvíc pomohl?
Velmi mi pomohla moje babička Jiřina Klímová, která mi zprostředkovala setkání s paní Jaroslavou Vávrovou, a ta mi poskytla mnoho materiálů a cenných informací. Zpřístupnila mi dokumenty k samotné Bučině či k osadě Chaloupky, situované pod Bučinou směrem na Knížecí Pláně, patřící kdysi k Bučině. Jsem jí vděčná, že mi umožnila v knize zveřejnit svůj rozhovor s panem Hansem Baierem z Chaloupek. Sama jsem pak vedla rozhovor s paní Bohumilou Kyznarovou (roz. Pešlovou). Dále jsem se setkala s panem Johannem Strunzem, který pocházel z Knížecích Plání a přijel na Bučinu z Freyungu. Neumím dokonale německy, ale s pomocí pana Libora Herzy jsme rozhovor úspěšně zvládli.
Kdo mi ještě hodně pomohl? Velkou zásluhu má můj přítel, který už bohužel není mezi námi. Ten mi byl velkou morální i psychickou oporou, radil, korigoval a trpělivě četl přibývající stránky. Velké díky patří také Zdeňku Roučkovi za půjčené publikace, cenné rady a komentovanou prohlídku okolí a v neposlední řadě i doktoru Taliánovi.
Co Vás překvapilo pozitivně nebo negativně?
Velmi mile mě překvapilo, s jakou ochotou si se mnou povídala paní Kyznarová či pan Strunz. S jakou nadsázkou ale i zaujatostí líčili své životní příběhy. Od kolegů z fakulty vím, že práce s pamětníky je náročná. Mnozí se nechtějí k historii vracet, zvláště k té nemilé, která nějak negativně zasáhla jejich rodinu. S podobným přístupem jsem se nesetkala, a tak bych chtěla dotazovaným touto cestou zvláště poděkovat.
Jaká pasáž je v knize pro Vás nejcennější?
Určitě jsou to samotné rozhovory. Myslím, že mnoho z respondentů sdílelo své zážitky poprvé, čímž mají pro mě velikou hodnotu. Informace je potřeba brát s odstupem a patřičnou objektivitou, ale vzhledem k tomu, že pamětníci těchto událostí nás opouštějí, jsem ráda, že se mi podařilo tyto rozhovory uskutečnit. Díky nim je nyní toto dílo o jednom zajímavém místě Šumavy téměř ucelené.
Do budoucna chystáte novou práci. Můžete prozradit, o čem bude?
Uvidíme, jestli se něco povede. Je to trošku složitější. V plánu mám ale trochu obecnější pojetí Šumavy a její roli v hraném filmu.
Křest knihy
Historie zaniklé obce Bučina ( Buchwald )
v sobotu 09. 09. 2017 v 15.00
na samotné zemské hranici,
v hotelu Alpská vyhlídka,
v bývalé obci Bučina u Kvildy
text : MUDr. Marek Matoušek
foto : Míra Klíma
