Kluk ze Šumavy na motorce po světě
To je Ondra Vlk z vesničky Chlumany na Prachaticku. Chtěl si splnit svůj velký sen, tak prostě jel rovnou za nosem. Jaká byla cesta a jaký je svět s radostí svěřil našemu portálu sumava.eu.
Kdy ses rozhodl pro tuhle bláznivou jízdu?
Letos na jaře, když se mi celkem rapidně změnily plány. Původně měla má cesta směřovat jen do Gruzie, ale když se pak vše změnilo, řekl jsem si, že teď je ten čas vyrazit na vysněnou cestu do Mongolska. A tak jsem prostě jel!
Jak dlouho jsi se na jízdu připravoval po fyzické stránce?
Fyzicky jsem se nepřipravoval, díky tomu že hraji fotbal a měl jsem celkem fyzicky náročnou práci, tak příprava odpadla. A musím říct, že fyzička mi nescházela 🙂
Co všechno obnášely přípravy, než jsi vyrazil do světa?
Motorka prodělala nějaké menší úpravy. I když sice už je vyráběná tak, že by mohla vyrazit rovnou, udělal jsem nějaké změny. Koupil pořádný kryt motoru další drobnosti a náhradní díly, a to bylo zhruba vše. Stan i věci pro kempink jsem měl z dřívějška. A ještě mapy a mapy do navigace, bez těch bych se na cestě neobešel!
Kdy jsi přesně vyrazil z ČR?
20. června, přesně týden poté, co jsem skončil v práci 🙂
Kolik kilometrů a dnů jsi strávil na cestě?
Za 72 dní jsem zdolal 20 332 úžasných kilometrů.
Je taková cesta finančně náročná?
Hodně záleží na tom, jak to pojmeš. Potkal jsem lidi, co to jeli opravdu ‚low cost‘ (úsporně, s nízkými náklady) takže si vařili, spali pořád ve stanu a zbytečně nic nekupovali. Pak potkáš úplný opak – například jsem jel jeden den s Belgičanem, který, když jsme řešili, kde budeme spát, tak našel hotel za 50 euro s tím, že to je levné. Já byl něco mezi. Nejvíc jsem utrácel asi za jídlo. Ale v podstatě to moc náročné není, když člověk žije normálně, život ho tu nestojí víc než doma. Finančně nejnáročnější byla víza a příprava motorky.
Po takové zkušenosti – opakoval bys to znova?
Ano, stokrát ano! Byla to ta nejlepší věc co jsem kdy v životě udělal! Člověk si nejen rozšíří obzory a potká nové lidi, ale hlavně si uvědomí jak se tady máme skvěle. Navíc začne věřit sám v sebe a pozná, že se vše dá zvládnout! Byla to vážně skvělá zkušenost a doufám, že ne poslední. Nejsem ani 24 hodin doma a už se mi v hlavě rodí plány na další cestu!
Co tě na cestě potkalo nejhoršího?
Když nepočítám opravdu hrozné zažívací potíže, které mě potrápily v Oshi, tak nejhorší chvíli jsem zažil asi v Kazachstánu. Podle mapy jsem jel hlavní silnicí mezi Atyrau a Aktobe, ale nic jako silnice tam neexistovalo. Byl tam jen strašně rozbitý asfalt po kterém se nedalo ani jet a jako cesty tu sloužily koleje vyjeté ve stepi. Navíc tam bylo všude dost písku, což není úplně nejlepší terén pro 360kilovou motorku, navíc když v takovém terénu jedeš poprvé. Když jsem se pak v Mongolsku naučil jak na takových cestách jezdit, byla to paráda, ale tam v Kazachstánu to bylo vážně utrpení, kdy jsem si říkal „co tady sakra dělám“?!
Jaká země a krajina ti zůstane dlouho v srdci?
Jednoznačně Tádžikistán, ta země je úžasná! Celou dobu tam jsem měl úsměv od ucha k uchu a užíval si každou vteřinu. Nejen, že tam jsou nejhezčí hory co jsem kdy viděl, ale zároveň tam jsou i tvrdé prašné cesty po kterých můžeš jezdit stovkou. Je to sice trošku nebezpečné, ale je to jako kdybys jel Dakar. Neuvěřitelně jsem si Tádžikistán užil. Jen jídlo by tam mohli mít lepší….
Jak ti na cestách chutnalo? Kde nejvíc a kde to nestálo za nic?
Kde mi vůbec nechotnalo, to bylo asi právě v Tádžikistánu. Tádžikistán nachází vysoko v Pamírských horách a tomu odpovídají i podmínky – místní nemají elektřinu, téměř tu nežije žádný dobytek. Jídlo tam bylo vážně hrozný, takže to došlo až tak daleko, že jsem snad tři dny jedl jen snickers, kterou tam kupodivu koupíš úplně všude! Naopak nejvíc mi chutnalo v Turecku a v Gruzii – tam vařit vážně umí. Jo a taky v Almaty, kde je česká restaurace a já tam po měsíci a půl na cestě pil Plzeň a jedl vynikající guláš!
Potkal jsina cestách tobě podobné motorkáře?
Ano, nějaké horší a nějaké lepší. Potkal jsem třeba Petera z Holandska, který jel stejnou cestu jako já a strávili jsme spolu dva skvělé dny v Mongolsku, nebo taky kluky z Belgie, se kterými jsem se spřátelil a měli bychom se znovu potkat za týden v Praze a společně oslavit náš úspěch! Člověk za tu dobu potká vážně spoustu dost podobně naladěných lidí a zažije s nimi nezapomenutelné chvíle, ať už horší nebo lepší…
Jací jsou lidé ve světě? Pomáhají rádi cizincům?
Musím říct, že mám jen dobré zkušenosti, v podstatě od Rumunska až do Mongolska byli lidé až na pár vyjímek všude skvělí! Mongolsko je sice kapitola sama pro sebe, ale z celého východu jsem byl nadšený! Ochotní, nápomocní a pohostinní. Všichni až nečekaně přátelští, neustále se tě pořád všichni ptají jestli něco nepotřebuješ, jestli tě mohou pozvat na čaj a tak podobně. Příjemně mě překvapilo Rusko, hlavně v tom, že mediální obraz Ruska v Evropě je dost špatný, ale obyčejní Rusové jsou velmi přátelští a pohostinní! O to pak byl víc zvláštní návrat zpět do Evropy, kde je vztah mezi lidmi tak nějak chladný.
Kdo tě sledoval viděl, že jsi měl i technické problémy. To asi na takové cestě není úplně jednoduché. Jak ti v tom okamžiku bylo a jak hodnotíš tak rychlou pomoc, které se ti dostalo?
Ve chvíli kdy mi odešla spojka a já byl odsouzen na pomoc druhých a místních, jsem se snažil hlavně si udržet dobrou náladu a příliš se nestresovat. To je to, co jsem se na cestě naučil. Brát věci tak jak jsou a zbytečně se nestresovat, protože to stejně nikdy nepřinese nic dobrého. Hlavně jsem ale měl obrovské štěstí, že se to stalo 100 kilometrů před Astanou, kam jsem jel navštívit příbuzného. Ten mi obrovsky pomohl a poskytl zázemí! Občas je zapotřebí ta pověstná ‚kapička štěstíčka‘, ale já ho měl vážně spoustu! Ohromně mi pomohli i lidé z Česka, stačilo se na Facebooku zmínit s tím co se mi stalo a jestli náhodou někdo neletí do Astany a lidé se mi ozvali sami, za což jsem jim opravdu hodně vděčný!
Je v cizině draho, proti naší republice?
Jak co, pivo je oproti Česku opravdu drahé, ale to asi všude. Jinak je na východě levněji, ubytování za pár korun, jídlo taky a o benzínu nemluvě! Je skvělej pocit natankovat 30 litrů benzínu a zaplatit jen 300 korun. I díky tomu bylo možné užít si cestu naplno.
Co jsi si přivezl ze světa za, pro tebe důležitou, zkušenost?
Jak už jsem říkal, nejvíc asi to, že je třeba brát věci takové jako jsou a nestresovat se něčím, co nemůžu ovlivnit. A pak i to, že bezmezně věřit médiím je blbost a člověk si musí vše ověřit na vlastní kůži, protože svět je pořád v pořádku a všude je bezpečno.
Co bys doporučil lidem, kteří by podobnou cestu také chtěli zkusit?
Aby se toho nebáli a nehledali zbytečné důvody proč to nejde, protože jde vždy jen o to, jestli to opravdu chcem. Ani se člověk nemusí bát, že jede sám, protože pokud nechceš být sám, tak nejsi nikdy. A už vůbec se nemusíš bát toho jak co dopadne když se něco stane, protože lidé okolo ti vždy pomohou!
Co tě teď čeká v České republice a na co se nejvíce těšíš?
Rád bych udělal nějaké přednášky a užil si volno, skvělé jídlo a nejlepší pivo na světě! Což ostatně ví všichni lidé ve světě, protože vždycky když jsem řekl že jsem z České republiky tak se mi dostalo odpovědi „best beer on the world“. Navíc mám v plánu začít se učit španělsky, abych se pomalu připravil na další cestu!
Tak hodně šťastných cest a návratů!
(z.f)
Odkaz na facebook Ondry: https://www.facebook.com/ovlkridetomongolia/?pnref=lhc
{gallery}vimperk/2017/fotky_zdenek_formanek/zari/ondra_vlk/{/gallery}
