Miniatury: Nepoučitelní

25 srpna, 2017
15:22

Jsme nepoučitelní

Ráno se na pozemku meteorologické stanice potkávám s malým zajíčkem. Vlezl dovnitř a teď neví, kudy ven. Tiskne se u plotu, nehybný. Jdu pomalu až k němu. Uši má přitisknuté k tělu, ví, jak jsou dlouhé a že mohou upozornit predátora na jejich nositele.

Přiblížím se k němu na tři metry. Oko plné hrůzy mě sleduje. A najednou zajíček vyrazí. Prchá podél plotu, skáče na pletivo, marně se pokouší prodrat se na druhou stranu. Běžím za ním, snažím se ho nasměrovat na vrata, kde je škvíra širší. Bác. Zakopl jsem o krtinec a padám přímo na hubu.

Zajíček už je vyděšen na nejvyšší míru. Konečně objevuje mezeru mezi sloupkem vrat a plotem. Zadní běhy hrabou ve vzduchu. Zdá se, že se malé tělíčko zaklesne a nebude moci ani ven ani zpět. Nakonec se přece prodere na svobodu a honem do lesa. Jak peláší! Připomíná uličníka přistiženého při nějaké nepleše.

Člověk by řekl, že dostal za vyučenou. Ale kdepak. Další ráno ho na našem pozemku objevuju znovu a celý děj se opakuje.

***

Po 21. hodině jdu k meteorologické budce odčítat hodnoty večerní klimatické zprávy. Otevřu dvířka a hele, mezi teploměry si zkonstruoval svoji síť pavouček. A teď tu čeká na kořist. Visí ve zdánlivém vzduchoprázdnu na místě, ani se nehne.

„Kamaráde, to sis ale nevybral dobré místo,“ vrtím hlavou. „Musím sklepat maximální teploměr, stáhnout index v minimálním teploměru, to ti tu síť pěkně načechrám. Postav si ji jinde.“

Pavouček – je to křižák lesní – se zachvěje a honem pryč, leze rovnou do vlhkoměru.

Další večer číhá pavouček na kořist opět na stejném místě. Snažím se mu ještě domluvit, ale když ho tam objevuju i další dny, rezignuju. Jen ho pozdravím, popřeju mu dobrý lov, potrhám pavučinu a pavouček tradá do vlhkoměru, jako by to bylo jeho každovečerní vystoupení. Že by se poučil a pavučinu si nazítří postavil trochu jinde?Ani náhodou.

***

Jindy mi otevřenými dveřmi vletí na stanici dlouhozobka svízelová. A hned začne narážet na sklo okna.
„Chudáčku, zabloudila jsi,“ snažím se dlouhozobku chytit do dlaní a vynést ven.

Ona se však nenechá. Děsí se mých velkých rukou. Za křídla ji chytat nechci, tak otevírám okno. Jde to pomalu, kvůli nočnímu focení bolidů máme žaluzie, které nejdříve musím vytáhnout. Konečně je okno dokořán a dlouhozobka letí na svobodu.

Neuplyne minuta a už je zpátky.

„To sis tu něco zapomněla?“

Ale dlouhozobka si mě nevšímá a obletuje zbytky původního anemometru, rozvaděč AMS, napájení a vyhřívání ultrasonického anemometru a tlačítka ventilátorů. Myslí si, že jsou to květy? Dlouho jí trvá, než si uvědomí svůj omyl. A zase je u okna. Tentokrát je otevírám rychleji, žaluzie jsou už vytažené. A dlouhozobka odlétá. Aby za chvíli přiletěla dveřmi do třetice.

Napadá mě parafráze na známé rčení: Když ji vyhodím oknem, vleze dveřmi. Či spíš vletí. Jako opilý štamgast, kterého číšník Franta vykáže z vimperské hospody Na Koreji.

***

Jsou lidé moudřejší?

Kolikrát jsem už dostal za vyučenou na slatích. Probořil jsem se na Malém Polci i na Mezilesní slati, to jsem měl ale vždycky při ruce kořen kosodřeviny, za který jsem se z rašeliny vytáhl. Nyní jsem se vypravil na Zhůřské slatě.

Procházím kolem základů borkařova stavení. Jaký tady musel být život? Slunce klesá do březového hájku, ozařuje bílé pokroucené kmeny. Boty už mám plné vody, ale krása této liduprázdné krajiny mě láká dál a hlouběji do bludiště smrčků porostlých hustým lišejníkem a mezi pichlavé keře kosodřeviny. První překvapení přichází, když mi zpod nohy prudce vylétá tetřev. Čekal do poslední chvíle, že jej minu.

„Ten blbec na mě šlápne,“ řekl si asi. „Musím pryč.“ A mně se málem leknutím zastavilo srdce.

Pokračuju dál zdánlivě bezpečnou loukou. Místy se půda rozhoupe. Ale už jsem si na ten nepříjemný pocit zvykl a přestávám být ve slatích obezřetný. Naučil jsem se ta podmáčená a rozhoupaná místa přebíhat jakýmsi tanečním krokem po trsech, ale to musím mít jistotu, že po dvou či třech metrech zastavím na pevnější půdě. Ale tady na mé kroky místo pevné půdy číhá ještě záludnější mokřad.

V mžiku se začínám propadat. Chci se vrátit, ale místo, které mě udrželo během mého přebíhání, se nyní boří také. Rázem se ocitám uprostřed vlnobití. Jsem v rašelině po pas a pokouším se plazit zpátky. Na foťák neberu ohled, mobil polyká andělíčky, ale čert vezmi přístroje, když jde o život. Nakonec jsem se vydrápal ven. Vypadám jak šumavské strašidlo.

Foto a text: Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka :

1. Uplakaný čert