Cestou z Najmanky na Radost

21 července, 2017
17:18

Pod pavučinou nataženou horizontálně mezi kořenem a stěnou latríny letí muška. Je to slunilka pokojová. Její vodorovný let je obezřetný, takže pavučinu bezpečně podlétá. Nakonec se dostala zpod pasti a usedá na holé dřevo, ze kterého se odloupla kůra. Vyhřívá se. Je to pravá slunilka, drobná křídlatá holčička na skalním výběžku.

Zamykám chalupu. Odcházím pod Kamennou horu. Za mými zády sílí zvuk motoru. První cizí člověk, kterého po několika dnech vidím, je dívka, která sedí na schůdcích traktoru. Na zádech jí poskakuje culík. Trochu zvědavě mě pozoruje, vyklání hlavu, aby mě zahlédla přes postranici valníku. Traktoristou je mladý chlapec. Kousek za nimi jede v pick-upu lesní dělník. Všichni tři pak společně nakládají na valník kulatinu. Dívka má na sobě hnědé krátké kalhoty, připomínají trochu skautskou uniformu. Její tvář je milá. Nenalíčená. Možná je to vesnická dívka. Spí někde v podkroví. Večer rozvěšuje pracovní oděv přes opěradlo židle. Nebo je to studentka na brigádě. Má ráda přírodu a tak si našla místo u lesáků.

***

U potůčku Na Radosti pozoruju hladinatky. Jejich stíny na dně potoka mají zajímavý tvar: tmavé tělíčko a čtyři černé puntíky v místech, kde se hladinatka dotýká vody. Každá z nich má na zádech žlutý bod. Připomíná nosičku sirné svíce.

Náhle mi hlavu obestírají temnoty. Pokouší se o mě mdloba. Šum potoku zvolna utichá, přestávám slyšet různé frekvence klokotání a bublání, lano zvuku se rozplétá, různé praménky se rozpouštějí do ticha, nakonec zůstává ten jediný poslední proud, škobrtá drobnými uzly o prsty kamínků, v tichu převrací skořápku za skořápkou, jak to v něm šplouchá oproštěně od všech příbuzných zvuků, jako by zůstal z orchestru naživu jediný hráč na vodní bubínek.

***

Blížím se k samotě u nedávno opravené kaple. Chci se podívat k sošce Panny Marie s Jezulátkem. Ale přes cestu je natažen řetěz. Někdo zřejmě koupil stavení a s ním i přilehlý pozemek a cestu. Nikdo mě sice neokřikuje, ale ten řetěz na mě působí mrazivě, nepřátelsky. Děsí mě, že si nakonec Šumavu mezi sebou rozparcelují boháči z měst a ochranáři z národního parku. A že tulák, zděšen vyceněnými tesáky různých plotů a výhružných cedulí, se bude muset plížit krajem přískoky.

Text a kresba Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka :

1. Uplakaný čert