Byla jednou jedna chyba… Ba ne, bylo jich víc, a přestože mohly být užitečné, nadělaly pěknou paseku
Dusno, skoro až nedýchatelno. Taková je teď atmosféra ve Vimperku. A já zjišťuji, že mi to vadí mnohem více než rozbité chodníky nebo rozdělané projekty, které nejsou dokončovány včas.
Nejsem politik, jsem učitelka. A protože provázanost různých oblastí života je štědrá, přihodím do politického handrkování něco málo ze své profese. Chyba – malé nevinné slůvko, které dokáže rozjet nečekanou škálu emocí od vzteku přes strach až po pocit absolutního selhání. Slůvko, které je mým každodenním chlebem a které se v poslední době pravidelně objevuje ve vimperských politických přestřelkách. A protože i já se stále učím a denně dělám spoustu chyb, mám nepřeberné množství zkušeností s tím, jak různě děti reagují na různou práci s chybou.
„Karlíku, tady máš hroznou chybu! Jako čtvrťák bys neměl ve svém sešitě nic takového tolerovat! Děti, teď se všechny podívejte, jakou chybu Karlík udělal! A ty nám Karlíku hezky vysvětli, jak sis mohl dovolit dopustit se takové chyby? A hlavně tady nezkoušej vyzdvihovat svoje úspěchy při plnění předchozího úkolu a zastírat tím tak své dnešní selhání. Jak chceš jednou psát knihy, když ani neumíš napsat jednoduché slovo?“ Zlomený Karlík odchází domů, svou první knihu už má samozřejmě rozepsanou, ale nikdy ji nedopíše. Co kdyby zase udělal nějakou chybu? Raději nebude dělat nic, za to veřejné ponižování mu to nestojí, navíc už si vůbec nevěří, že by mohl něco dokázat.
Příběh, který se v mnoha podobách a obměnách odehrává mezi vimperskými veřejně činnými občany. A nemohlo to všechno probíhat jinak? Možná, že ano. Pokud se chyba uchopí za ten správný konec, její odhalení může přinášet dokonce i pozitivní emoce! Radost! Efektivní práce s chybou je vlastně úplně jednoduchá – stačí na chybu upozornit neveřejně a s respektem, stačí dát dostatečný prostor chybu odstranit, stačí místo veřejného lynčování nabídnout pomoc a podporu, vedení. Zní to jako sci-fi? V kontextu současného dění ve Vimperku rozhodně. Prohlášení jednoho ze zastupitelů „Jsem tu páté volební období a tohle se tu nikdy nedělo. Nikdo to tu v minulosti tak nekritizoval jako teď, to je hrozné.“ se dle mého názoru netýká toho, že se hledají nedostatky a poukazuje se na ně, ale toho, jakým způsobem se s nimi dál pracuje. Podpora a pomoc se vytratily. Přišel boj.
Kontrolování, které po odhalení chyby nepokračuje efektivní pomocí s její nápravou, není nic jiného než uplatňování moci. Je to opravdu to, co Vimperk potřebuje? Někteří kritici dokonce veřejně přiznávají, že ostatní z nich mohou mít hrůzu. A hned tu vedle uplatňování moci máme i vůni totalitních praktik. Přejeme si lidnatější a úspěšnější Vimperk? Koho sem teď ale můžeme pozvat? Někoho mladého, schopného a ambiciózního? Někoho, kdo se tu začne realizovat, bude se mu dařit být prospěšný pro širokou veřejnost… ale pak udělá jednu chybu a „pomoc“ ze strany spoluobčanů začne udáním?
Na závěr mé čistě osobní vnímání jedné velké honby za chybou. Mám dvě děti, ani jedno není členem Ski klubu. Jsme občasní návštěvníci Vodníku, kteří si několikrát za zimu přijedou rekreačně zalyžovat a zablbnout na sněhu. To, co jsem tam při každé letošní zimní návštěvě viděla, mě nechávalo v tichém úžasu. Nádherné lyžařské podmínky, stopy plné šťastných trénujících dětí, veřejnost sahající k těm nejstarším generacím, lidé z dálek ptající se, jestli to tu opravdu mohou užívat zadarmo… a občas nenápadně se objevující pracující ruce, které se o vše starají ve svém volném čase bez nároku na odměnu. Velké dílo, v dnešní době prosáknuté honbou za úspěchem a závistí až ohromující. Přínos pro vimperské děti lze těžko vyčíslit, a to nemám na mysli jen budování vztahu ke sportu v přírodě, ale i to, že společně se svými trenéry a rodiči toto místo budují a utvářejí. Je mi opravdu smutno, že lidem, kteří za tím vším stojí, je brán vítr z plachet.
Lenka Kohoutová
Komentář A. Moravce :
Díky
Komentář L. Jandové :
Vyjadřuji podporu tomuto článku, je mi také ze současného dění ve Vimperku smutno. A k poslední části bych chtěla říci, že mám vnoučata, která jsou členy Ski klubu, jsem s nimi často na Vodníku a myslím si, že bychom ve Vimperku obtížně hledali takové smysluplné využití volného času dětí i dospělých, než je právě tam.A všem, kteří se o to zasloužili lze hlavně poděkovat.
{jcomments off}
