Deštníky
Scházím po silnici k Sojčáku. Betonovým příkopem mě doprovází kalná voda. Kličkuje mezi překážkami a připomíná tlustého hada. Je to špinavá voda tání. Natáhl se do ní pach plísní, hniloby i psích exkrementů.
Vpravo se ke mně blíží zahradní chatka obložená všemožným harampádím. Na stěně visí zvonkohry. O palety, sloužící zřejmě na zátop, jsou opřeni trpaslíci. Z plechového komínku se kouří. A před chatkou trčí ze sudu snad deset různobarevných deštníků.
„Bydlel tam Paďourek,“ vyprávěl mi Láďa Marek. „Bydlel ve starém sídlišti a neplatil. To víš, jak to kdysi trvalo, než na něj dopadla ruka úředníka. Už dlužil městu statisíce. Jednoho dne byl soudně vystěhován. Co to znamená? Jeden den máš zaplacený hotel a pak – hajdy na ulici. A tak se Paďourek nastěhoval do chatky. Vyznačoval se tím, že nic nevyhodil. Vozili mu palety, staré dřevěné lešení, a on tím topil. A chválil si to. Říkal, že má v chatce teplo dřív, než ve starém bytě. Jak rychle mu pak v noci vystydla, o tom nemluvil. Paďourek je už po smrti. Pár let to bude. Po něm se do chatky nastěhovala prdlá Kolářová. Tak si ona říkala. Žila na chalupě ve Staších. Podle někoho ji propila, podle jiného ji o ni připravily děti. Ještě když Paďourek žil, jezdila za ním stopem. Já ji párkrát vezl.“
„Tvrdili mi,“ odpovídám, „že byla nějakou dobu na eldéence. A teď jsem ji zase viděl, jak se belhá z města vzhůru.“
„Ona odmítá péči,“ pokračuje Láďa. „Jednou jsem jí vyměňoval kamna. Ta stará už prohořela, byly v nich díry, kouřilo to. Nová kamna sehnala, v tom problém nebyl, ale trochu tam uklidit, naházet všechny ty krámy, co uvnitř měla, na stranu, abychom mohli s těmi kamny projít, to nám zabralo půlden. I vzteklý pes po nás vystartoval.“
„Pes?“ divím se. Nikdy jsem z chatky štěkot neslyšel.
„Pije a má psy,“ přikyvuje Láďa. „Stěžovala si, že nemá chleba. Prosila, abych ji odvezl na nákup. Já vám pro to dojedu, navrhl jsem. Ona si nadiktovala: chleba, krabičáky. Přivezl jsem jí jen chleba, krabičáky ne.“
Dívám se na deštníky čouhající ze sudu a vžívám se do pocitů bezdomovce odkázaného na toto nuzné přístřeší. Deštníky připomínají malé složené kupolovité stany. Dokud drží drátky, chrání bezpečně před kapkami deště a možná i před větrem. Mohly by sloužit jako záplaty na díry ve střeše. Byl by to zajímavý pohled, místo stříšky kryt složený z barevných padáčků.
Foto a text: Roman Szpuk
Komentář Pavouk :
Milý Romane,
Tvá padáčková a deštníková miniatura ve mně probudila vzpomínku na nemalou sílu fotek Jindry ze Sovince. Už před časem jsem směl ochutnat a přivonět si k světu člověka, který se netoulá po zlaté střední cestě, který je někde na okraji, ale i tak je hodně blízko. Právě díky tomu světlu, který pan fotograf Štreit umí v člověku svými obrázky zažehnout.
Světlo si asi nemáme nechávat jen pro sebe, tak aspoň kousky posílám dál:
YouTube – Domov bez domova
ČT24 – Kde domov můj. Jindřich Štreit vidí bezdomovce v jiném světle
Pavouk, toho času lampář z Volar
MINIATURY Romana Szpuka :
2. Hrušky
4. Co všechno ten nástroj dovede
6. Otto Hrdina
11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati
12. Letící oblaka
13. Pan Kodýdek
14. Cesta pulsu
15. Život a smrt
{jcomments off}
