Šla kačenka podle vody
Barunka nese do koupelny na ruce svoji dcerušku Emičku. Holčička už udrží hlavu nahoře. Pozoruje nás, jak sedíme v kuchyni. Její tvářička je klidná a užívá si proudu vlažné vody, který jí stéká po zadečku. Když se s ní Barunka vrací, skláníme se nad malou. Pozoruje nás svým moudrým pohledem. Její očka jsou plná otázek: Jak to se mnou myslíte? Říkáte mi pravdu? Pak se její pohled stočí k žárovce lustru. A zase zpět k mému vousu. K mým brýlím.
Vybavuje se mi Barunčino dětství, okamžiky, kdy malé dítě dokáže podpořit svého rodiče. Prožíval jsem dilema. Byl jsem nezaměstnaný a nabízely se mi dvě práce, jedna na nádraží, která obnášela i vynášení košů, mytí záchodů a kanceláře výpravčího či převlékání postelí na nocležně. Druhá byla v lese. Klest už se nepálil, ale zpracovával se ve štěpkovači. Veškerá romantika původní tiché práce naplněné praskotem ohně a vůní kouře byla ta tam. Místo ní nastoupil příšerně rachotící stroj, ze kterého po směně hučí v uších.
„Barunko, kam mám nastoupit do práce?“ ptal jsem se své dcerušky. „Na nádraží nebo do lesa?“
„Tak si přeříkej, šla kačenka podle vody,“ navrhla mi Barunka dětské rozpočítadlo.
Texta a foto: Roman Szpuk
MINIATURY Romana Szpuka :
2. Hrušky
4. Co všechno ten nástroj dovede
6. Otto Hrdina
{jcomments off}
