Roman Szpuk: Darmošlapovo rozjímání
Nejsem turista. Nejsem ani odborník na přírodní vědy. Jsem darmošlap, potulný básník a kreslíř. Půl života jsem prožil mezi Krušnými horami a Českým středohořím v Teplicích. Druhou polovici pobývám na Šumavě. Zkušenost s těmito tak odlišnými krajinami předurčila můj vztah k přírodě.
Jako malé dítě jsem se cítil být stromem. Když zamrzl rybník v teplické Zámecké zahradě a na led vyrazili bruslaři, kluci ohnuli jednu z olší. Pravidelně se houpali na její větvi, která dosahovala až ke hladině. Trpěl jsem, jako bych sám byl tím stromem, a někdo mě stahoval za ruce k zemi. Stejně těžce jsem nesl, když chlapi s pilou uřezávali v aleji jírovců větve. Když mi maminka ukázala na chodníku mrtvého vrabce, nedojalo mě to. Ale s mrzačenými stromy jsem byl jedna duše. Jednou – možná tak ve čtyřech či v pěti letech – jsem se v parku zastavil a hrál jsem si na vrbu vlající ve větru. Přiběhla veverka a vyběhla mi po noze vzhůru.
Když jsem vstupoval do věku puberty, začaly mě přitahovat Krušné hory. Tou dobou již vlivem kyselých dešťů odumíraly tamní lesy. Vstupoval jsem do té chmurné krajiny jak pokorný poutník. Skrze vlastní melancholickou duši jsem se s ní sjednotil.
Kolikrát jsem stál na horském hřebenu porostlém suchými pahýly a díval jsem se k obzoru na barvy soumraku. V mém nitru se transformovaly v chorály Matoušových pašijí od Bacha, ve sbory dávných obyvatel těchto hor. Tenkrát se o jejich osudy nikdo příliš nezajímal. Když jsem se chtěl dovědět něco o zaniklých obcích, zamířil jsem do teplického muzea a půjčil si průvodce ze třicátých let. Obcházel jsem pak místa, kde stály německé osady a všude okolo se ježil suchý les. To byly Krušné hory mého srdce.
Uplynuly roky, ba desetiletí. Lesáci mrtvý les vymýtili, navršili torza smrků do vysokých valů a na volném místě zasadili smrky pichlavé. S nimi vyrazily i listnáče, břízy, jeřáby, modříny a nové buky, které doplnily staré, vysoko vytažené a vichrem polámané jedince, jak po vykácení suchých smrčin zůstaly napospas volnému povětří.
Když jsem procházel místa, ze kterých jsem kdysi viděl do daleka, a nyní už mi stál v rozhledu mladý les, cítil jsem pojednou, že tohle už nejsou hory mé mladé duše. Natolik mi jejich zdevastovaná podoba přirostla k srdci. A tak jsem pochopil a přijal Krušné hory zdecimované sirnými dešti, ale zelené Krušné hory se mi odcizily. A opačně to mám se Šumavou. Miloval jsem ji zelenou, ale suchá, zničená kůrovcem je mi cizí.
***
Na Šumavu jsem se přistěhoval v roce 1989. První iniciativu k odchodu z Teplic projevila manželka. Obávala se, že mezi severočeskými básníky zcela zvlčím a navíc se v roce 1989 v zimním období vytvářel stále častěji smog. Hustou mlhou projíždělo auto, z nějž se vyhlašovalo, že se nedoporučuje větrat, sportovat a že by se děti a staří lidé měli držet doma. V práci jsem si na mapě vyhledal pěkná místa v horách. Zavolal jsem do Vimperka. Ženě, která právě končila konzervatoř, slíbili ve zdejší LŠU zaměstnání i s bytem.
O Šumavě jsem toho moc nevěděl. Strávil jsem na ní dva letní tábory s turisty, jedny jarní prázdniny na Čeňkově pile a v roce 1977 jsme s kamarády přešli vandrem z Rejštejna k Lipnu. Ale ještě předtím – mohlo mi být tak čtrnáct či patnáct let – jsem napsal několik povídek, ve kterých hrála Šumava hlavní roli. V jedné z nich jsem utekl z domova a dostal jsem se až do Srní. Jiný příběh jsem situoval na Kubovu Huť. Ve své fantazii jsem se tam loučil před odjezdem na vojnu se svým dědečkem.
Nejvíce mě přitahovala Kvilda. Představoval jsem si ji jak tajuplnou zadní zemi v hloubi přírody. A také můj nejlepší kamarád v ulici se jmenoval Vilda. Kolikrát naše rozhodnutí určí podobné iracionální důvody.
***
V létě 1990 jsem byl přijat do tehdy ještě CHKO Šumava jako strážce. Pohyboval jsem se v oblasti Jezerní slatě, Bučiny, Knížecích Plání a Pramenů Vltavy. Oproti mému očekávání se lidé do předtím nepřístupných částí Šumavy nijak nehrnuli. A já využíval času a putoval jsem po všech známých místech nebo jsem na břehu Vltavy překládal Stifterovy rané básně.
Nemohu zapomenout, jak jsem poprvé stál na břehu Plešného jezera. Ještě jsem musel podlézat dráty. Po pravém břehu stoupala sotva znatelná pěšinka. Dole na jezeře a pak i na Plechém byl ke stromu přišpendlen pozdrav od šíleného ochranáře Soukupa z Volar: „Tady nemáte co dělat.“ Takových ochranářů, kteří by nejraději uzavřeli Šumavu sami pro sebe, se později objevilo více.
Na CHKO jsem pracoval třičtvrtě roku. Šestkrát jsem stanul na Luzném, na Roklanu jsem nocoval pod širákem a přešel jsem Rokytecké slatě. Jednou jsem stoupal od Březníku na Malou Mokrůvku. Tu se za mnou ozvala píšťalka. Dvacet metrů pode mnou mi hrozil strážce. I já byl strážce, ale patřil jsem do vimperské oblasti, on do sušické. Tak jsem mu zamával: „Chyť si mě, jestli na to máš.“ A rozběhl jsem se průsekem přímo vzhůru.
***
Vztahy mezi Vimperáky a Sušičáky nebývaly dobré. Vyprávěl mi kolega z meteorologické stanice Míra, jak jel na kole k Roklanské hájovně. Zastavili ho strážci ze Sušice a chtěli mu dát pokutu. Míra byl dobrovolný strážce na Vimpersku, ale Sušičtí se tvářili velmi důležitě. Až do chvíle, než se na úzké asfaltce objevil celý autobus.
„Tak mi vlezte na záda a tady si vybírejte pokuty,“ pokynul Míra kolegům ze západu.
Nejhorší byli ti, kteří v divokých dobách po revoluci brali Šumavu jako rejdiště svých aut. Událo se to poblíž Prášil v roce 1991. Stál jsem u stařičké stodvacítky s ochranáři sušické části. Blížil se večer, turisté odpočívali někde na chatách, penzionů bylo tenkrát ještě poskrovnu. Číhali jsme na Němce.
„Už jedou,“ hlásil jeden ze strážců a půjčil mi dalekohled.
Za zvýšeným horizontem se daly do pohybu střechy terénních vozidel. Nastartovali jsme škodovku, a protože jsme terén znali lépe, nadjeli jsme si a postavili jsme se jim do cesty. Z aut vystoupili mládenci ve vysokých botách. Bylo jich tak osm, my tři. Měl jsem připraven foťák, strážci mi řekli, že foťáku se Němci bojí. Vědí, že bychom snímky poslali do jejich novin. A tak to i proběhlo. Zprvu se chovali arogantně. Jakmile jsem začal zaostřovat objektiv, změkli. Ale pokutu jsme z nich nedostali.
***
Tohle jsou ovšem maličkosti proti aktivitám dnešních developerů. Připadá mi ponižující, když se musím ukrývat před strážcem kus od značené cesty, přičemž o pár kilometrů dál zastavěl někdo volné louky bizarními novostavbami. Pohled na Borovou Ladu s odporným sídlištěm uniformních penzionů dokazuje, nakolik lze zničit stylovou horskou vesnici.
Hlučné sjezdovky, umělé osvětlení, stožáry mobilních operátorů, to všechno hyzdí krajinu. Ale jen do času. Jámy po dopadech dělostřeleckých granátů ve vojenském újezdu nebo stopy po drátech v hraničním pásmu zarůstají stromky, mechem a trávou. Obdivuju hojivou činnost přírody a pozoruju jedinečný průběh léčby tichem a ponechaností. Ponechanost, die Gellasenheit je mystický termín Mistra Eckharta. Nevykládám ho však jako lhostejnost, ale jako tichost, mírnost, trpělivost. Vždy jde na prvním místě o život.
Ideálem nezasahování je pozorování počasí. Lze snad popohnat bouřku? Během vícedenní služby se napojím na rytmus atmosférických jevů a spolu s nimi vítám i návštěvy ze zvířecí říše. Zdravím se s ptáky a každý večer – alespoň teď v březnu – házím k plotu mrkve a jablka pro zajíce. Přichází zvolna, dlouho sedí před plotem, špicuje uši, pak prostrčí pod plotem hlavu, slupne, na co dosáhne a pak teprve vleze dovnitř a usadí se na bobek k hostině. Večer co večer sem chodí a občas jej doprovodí i srnka. Navíc se na dění v přírodě napojím i během fenologického pozorování. Fenologie je ale vědecký termín. Já prostě jen čekám na to, až se vyloupne hlavička první sněženky, kterou jsem na náš měrný pozemek přesadil z vimperského hřbitova.
S postupujícím technickým vývojem ztrácíme trpělivost. Kolektivní paměť vyprchává se smrtí posledních obyvatel. Zůstane jen pár zažloutlých fotek a zápisy z kronik. Snad proto nám děje v přírodě připadají tak pomalé. Vidíme je bez souvislostí. Navíc nám chybí pozornost pro přítomný okamžik. Trvá-li krutá zima, nemůžeme se dočkat léta. Nastanou-li parna, vzpomínáme na zimu.
Spěcháme ve všem. A nejvíce v procesu hojení. Je-li čas zraňování krajiny, měl by být ponechán i čas k hojení, bez ohledu na to, jaké prostředky si k léčbě příroda zvolí. Také les má své léky a svůj čas, stejně tak hora. Je čas mladého lesa a je čas lesa vzrostlého. A je i čas lesa odumírajícího. Jak les, tak i člověk potřebuje čas dokořán k přirozenému odchodu.
***
Přemýšlím nad tím, co je v přírodě třeba chránit. Měl by to být stav, či proces? Zahrnuje ochrana přírody i člověka? Pakli zahrnuje i člověka, tedy jakého člověka? Tichého návštěvníka, či toho, kdo v krajině fyzicky pracuje jako lesní dělník nebo v ní pase svá stáda, nebo kořistníka skupujícího nové a nové pozemky a budujícího penziony jako Talián, Kreuziger či Brautferger?
Došli jsme v diskuzi k názoru, že do všech důsledků bezzásahová zóna by musela ustoupit i zásahům jiných. Postoj nezasahování do dějů v přírodě by zahrnul i pasivitu vůči developerům či zlatokopům, protože zasahování proti zasahujícím je opět jen zasahováním. Analogicky z indické filosofie: Ten, kdo touží po jednotě, staví ji proti rozdělenosti a tím pokračuje v rozdělování.
Kamarád a tak trochu filosof Jirka mi k tomu napsal: „To přijde na to, jestli developery a zlatokopy považuješ za slepou přírodní sílu, nebo připouštíš, že to jsou vědomě jednající subjekty od přírody odlišné, které zasahují ze své (z)vůle a mohou se rozhodnout i nezasahovat stejně jako ty a tví ochranářští kolegové (nebo naopak zasahovat jak do přírody, tak případně do vašich hlav).“
Myslím si, že i New York a Dubai jsou dílem slepé přírodní síly v člověku. Člověk je dravec jako každý jiný živočich. Pták staví hnízdo a neví proč. On jen ví, že ho potřebuje, aby mohl vychovat mladé, ale netuší, jaký má smysl plodit další generace ptáků. Je to v něm jako slepá přírodní síla. Člověk staví mrakodrap a neví proč. On ho ani nestaví nutně k zajištění své reprodukce. Spíš to jsou bludné sny jeho mysli, černé díry jeho touhy dobývat, ale v posledku jde zase a opět jen o slepou přírodní sílu, snad trochu degenerovanou. A té svobodné vůle má minimum. Četl jsem kdesi, že neurologové zabývající se činností mozku zjistili, že se v mysli odehrává impuls k činu dříve, než se my sami k němu rozhodneme. Jako by nás kdosi řídil. Jako bychom byli loutky na provázcích. Mozek je povoz, který řídí apokalyptičtí kočí. Možná si člověk uvědomuje čas, ví, co bude následovat, ví, že ho čeká smrt stejně jako jeho dílo – a tohle poznání je slepá ulička pro jeho touhu budovat a bojovat, musí to v sobě potlačit náboženstvím, idejemi, pro které je třeba i zabíjet či vypustit duši a zničit tělo.
Ocitám se v dilematu. Budu-li chránit stav, vystoupím proti novým stavbám na půvabných divokých lokalitách, zároveň se budu pokoušet chránit zelenou Šumavu, jak říkají mnozí místní. Budu kácet kůrovcem napadené stromy. Budu-li chránit proces, nechám přírodě volnou ruku. Stanu se pozorovatelem dějů, které přede mnou nikdo nepředpokládal. Ale do procesu se zapojuje svojí činností i člověk. Je k němu třeba zařadit vysídlení Němců po druhé světové válce, zplanění kdysi obhospodařovaných luk a políček a – i když se mi to nelíbí – také zlatokopectví a bezohlednost lidí, kteří si hledí především zisků.
***
Všechno na světě, i bezzásahovost se může změnit ve slepou doktrínu. Helmut Hones z Horské Kvildy vyprávěl, jak k němu přijel turista a ukazoval mu fotky od Pramenů Vltavy. Pořídil je dva roky po sobě. Na tom časově druhém bylo vidět několik patnáctiletých javorů.
„To u vás stromy rostou tak rychle?“ divil se ten dobrý muž.
„Já sám je tam sázel,“ řekl Helmut. „Měl jsem za úkol je rozmístit tak, aby nestály nápadně v řadě za sebou.“
Jiný pracovník mi vyprávěl, jak musel přepisovat záznamy o množství brouků v lapačích. Chtěl-li si práci zachovat, musel uvést menší počet, aby nebyl oficiálně kůrovec přemnožen a nemuselo se zasahovat.
Další Šumavák mi vyprávěl o perlorodce, která se nikdy nevyskytovala ve Vltavě nad Pěknou. A tak ji tam uměle vysadili, aby se omezila splavnost. Jsou to jen fámy?
Někdy se až zdá, že lidé přicházejí o rozum. Paní Kjučuková z Okrašlovacího spolku Zdíkovska chtěla před lety zabránit stavbě rozhledny na Boubíně. Rozhodl jsem se o této činnosti na vlastní oči přesvědčit. Když jsem došel ke schůdkům odbočujícím k vrcholu ze Severní cesty, přijel z druhé strany od obory mladík v autě. Divoká hudba z přehrávače vyřvávala na celý les. Ohromný hafan se rozběhl po lese. A ochranář se vypravil s vysílačkou v ruce na kontrolu, jestli při přibližování trámů koňmo nedochází k poškozování kořenového systému.
Je to velké pokušení hlídat území, kam nikdo jiný nesmí, a vychutnat si samotu uprostřed těch nejkrásnějších lokalit. Kolega z práce Honza, který poblíž Roklanské hájenky u Židovského lesa dělal doktorskou práci, byl svědkem, jak večer přijelo ke hrázi někdejšího rybníčku auto s ochranáři. A hned si tam postavili stan. Avšak běda, kdyby si tam tulák ustlal pod hvězdami.
***
Jako rozený tulák nesnáším, když mi někdo předepisuje, kam mohu chodit a kam ne. Co se přírody týká, považuju jakékoliv oplocení, jakékoliv zákazy, neřku-li soukromé vlastnictví za zhovadilost. Soukromé vlastnictví přírodní krásy je sprostá krádež. Moje dcera Barča putovala s manželem po Anglii. Uchýlit se někam na noc nebylo možné. Všechny lesy někomu patřily a svíraly je ploty. Je tohle společnost, kterou bych měl obdivovat? Jak může zbohatlíkův plot stát v cestě mým tuláckým krokům?
Ploty jsou znamením omezování osobní svobody a demence společnosti, v níž panuje kult soukromého vlastnictví. Co je mi platné, mohu-li cestovat vlastním autem volně po evropských zemích, nebudu-li přitom smět vstoupit do hájku za humny, protože patří někomu, jehož jedinou předností je naditá peněženka a vyceněná modra jeho hlídacích čoklů? Kdyby to mělo za pár let vypadat takto i u nás, dám přednost socialismu s lidskou tváří.
Na druhou stranu nemám pojem svobody spojen do takové míry s volným pohybem jako jiní. Vyznávám svobodu vnitřní, svobodu jako stav duše, svobodu, která mě nenutí tlačit na pilu, bojovat o přežití s dravějšími jedinci homo sapiens, která mě nechává v čirém bytí. Jde o akční rádius mých potulek. Denní návrat na jedno místo vychovává ke skromnosti a prohlubuje poznání. A skromnost je ctnost v dnešní době doslova spásná.
Stále se vracím na vrcholek Boubína, stále znovu chodím křížem krážem přes Malý Polec a dívám se na Roklany ze Zhůří. Vím, že bych do rašeliniště neměl šlapat. Namlouvám si, že jsem si zvolil bezcestí a že mé šlápoty brzy zahladí čas, ale i bezcestí je cestou. Nakračuju si velmi tiše a opatrně. Nepotřebuju ke štěstí poznávat nové země, cítím, že důležitější je prohlubovat již načaté poznání. Člověk nemusí cestovat do exotických krajin. Vyjdu kousek za Vimperk a u první tůňky mohu poznat celý vesmír.
***
Jako vše, co vytvoří člověk, jsou i ekologické zákonitosti často nepochopitelné a vytvářejí vlastní tabu.
Kdysi jsem rozzuřil jakéhosi botanika na Jizeře. Během noclehu na vrcholku této nádherné hory jsem mu řekl, že jsem se v Jizerských horách pokusil rozmnožit dřípatku horskou. Přinesl jsem si totiž několik sazeniček ze Šumavy a rozsypal jsem okolo pramene Jizery spoustu semínek. Květina jako květina. Všechny jsou krásné a učí nás žít přítomností, vykvést, i když se blíží studená fronta a už zítra může mrznout. Vždyť i ty nejběžnější rostliny jako kopřiva či pampeliška jsou zároveň léčivkami.
Naučil jsem se nehodnotit přírodu podle toho, zda se v ní vyskytuje vzácný živočišný druh (třeba tetřev), či je-li nalezištěm vzácných orchidejí. Vše oživuju a vstupuju do šumavských lesů jako mezi přátele. Kráčím podél potoku a povídám si s ním. Pozdravím strom olámaný těžkými námrazami a vyslovím mu obdiv za to, jak vzdoruje nečasu. Stejně tak kynu bouři. Verbálně i gesty. Nejčastěji si povídám s ptáky, když jim na Churáňově sypu do krmítka zrní. Nečekám, že mi odpoví stejnou řečí. Ani nemluvňátko nám neodpoví slovy, když se nad ním skláníme. Ale rozjiskří se mu očička.
Tomuto pobytu s přírodou se říká personifikace. Technokrat ji považuje za pošetilost, přírodovědec ji vnímá jako rouhání. Uznávám, že jakkoliv citlivý člověk, jestliže na ni nasazuje měřítka svého lidského prožívání a touhy po solidaritě, neřku-li po altruismu, lásce a oběti, je pro ni jen cizincem, vetřelcem, který nic nechápe. Když však pohovořím s motýlem, bývám poučen především já sám. Dozvím se něco o schopnostech jiných, o vlastní pomíjivosti, o temných stínech ve vlastním nitru. Přijmu fakt, že nejsem středem vesmíru.
***
Trpí příroda? Je schopna utrpení? Zoufalý křik ptačích rodičů, kterým zrovna dravec unesl mládě (slyšel jsem to poblíž Stögerovy Hutě) mě přesvědčil, že také zvířata prožívají bolest, i duševní, přestože zřejmě – ale kdo ví? – nevnímají čas a nevědí, že tu tak jako tak všechna individuální existence končí zánikem.
Musím se přiznat, že mívám v přírodě touhu zasahovat ve prospěch slabších. Zaženu sýkorku dříve, než přiletí krahujec, osvobodím vážku ze sevření vosy, zaplaším pod Bobíkem s kamarádem Ferrym rysa, který napadne srnku. Když jsem na meteorologické stanici instaloval krmítka pro drobné pěvce, objevila se na pozemku kočka. Hnal jsem ji pryč kopanci a kameny. Kamarádka Martina žijící v samotě se zvířaty, mi napsala: „Život na Zemi je takový, jaký je, a je třeba se ho takový, jaký je, naučit vnímat, nesoudit. Neustále v něm život končí a nový začíná. Sentimentální depky jsou jen výsledkem odtrženosti od přírody, neznalosti jejích zákonitostí a vlastních projekcí“
Nuže, patří do tohoto světa, jaký je, ochrana divočiny?
Mohu psát jen za sebe, jen za své srdce. Nejsem vyznavačem pasivní rezistence. Nemám ani žádné odborné argumenty. Moje srdce buší s každým zapomenutým městským parkem, který se člověk snaží vyplenit. Kdyby záleželo na mně, a zbavil bych se ohledu na místní, kteří přece z něčeho musí žít a turistický ruch je pro ně často jediným zdrojem obživy, vyhlásil bych stop stav na stavbu jakýchkoliv nových penzionů. Má-li kdo rád přírodu, ať se vydá do šumavských lesů jako chudý poutník. Může si tam odtáhnout maringotku nebo si postavit v lese přístřešek. Potřebuje-li veškeré pohodlí, ať zůstane v civilizovaných končinách a divočinám se vyhne. Může využívat výhod města, ale ať je neexportuje do horských vísek.
Naproti tomu zabraňovat kácení a následnému zpracovávání suchých stromů jen proto, že odumřely na území, prohlášeném za rezervaci, považuju za samoúčelné a pošetilé. Jistě existuje spousta živých stromů, které potřebují ochranu. Na Churáňově pokáceli překrásný ztepilý modřín jen proto, že překážel elektrickému vedení. Kdesi poblíž Votic odstranili nádhernou lípu kvůli převaděči signálu na mobily. Celá desetiletí se pod ním ukrývala malebná kaplička. Poblíž školy, ve které bydlím, pokáceli starý javor a dokonce i ořešáky, pod nimiž jsme s dětmi sbírali vlašáky. A to jen proto, že překážely rekonstrukci hotelu Zlatá Hvězda.
***
„Vykácíme tu alej pro vaše bezpečí,“ řeknou na magistrátu. To je věta působící jako zaklínadlo.
Svět je plný nebezpečí. Nelze vymýtit staré stromy jen proto, že jejich padající větev může někoho zranit. Na to všechno má příroda právo, tak jako má člověk právo na chyby. I jeho chyby je třeba započítat do procesu proměny krajiny. Chyby musí zapírat jen profesionálové. Při myšlence na profesionálního ekologa se mi ježí hrůzou chlupy po těle. Bude stejně odlidštěn jako lesní dělník, který útočí na aktivisty, když mu brání vydělat si peníze.
Jakýkoliv profesionál, který si zakládá na svém výlučném postavení, se vzdaluje člověku a blíží se stroji, počítači, programu. Také ochranu přírody lze naprogramovat. A vyloučit z ní poutníka, který si na noc ustele v první zóně.
Doba se za posledních sto let velmi změnila. Starousedlíci si v horách těžce dobývali svůj chléb z kamenité půdy. Nebyl čas na zábavu ani na ochranu přírody. Předkové se k přírodě chovali citlivě jen proto, že neměli k dispozici naše technické prostředky. Kdyby je měli, vypadala by Šumava děsivě. Stačí si vzpomenout na staré skláře. Topili dřevem, mýtili les hlava nehlava, a když už se jim cesta za dřívím nevyplatila, přemístili svoji huť o něco dál a pokračovali v plenění lesa, aniž přemýšleli, co za nimi zůstane.
Dnes lidé hledají v horách zábavu. Mnozí výletníci se chtějí vydat jen na procházku. Pracovníci národního parku jim vycházejí vstříc a budují pro ně zajištěné trasy a zážitkové programy. Neznám nic směšnějšího, než zážitkovou trasu, kde si člověk užívá přírody pod dohledem profesionála. Někomu to ale nejspíš stačí. Vedle obyčejných turistů k nám občas přijede i dobrodruh toužící po adrenalinových zážitcích. Nevím, zda bude uspokojen. Šumava neumožňuje podnikat náročné horolezecké výstupy. Stačí, poskytne-li možnost osamět.
***
Nosíme v sobě touhu všechno vidět na vlastní oči, přesvědčit se. Znám to i já. Vzpomínám si na noc z 21. na 22. ledna 2016. Po večerní klimatické zprávě jsem se vydal pěšky z Churáňova na pověstnou mrazovou stanici Perla u Kvildy. Být tam, být u toho, to byla má jediná touha. Cesta v takřka úplňkovém světle, které ozařovalo zachumelené lesy a odráželo se na ploškách jinovatky, naštěstí držela.
Pak se přede mnou objevilo údolí Kvildského potoka. Pátral jsem pohledem proti jeho toku, zda uvidím meteorologickou budku. Zkoušel jsem se tam prodrat po břehu, ale sníh se hodně bořil. Vrátil jsem se tedy výš k okraji lesa a tady jsem narazil na napůl zaváté stopy.
Konečně jsem budku uviděl. Připomínala přízrak. Sestup se vlekl nekonečně dlouho. Bořil jsem se po kolena. Dýchal jsem jak lokomotiva a v tom ledovém vzduchu jako by mi otékal jazyk. Vousy se mi obalily ledem a ztvrdly. Na místo jsem přišel ve 22:58 středoevropského času. Vložil jsem náš staniční minimální teploměr do stojánku na sníh. Teplota rychle klesala k -31 °C. Stál jsem a naslouchal úplnému tichu. Potok tekl naprosto neslyšně. Byl černý a téměř celý schovaný hluboko v závějích.
Mrazivá průsvitná mlha stékala širokým údolím od Jezerní slati. Když jsem do ní posvítil, vzduch se rozjiskřil. Byl to pravý přírodní diamantový prach, zmrzlá mlha, v níž se kolem měsíce vytvářelo haló. Zatím, co jsem tam stál, proud diamantů zpomalil a teplota sestoupila o další 1,3 °C na -32,3 °C.
Zapomněl jsem na čas. Nořil jsem se do snášejícího se třpytu ledových jehliček. Vzduch blikotal.
Odehrálo by se to takto, kdybych na Perlu tuto noc nešel? Existuje duha, která nemá svého pozorovatele, osiřelá duha v liduprázdných horách? A co hvězdná obloha? Byla by tu, kdybych ji nepozoroval? Námraza, která se usadí ve šlépěji chodce, co se jako poslední vracel po západu slunce z Boubína, dokazuje, že příroda ke své existenci moji pozornost nepotřebuje.
To, co potřebuje, je delší čas, než kolik mi ho poskytuje můj omezený lidský věk. Přesto bych byl rád přítomen všem projevům ve vesmíru. Toužím být svědkem rozvíjení pupenu, zpomaluju blesk a zkoumám jeho písmo a pomocí počítačových animací zrychluju vrásnění hor a jiné procesy probíhající miliony let, aby mi byl prozrazen skrytý úděl existence. Ale mnohé se děje ve skrytu.
***
Vzhledem ke vzniku galaxií a průletu světelného paprsku, který ke mně putuje miliardy světelných let, má moje existence trvání bouřkového výboje. Je mi však dán jiný prostor, prostor vnímavého srdce. Mám tu výsostnou šanci se zastavit a zahledět do nepřeberných a marnotratných darů Nejvyššího. Tváří v tvář jevům, které mě doprovázejí a jsou mi srozumitelné, prožívám naplno svoji existenci. Tuto možnost mi dává divočina. Můžu v ní být účasten na životě, jaký je. Vidím ve výši kroužit dravce. Skláním se nad krůpějí rosy a pozoruju v ní svit slunce, dokud se i s krůpějí nevypaří.
Tento rozměr divočiny však můžu nalézt všude. I ve velkoměstě.
Území vydělené k okázalé ochraně může být i marketingem. Divočina je subjektivní pojem. Žijeme ve dvou světech, v objektivní realitě, to je strom, potok, mrak, jelen nebo zajíc. A pak jsme si vytvořili svět fiktivních entit, jako jsou peníze, lidská práva, Bůh, národ. K těmto fiktivním entitám řadím i pojem divočiny. Objektivně vzato neexistuje žádná divočina ani žádná krotká příroda, neodlišuju pralesy od kultivovaných lesů. Co patří do divočiny, je záležitostí dohody několika místních patriotů, regionálních politiků či přírodovědců. Regulovaný tok však šplouchá stejně, jako šumí stromy zasazené v řadách budoucí monokultury.
Kdysi jsem zabloudil kousek za Smíchovským nádražím ke kolejím. Podivná džungle mě přijala a schovala před ruchem města. Pod dvěma osikami stál opuštěný batoh, opodál rostla spousta barevných keřů, kvetl tam řebříček, turan, zlatobýl, ale musel jsem překračovat i spoustu odpadků, pivní konzervy, papírové krabice, roztékající se lejna, promočené matrace. Tu jsem spatřil běláska řepového. Poletoval na místě, pod ním na listech plaménku plotního seděla samička, sepnutá křídla směrovala k tančícímu samečkovi, kamkoliv letěl. Sameček se blížil. Když už byl dostatečně blízko, samička křídla prudce rozprostřela. A už zvedala zadeček do výše a sameček se k ní blížil bez sebe touhou. Hle – divočina.
Kouzlo těchto k zapomenutí odsouzených míst jsem vnímal intenzivně v době, kdy jsem žil v Teplicích. Do školy jsem chodil dva a půl kilometru. Neobdivoval jsem chráněné orchideje na šumavských lukách. K radosti mi stačil zaprášený keř bezu pod železničním mostem nebo šípek živořící na slepé koleji. Vycházel jsem raději dříve, abych měl dost času a mohl zvolnit, třeba u dvorku se slepicemi nebo u sudu pod okapem, kde se vrtěly komáří larvy. Nevím, zda tyto ostrůvky divočiny volaly po ochraně, ale myslím, že je chránil právě ten fakt, že nejsou nijak vzácné.
Každý pravý tulák potřebuje své místo, kde by mohl být sám, kam nedolehne hluk světa a noc je opravdu temná. Tam bych mohl říci s čistým svědomím: Divočinu těchto končin mi nechte. Je to mé místo, kde mohu prožívat čiré bytí, ve středu uprostřed víru dění.
„Najdi si místo, kde ucítíš sílu Boží přítomnosti a často se tam vracej,“ radil mi vimperský kněz Jarek Zawadzki A tak jsem také na Šumavě hledal svoji divočinu. Neležela v první zóně, ale třeba u nenápadné peřejky pod Táflovou hutí. Nebo na břehu Losenice.
***
Mám své souputníky, duchovní blížence, kteří se ke mně přidali na mých poutích po Šumavě. Jsou to spisovatelé, často z jiných končin, ale se stejným plamenem v srdci. Žili dlouhé roky v přírodě. Patří mezi ně třeba Stanislav Vodička, Jaromír Tomeček či Antonín Švantner.
Jejich texty neobsahují slovo „ekosystém“. Z podobných slov jen studí. Jako by jimi někdo popisoval sterilní prostředí, kam není radno vpouštět člověka. Spíš mě okouzlili slůvky „ničemka“ (malá muška) či „vonička“ (květina). Tady někde leží dělicí čára mezi přírodovědci a třeba zenovými básníky, mezi poznáním a obdivem. Poznání a obdiv. Mohly by jít ruku v ruce, ale často tomu tak není.
Poznávající směřuje stále dál a hlouběji. Chybí mu však ochota čekat, a tak nové poznatky dobývá. Obdiv stojí na svém místě a nechá k sobě projevy světa přicházet. Nezasahuje do nich, nenapíná je na skřipci lidských snah dojít na hranice čehokoliv a kohokoliv i za cenu zániku, smrti. Co je slabší, než my, bývá nám dáno napospas, avšak přesahuje nás i ta nejprostší tiplice vznášející se s druhy v tanci nad slatěmi.
Moji spisovatelé byli citlivými pozorovateli, kteří zahrnuli do svého vztahu k přírodě i člověka Toulám se lesem v jejich duchu, objevuju tajemné zápisy v kůře buků pod Kufnerovou pilou, najednou se přede mnou objeví Ketzerův křížek v Pravětínském údolí, opravená památka, o které nikdo ze znalců Šumavy nic neví, překvapí mě lesem zvolna zarůstající ruiny domů, základy staveb kdysi teplých, jenže dílo vytvořené lidskýma rukama není živé.
Oheň vyhasne a barvy vyblednou, zákon o ochraně přírody se přežije a slovům přestaneme rozumět, ale příroda se stále obnovuje, je to věčný příboj, vlna překrývá vlnu, umírající zpěváky ihned nahradí jejich bratři. Kdo z lidí chce ustoupit stranou a umlknout, může. Ale půda tam není pevná, třasovisko se rozechvěje a smrček deset metrů ode mne se rozhoupe, jak jsem to kdysi viděl na severním úpatí Malé Mokrůvky.
***
Ale i u lidí, kteří na Šumavě trvale žijí a v mnohém rezignovali na výdobytky současné počítačové civilizace, lze najít divočinu. Jsou jí obklopeni, nahlíží jim okny do skromných příbytků, přechází jim práh v podobě, mravenců, pavouků, brouků a někdy i myší a zaléhá k nim pod pevnou (a jindy třeba i nepevnou) střechu se šumem větru či deště.
Jsem rád, že existují samorostlí nadšenci jako Martina Kyselová, bratři Klišíkovi, rodina Mlčochova, Jáchym Kaplan nebo David Vostrovský. Nepořádek, který mají ve svých trochu stísněných roubenkách a maringotkách, na mě působí útulně. Jejich vztahy bývají komplikované, jsou to většinou výrazné individuality, ale nenechají si mysl zanést politickými aférami jako moji přátelé z Prahy. Místo svobody internetu je tíží skutečný problém, třeba zatékání do chalupy, nemoc psa či vysychání půdy.
K vlastnostem člověka patří stálá zvídavost. Nadaný jedinec vymýšlí nové a nové nesmyslné automatické přístroje, mobilní aplikace a počítačové hry a nedochází mu, že vytěsňuje své bližní do role pasivního statisty. Moji přátelé ze Šumavy nemusí být vždy in a netrpí tím, že nejsou dokonale informováni o aktuálním dění. Neztratili hravou kreativitu a nacházejí tak společníka ve věčně činné přírodě.
Ač mnozí z nich vyznávají východní náboženství – jsou mezi nimi šivaisté, buddhisté či vyznavači přírodních kultů – jsou to lidé až překvapivě pragmatičtí a nebojí se těžké práce. Vytvářejí si vlastní kulturu. Zakládají své kapely, bubnují, píšou verše, vyřezávají ze dřeva a rýpou linoryty. Někteří vyrábějí keramiku či původní pracovní nástroje. Pořádají závody v kosení a řezbářská sympózia. Učí své děti v domácích školách. Myslím, že mají daleko k romantickým představám lidí toužících uniknout z ochrany měst. Život co nejméně závislý na společnosti není rozhodně snadný.
***
Zvláštní skupinou lidí jsou dělníci, jejichž činnost je spojená s lesem. Pracoval jsem jako lesní dělník v pěstební činnosti. Sázel jsem stromky a pálil klest. Poznal jsem lesní dělnice. O přírodě nemluvily, spíš nadávaly na komáry, ranní dusno, ostružiním zarostlou paseku nebo kamení. Říkalo se však, že za mnoho let praxe mají takový vztah k sazeničkám, že na ně dýchnou, a ony neuschnou. Já byl bez praxe. Nejen, že jsem starším kolegyním nestačil, ale když jsem se po nějaké době vrátil na své paseky, abych se potěšil plody své práce, mnoho stromečků už usychalo.
Ze všech lesních dělníků, jak jsem je poznal, měl nejbližší vztah k přírodě Oliver. Býval to dřevorubec, chlap jak hora. „Stromeček se rozpovídal,“ řekl mi jednou, když jsme nocovali pod korunou buku někde u Strážného a rozfoukal se noční vítr. Po nějaké době se Oliver rozhodl zpracovávat už jen polomy. I když to bylo nebezpečnější a měl za to méně peněz. Stalo se, že po vichřici na Chlustově zůstal stát jediný javor. Oliver dostal za úkol ho pokácet, ale měl s tím stromem soucit. Věděl, že když přečkal vichřici, mělo to nějaký smysl. Strom neporazil, třebaže mu hajný sebral peníze.
***
„Když jdeš rozkvetlou loukou, nezapomeň, kam směřuješ“, řekl při kázání ve vimperském kostele páter Vavřinec Skýpala.
Jako člověk, který vyšel z katolického prostředí, bych se rád zastavil i u pohledu křesťanů na přírodu. Jsou mezi nimi citliví lidé. Kamarád a aktivní katolík Láďa třídí pečlivě odpad a vysazuje stromky na místech, která k tomu vybízejí, třeba na náspech nově vznikajících silnic. V případě sporů o kácení kůrovcových lesů v národním parku však stojí na straně lesáků, kteří říkají, že o smrky je třeba pečovat. Tvrdí, že na Šumavě již tak jako tak neroste původní smrk a že na předstírání divočiny nemáme dost peněz.
Křesťané mnoho cavyků s ochranou přírody nenadělají. Kamarád Ferry vzpomínal na krásné stromy, které rostly kolem volarského kostela. Přemlouval faráře Františka Honsu, aby je nekácel. Ale on si nedal říct, prý svatostánek musí být vidět. Základní rozpor vidím v úctě k Bohu – Otci. Ten stojí v protikladu k uctívání Matky Země. Již na začátku bible čteme o výzvě k podmanění Země. Dnes navíc vystupují do popředí obavy křesťanů z infiltrace jejich učení přírodními a novopohanskými kulty. Největší obavy mají z eklektického učení New Age. Vnímají přílišnou snahu o ochranu přírody jako nové náboženství. Země pro ně není domovem, mají svůj domov v nebesích. Mohou obdivovat krásu lesa a zvířat, to všechno chovají v úctě, ale příroda je pro ně jen dílo, které má člověku sloužit.
***
Když byly moje dvě nejstarší děti malé – Barča měla pět let a Dan tři – vozíval jsem je ve sporťáku po lese. Sporťák je uvezl oba. Později, když jim zesílily nohy, chodívali jsme nad Rokli. Absolvovali jsme denně stejný okruh. A cestou jsme provozovali své rituály. Tam, kde do cesty vrůstaly tři břízky, jsme se zastavili a pak jsme se dali na úprk, jako bychom jim unikali. O kus dál jsme zdravili vyvrácený pařez, který připomínal zvíře, odvracející od nás hlavu. Jako by nás nechtělo vidět. Nejdéle jsme odpočívali u bezejmenného potůčku. Nazval jsem ho Meditační potok.
I to patří k sbližování se s prostředím: pojmenovávání různých míst. U potůčku jsem házel šiškami, trefoval jsem se do škvíry mezi dva smrky, zatím, co děti si hrály v proudu. Pak jsme stoupali ke skalkám. Měly tři výstupky. Každý výstupek obsadil jeden z nás jako svůj byteček a navzájem jsme se navštěvovali. O kus dál jsme v nízkém smrkovém lesíku stavěli ze šišek domečky, auta a všechno možné. Pak jsme stoupali po louce vzhůru k Hrabicím. Tam, kde se před námi otevřel ten nejkrásnější rozhled, dívali jsme se k obzoru a poslouchali vítr. V Hrabicích jsme pozdravili v jedné severní zahrádce, kam nikdy nezasvitlo slunce, smutné kytičky. Tak jsme přijali celou krajinu pod křídla našich duší. Věděli jsme o každém výrazném stromě, o mraveništích, o pramíncích. Stačilo, že se časem prolomil kmen, po kterém lezli mravenci jak po mostě. Hned jsme to zaregistrovali.
„Co je to za les?“ ptala se jednou Barunka.
„Cožpak ho neznáš?“ zeptal jsem se. „Vždyť sem chodíme denně.“
„No jo, ale prší.“
Když se člověk sjednotí s takto malým územím přírody, zasáhne ho bolestně každý zákrok dřevorubce. Občas jsme trasu změnili a traverzovali jsme nad Volyňkou protilehlý svah. Na jednom místě byla půda provlhlá. Vyhrabávali jsme jámu tak dlouho, až vytryskla voda. Pramínek jsme upravili a chodili si k němu hrát.
Jednoho dne celý les zmizel. V pramínku plavala kola od benzínu. Ten šok byl strašlivý. A jistě především proto, že nám ten lesík tak přirostl k srdci. Jinak by člověk pokrčil rameny a řekl si: No jo, co můžu od soukromníka čekat.
Když jsem tento příběh vyprávěl v čajovně ve Čkyni u pana Martana, který nyní brojí proti národnímu parku, řekl mi jakýsi lesák: „Když bys měl svůj les, chtěl bys, aby ti přinesl nějaký zisk, ne?“
„Kdybych měl svůj les,“ odpověděl jsem, „chodil bych se tam denně dívat, jak se mění.“
***
Můj vnitřní pozorovatel je plný neklidu. Znám ho. Napíná mi svaly, když stoupám na vrchol hory a chci stihnout západ slunce. Bodá mě, kdykoliv chci na cestě něco stihnout. S věkem přichází moudrost. Možnosti těla se zmenšují, a tak mohu zpomalit a mávnout rukou nad cílem, který není ničím jiným, než mojí představou.
Těžko zde hledat ráj, jakési království divočiny jako protiklad království nebeského. Přesto mi šumavská příroda poskytuje pevnou půdu pod nohama. Tak, jak se v ní navrací roční doby se svými květinami, ptáky a počasím, zjišťuju, že svět je v podstatě v pořádku. To jen my, lidé, blázníme.
Šumava je k dispozici mému poznání i obdivu. Stvořil-li ji Nejvyšší, pak jako výzvu i domov.
{gallery}vimperk/2017/01_leden/obrazy{/gallery}
(Napsáno na jaře 2016) RS
{jcomments on}
