10 skvělých zpráv o Česku k dnešnímu svátku aneb aneb nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života
10 českých úspěchů od roku 1989
1. Žijeme déle. Jedním z největších úspěchů je prodloužení tzv. střední délky života (očekávané délky dožití, life expectancy). V roce 1990 to bylo 67,6 let u mužů a 75,4 let u žen. Podle statistické ročenky za rok 2014 to bylo 75,8 let u mužů a 81,7 u žen. Z dat Světové banky plyne, že jsme dohnali Spojené státy. Světová banka u nás uvádí skok z 71,3 na 78,2 let (průměr za celou populaci, muži i ženy dohromady, měří se změna od roku 1990). V USA to bylo z 75,7 na 78,9. V Polsku se očekávaná délka dožití prodloužila ze 70,9 na 77 let, v Maďarsku z 69,3 na 75,8. Rusko je jedna z mála zemí, kde je prodloužení nepatrné (z 69 na 70 let). Aktuálně máme dle dat správy sociálního zabezpečení 582 stoletých. V půlce století jich bude podle střízlivých odhadů kolem deseti tisíc (hlavně žen, tvoří čtyři pětiny stoletých). Jinými slovy je možné, že v roce 2050 budou stále žít Jiří Lábus, Jitka Molavcová, Josef Tošovský nebo Jacques Rupnik.
2. Je to lepší život. Méně nápadný, ale ještě důležitější ukazatel je průměrná délka života ve zdraví a bez postižení (healthy life years, HLY). Ta je dnes v České republice nad průměrem EU; vyrovnali jsme se Francii. Z dat Eurostatu plyne, že u chlapců a mužů máme nejlepší výsledky ze všech postkomunistických zemí, lepší než Němci a Rakušané; u žen a dívek mají lepší vyhlídky jen Bulharsky. Kupodivu Slovensko se v ukazateli „délka života ve zdraví“ nachází na opačném konci tabulky.
3. Cizinci „hlasují nohama“ pro Českou republiku. S výjimkou nepatrných poklesů v roce 2001 a 2013 máme pozitivní migrační saldo. To znamená, že se tu víc lidí přistěhovává, než odtud odchází. V ročence CIA World Factbook jsme na 42. místě, tedy nejpřitažlivější postkomunistická země, ve světovém srovnání jsme aktuálně těsně za Velkou Británií (40.) a před Dánskem (48.). Záporné saldo má Rumunsko (115.), Polsko (123.), Chorvatsko (159.) nebo Litva a Lotyšsko (201. a 202.).
4. Je tu špičková péče o kojence, ale to ví každý. Pravděpodobnost, že zdejší dítě zemře před pátým rokem věku, je 3 ku 1000 živě narozeným, tedy ještě nižší než v Německu, Francii nebo Dánsku. Ve Spojených státech toto riziko hrozí 7 kojencům, na Slovensku 8, v Rusku 10, v Rumunsku 11.
5. Justice se odrazila ode dna a stoupá. Komise pro efektivitu justice (CEPEJ) při Radě Evropy vydává pravidelně srovnávací zprávu o soudních systémech všech 47 členských zemí — od Albánie a Arménie přes Německo a Nizozemsko až po Ukrajinu a Velkou Británii. Zpráva z roku 2012 uvádí: „Posuzujeme-li výkony soudů první instance v roce 2010 pouze z kvantitativního hlediska, pak jedině Rakousko a Česká republika přesáhly v počtu vyřízených případů hranici 100 procent, a to v civilním i trestním řízení (sporném i nesporném); zvládly rovněž udržet délku vyřízení pod 180 dny.“ (Vyřízení více než 100 procent nových případů znamená, že se soudům daří snižovat nedodělky z minulosti.) V Německu je podle údajů CEPEJ průměrná délka sporného řízení v civilním soudnictví 184 dnů, v Dánsku 186, na Slovensku 364, v Portugalsku 417, ve Slovinsku 431 a v Itálii 493 dní.
6. Vědci dohánějí Maďarsko. Profesoři Václav Hořejší a Julius Lukeš provedli v květnu 2012 v časopisu Vesmír srovnání českých biologických věd s Evropou. Jako měřítko použili citovanost, přepočtenou podle velikosti národů. V přírodních vědách existuje jeden obor, v němž je Česká republika velmi dobrá – parazitologie. Po přepočtu citovaných výsledků na velikost populace je 11. v Evropě (zejména díky výzkumu toxoplazmózy). V dalších deseti oborech (molekulární genetika, imunologie či revmatologie) jsou na tom čeští vědci dobře – 16. až 18. místo. V sedmnácti oborech se Česká republika do první evropské dvacítky nedostala (u výzkumu bolesti, v neurovědě a mikrobiologii). Maďarsko se v Top 20 ocitlo patnáctkrát, Slovensko jedinkrát, Rakousko vždy. Polsko je v přepočtu na velikost horší než Česko, často i v absolutních číslech. Dohnat Maďarsko je úspěch: je to národ šesti nositelů Nobelových cen za přírodní vědy; v 80. i 90. letech mělo mnohem lepší výsledky než Česko.
7. V celé Evropské unii je nejméně ohrožena chudobou a sociálním vyloučením právě Česká republika. Toto riziko se týká pouze 14,8 % domácností. Až za Českem následuje Nizozemsko (16,5 % domácností) nebo Švédsko (16,9 %). V Německu je chudobou a sociálním vyloučením ohroženo 20,6 % domácností, podobně jako ve Slovinsku. Přes 40 % domácností je ohroženo v Rumunsku nebo Bulharsku. Chudoba podle Eurostatu začíná u příjmu pod hranicí 60 procent národního příjmového mediánu. Sociální vyloučení se hodnotí řadou kritérií, například hmotným strádáním (pokud domácnost nemá na teplo, nájem, nemůže si dovolit televizor, auto nebo dovolenou) nebo tím, kolik členů domácnosti je nezaměstnaných. Lze to říci i obráceně: v České republice je nejvyšší míra společenské soudržnosti v EU.
8. Jsme štědřejší, než si o sobě myslíme. V roce 2009 věnoval slovenský časopis Týždeň hlavní téma tomu, proč jsou Češi o tolik štědřejší k humanitárním projektům. Ředitelka tamní organizace Človek v ohrození Nora Beňáková uvedla: „Permanentně je to tak, že se v Česku vybere desetkrát víc peněz než na Slovensku. Všechny slovenské humanitární organizace dohromady vybraly na pomoc po tsunami na Srí Lance 40 milionů, v Česku jen samotný Člověk v tísni vybral 400 milionů.“ (Ceny uváděny v někdejších slovenských korunách.) Boris Strečanský z tamního Centra pre filantropiu uvedl, že — při porovnávání Bulharska, Rumunska, Česka a Slovenska — „je z čistě finančního pohledu Česko opravdu výjimečné, počet dárců zde v letech 2000 až 2006 stoupl o 85 procent.“ Česká republika jako první země zavedla dárcovské SMS, dnes nejpopulárnější formu občanské filantropie, následovaly ji Slovensko a Bulharsko. Velmi úspěšný je projekt Adopce na dálku katolické Charity, který pomohl více než 26 tisícům dětí v Indii, Africe nebo chudých zemích východní Evropy.
9. Je tu víc angažovaných než apatických. Česká republika jsou jediná země postkomunistického prostoru, kde podíl politicky aktivních občanů převažuje nad apatickými (v poměru 54:46). Upozornili na to v roce 2009 sociologové Tomáš Lebeda a Klára Vlachová. Za základ si vzali celoevropský průzkum hodnot European Social Survey, kde se zkoumají takové formy aktivit jako kontaktování politiků, podíl na aktivistických kampaních, podepisování petic, demonstrace nebo bojkot určitého zboží. Nejvyšší průměrnou míru občanské participace mají podle tohoto průzkumu Norsko, Švédsko a Švýcarsko, následované Finskem a Francií. Česká míra angažovanosti je těsně za nizozemskou, zato před španělskou, italskou, slovinskou či řeckou. Ze zkoumaných zemí měly nejvyšší podíl vůbec neparticipujícího obyvatelstva Polsko (72,7 %) a Maďarsko (74,5 %).
10. Výrazně spadl počet sebevražd. Za normalizace trpěla česká populace poměrně vysokou mírou sebevražednosti. Například v roce 1970 připadlo na milion obyvatel rovných 280 sebevražd. Ještě i v druhé půli osmdesátých let se jejich počet udržoval nad hranicí 200. Po pádu komunismu prudce spadl i počet dobrovolných ukončení života. Podle posledních srovnatelných dat Eurostatu jich bylo 151 v roce 2013. To je zhruba jako v Rakousku (153) nebo Francii (154), méně než v katolickém Polsku (163) nebo tradičně sebevražedném Maďarsku (212). Nejponuřejší údaj v EU má Litva – 361 sebevražd na milion obyvatel. Komunismus bral chuť k životu. Pokles po roce 1989 zároveň – při srovnání s jinými postkomunistickými zeměmi – ukazuje, že se u nás transformace přes všechny potíže nakonec povedla relativně nejlépe. *** Jakákoli nespokojenost s veřejným životem by proto neměla zastřít, že zažíváme nejdelší šťastné období moderních dějin.
Gratuluji vám. Hezký svátek.{jcomments off}
Tomáš Němeček
