Karel Beránek

Stalo se

     Někdy vám život připraví situaci, kdy minuta je strašně dlouhá doba. Jako každý všední den jsem onoho úterý rozvážel naše dobré pečivo. První zastávkou byla prodejna Jednoty na sídlišti Míru , nesu voňavý obsah bedny spolu s prodavačkou k regálu aby jej zde mohla vyložit. Najednou se ozve rána, která připomíná zvuk melounu puštěného z výšky na zem. Zároven cítíte jak se podlaha zachvěla. Ozívá se výkřik paní prodavačky,, Pojďte honem, pán nám tu upadl a nedýchá“ necháme pečivo pečivem a pospícháme s druhou paní prodavačkou na místo kde leží pan H.

     První paní prodavačka okamžitě volá mobilem záchranou službu. Pak znovu zakřičí,, Honem mu vyndejte jazyk, pán nedýchá a začíná modrat“. Okamžitě reaguji na pokyn, poklekám k pánovi, levou rukou uchopim bradu. Vidím, že jazyk v ústech je srolován a bez váhání dvěma prsty pravé ruky jazyk uvolňuji. Na možná rizika jsem v tento moment vůbec nepomyslel. Ozve se chroptění. Veliká ůleva. Paní prodavačka pronese do telefonu ,, Je to dobré, dýchá a barva se mu vrací do obličeje“ Kolem hlavy se pomalu rozlévá tmavá kaluž krve. Obě prodavačky se pak řídí pokyny z telefonu ze záchranné služby. Tím moje epizodní role při záchraně pana H. končí.

Odjíždím za svými pracovními pvinostmi. Obě dvě paní prodavačky se zachovali jako správne zachránkyně, až do přijezdu RZS se vzorně starají o pana H. Myslím si,že si obě zaslouží od svého zaměstnavatele aspoň velikou pochvalu. Moje role v tomto skoro hororovém příběhu je jen epizodní. Veliká zásluha patří oběma prodavačkám. Tak rychle a odborně zasáhnout a pomoci není samozřejmostí.

Pan H. je již opět doma a péči přežil. Přeji mu aby ještě dlouho kráčel s námi pozemskou cestou.

Paní prodavačky mají moji úctu a veliké uznání.

Karel Beránek

Stalo se v úterý 25.10.v 7:45 v prodejně Detva  

{jcomments off}