Výjimeční Šumaváci
2. Heinrich Vierlinger
deutsche Version / německá verze
Se spokojeným výrazem ve tváři stojí Heinrich Vierlinger před skupinkou keřů a mladých smrčků nedaleko Skleněné archy, která se nachází v Národním parku Bavorský les u paty hory Luzný. 74-letý muž ukazuje na mladé dorůstající dřeviny a říká: „Ještě před pár lety tady nebylo téměř nic. Ale příroda se zotavila. Ta svěží zeleň je nádherná.“ Už tato slova naznačují, jaký vztah má tento muž z Freyungu k okolní krajině. Průvodce lesem a turistický průvodce v jedné osobě je od okamžiku založení Národního parku přesvědčen o správnosti jeho myšlenky. Současně je ale také člověkem, který k mnoha otázkám přistupuje kriticky a utváří si raději vlastní názor, než by začal opakovat drby druhých. Krátce: Heinrich Vierlinger je člověkem, který toho o Bavorském lese ví tolik, jako málokdo jiný, a přitom je ochoten podívat se i dál, než přes okraj vlastního talíře.
Od toho, že bude jednou patřit k „vyslancům Bavorského lesa“, byl původně na míle vzdálen. A to nejen v přeneseném smyslu slova, ale hlavně ve smyslu zeměpisném. Narodil se v Julbachu (okres Rottal-Inn) a hřebeny pohoří kolem vrcholů Luzný a Roklan byly pro mladého Heinricha Vierlingera jen horami „tam někde v dáli“. „Ačkoli jsem vyrůstal bezprostředně po válce, měl jsem šťastné dětství“, vzpomíná dnes 74-letý muž. Jeho otec pracoval ve státní službě jako výpravčí nádraží v Julbachu, rodina bydlela přímo proti železniční zastávce. V oblasti kolem řeky Inn, která zůstala válkou maximálně ušetřena, poznal Heinrich Vierlinger jen málo z utrpení a chudoby velkých německých měst, která byla zlikvidována bombovými útoky. „Ne, hladovět jsme nemuseli. A i s americkými vojáky jsme jako děti dobře vycházeli.“
Po ukončení školní docházky a vyučení obchodníkem musel Vierlinger – jako mnoho jiných mladých můžu v tehdejší době – absolvovat vojenskou službu. Když obdržel povolávací rozkaz, podle kterého měl na vojnu narukovat ve Freyungu v Bavorském lese, nebyl tehdy čerstvě plnoletý muž právě potěšen. „Člověče, teď budeš muset do lesa“, slyšel ze všech stran a přijal negativní postoj plný předsudků za svůj. Jeho obavy se vyplnily, když projížděl vlakem od Pasova údolím řeky Ilz a od Waldkirchenu dorazil na nádraží ve Freyungu. Okresní město na něj 1. října 1962 udělalo první dojem, jako by se vrátil zpět v čase, vypráví Heinrich Vierlinger a na jeho čele se ještě dnes krabatí vrásky, když vyráží krátký povzdech „Oje“. Ale, jak už dnes ví, věci se často zdají na první pohled jiné, než ve skutečnosti jsou. Ze začátku se Vierlinger odvažoval ve svém novém domově jen nesměle a váhavě cítit spokojeně. Naštěstí se dokázal s vojenským životem celkem dobře vypořádat. „Byl jsem vždycky nejmenší ze všech, a proto jsem musel při plnění bojových úkolů vždycky běhat ty nejdelší tratě“, vzpomíná a směje se. „Náš instruktor byl díky Bohu skvělý chlap – měl sice přísný, ale lidský přístup. Nikdy po nás nepožadoval nic, co by si předtím sám nevyzkoušel.“
Postupně poznával Bavorský les a jeho obyvatele – jak během vojenského výcviku, tak také při dlouhých pěších výletech ve volném čase. Různá klišé a averze vůči tomuto kraji, která mu dříve jeho okolí vnucovalo, upadala stále víc v zapomnění. Pro rodáka z Rottalu to byl důležitý krok v jeho tehdy ještě mladém životě. V budoucnu si totiž bude vždycky nejdřív dělat vlastní obrázek o světě, než uvěří předsudkům, které bývají z pravidla liché.
Bavorský les (i s celou svou historií a přírodou) se stane nejen jeho novým domovem, nýbrž i jeho novou vášní. Zatímco jeho profesní kariéra (v roce 1995 vystoupí ze služby v pozici rotmistra) i jeho soukromý život (ožení se, usadí ve Freyungu a narodí se mu dvě dcery) probíhají relativně obyčejně, stává se Vierlinger v regionu především díky svým s láskou provozovaným koníčkům poměrně známou osobou. Od prvního okamžiku je zastáncem Národního parku Bavorský les, který byl založen v roce 1970. Již tehdy si byl Heinrich Vierlinger jistý, že „tato instituce je jedinečnou šancí – jak pro cestovní ruch, tak také pro přírodu“. Do jisté míry by sice dokázal uznat námitky početných odpůrců chráněného území, kteří říkají, že po mnoho desetiletí existovaly v původních užitkových lesích, obhospodařovaných podle tehdejších lesnických pravidel, zcela jiné výhody („A najednou to už neplatí – to je velká výzva pro obyvatele tohoto kraje.“). Přesto podle něj převažují pozitiva: „Musíme mít možnost dovolit si na naší zemi a přirozeně i u nás v Německu uchovat lesy, které jsou člověkem co nejméně dotčené“, vysvětluje. „Proto má svůj dobrý důvod a smysl, že se les může alespoň v národním parku vyvíjet podle vlastních zákonů.“
Pro časté diskuse o kůrovci, který je v užitkových lesích tolik obávaný, má sice Vierlinger pochopení, ale s výhradami: „V přírodní zóně národního parku ponecháváme les přírodě. Díky zřízení dostatečně širokých ochranných zón na jeho hranicích se daří zabránit rozšíření kůrovce do soukromých lesů, je to z velké části problém zaviněný člověkem. Kůrovec se mohl rozšířit v tak velkém měřítku jen díky obrovským smrkovým plochám. Problém navíc zhoršují i probíhající změny klimatu.“ Okamžitě je vidět, že tento muž má velmi dobré informace a neříká nic, o čem by dříve důkladně nepřemýšlel. Tak se ostatně i sám charakterizuje. „Jsem člověk, který se na všechno ptá a kterého všechno zajímá.“
Kromě nadšení pro přírodu Bavorského lesa je muž z Freyungu také znalcem německých a evropských dějin. Kdy svedl Napoleon kterou bitvu nebo který král kdy vládl v Bavorsku – Heinrich Vierlinger má všechna data po ruce. „Prostě se to tak vyvinulo“, říká lapidárně. „Žádná data jsem se vědomě zpaměti neučil.“ Jeho znalosti domova, ať už se jedná o přírodu nebo historii, činí z Heinricha Vierlingera žádaného muže. Jako vzdělaný průvodce lesem funguje jako nejdůležitější mluvčí Národního parku Bavorský les. Několikrát měsíčně vyráží s turisty na pěší túry do oblasti Luzného a Roklanu, kde se jim snaží přiblížit filozofii chráněného území. „Člověk do toho postupně doroste“, odpovídá angažovaný člen spolku „Pro národní park Freyung-Grafenau e.V.“ Ze začátku prý byl jako průvodce hodně nervózní. Díky rutině se to ale zlepšilo.
Kromě činnosti průvodce lesem pracuje Vierlinger také jako turistický průvodce. S nejrůznějšími skupinami přitom pod hlavičkou Kulturního spolku Freyung-Grafenau objevuje svět – ať už je to Irsko, Skotsko, Itálie nebo Česko. S východními sousedy na Šumavě si už vybudoval obzvlášť dobré kontakty. „To je díky mému zájmu o historii“, vysvětluje a současně dodává, že obě země byly „po dlouhá historická období vzájemně propojeny“.
Jako voják a tím i “nositel vojenského tajemství“ nesměl v době takzvané studené války na Šumavu vkročit. O to intenzivněji se o tento region zajímá od pádu „železné opony“. Vierlinger zdůrazňuje: „Nejvíc mi leží na srdci naše vzájemné poznávání.“
Je třeba odložit předsudky, znovu probudit společné zájmy a rozvíjet je. K tomu je podle Vierlingera nezbytné překonat myšlenkové i jazykové bariéry. Od roku 1989 je proto nadšeným studentem českého jazyka. Svou znalost češtiny označuje jako plynulou s mezerami a testuje ji při častých výletech k našim sousedům. Dodnes existují mezi Němci a Čechy obavy z kontaktu. Ty je však třeba odbourat, hlavně pomocí osobních kontaktů, dodává nositel alternativního německo-českého ocenění „Cena naděje a porozumění“ (2014). Obecně je podle názoru tohoto seniora nejdůležitější pěstovat pevné soužití. A platí to i pro cestovní ruch. Proto Vierlinger vítá projekt Prázdninový region Národní park Bavorský les. „Musíme se jako region umět prodat. Musíme našim návštěvníkům nabídnou co možná nejširší nabídku. A to je možné jen prostřednictvím takového společného projektu.“ Proto je třeba dát odpovědným lidem čas, aby se neuzavírali před novými věcmi.
Nejlepším příkladem je Heinrich Vierlinger sám. Přes svůj pokročilý věk je aktivní na internetu, má facebookovou stránku a pilně využívá svůj chytrý telefon. Řídí se přitom citátem již zemřelého amerického herce Burta Lancastera, který kdysi řekl: „Dokud je člověk zvědavý, nehraje věk žádnou roli.“ Jen ten, kdo si udělá vlastní obrázek, smí a může posuzovat – a to si vzal Heinrich Vierlinger k srdci.
