Dívám se z úbočí Boubína k obzoru. Jezerní hora a Ostrý se rýsují proti žhavé obloze. Mračna jsou prakem, který je prověšen tíhou zapadajícího slunce.
Den zhasíná. Kupy mračen získávají sivě vápnitý odstín, jsou asi dost vysoké. Jejich základna tmavne, trochu s obavami ji sleduju, zda se pod ní neobjeví praecipitatio. V tu chvíli by už ale stejně bylo pozdě.
Nad rakouskými Alpami bliká narudlá blýskavice. Je to 200 kilometrů daleko. Ta vzdálená blýskavice je tresť všeho, co jsem prožil v horách. Těch bouří a dalekých rozhledů ze slovenských Karpat! Osamělých pobytů vysoko nad krajem. Tichého pozorování zubatých hřebenů v Západních Tatrách.
Opírám se ležérně o zábradlí a prožívám apatii, kterou svět nemůže dát…
***
Ležím naznak pod hvězdami. Nemusím se bát, že chrápáním někoho vzbudím. Už je deset hodin. Slyším, jak věží někdo stoupá vzhůru. Hned si vzpomenu na Tleskače a tajemného muže Em z Foglarovy Záhady hlavolamu.
Někdo hvízdá. Asi na psa. Po schodech ke mně vystupuje mladý muž s ženou. Dívají se do dálky. Muž vypravuje, že létá s padákem. Před časem startoval z Ostrého, přeletěl celou Šumavu a kroužil pět set metrů nad vrcholkem Boubína.
Večer se blýskalo nad rakouskými Alpami,“ říkám jim.
„Tam jsme včera byli,“ vypravuje mi muž. Lezli jsme jednu horu, tři hodiny nám trval nástup, pět stěna, pak zpět. Byla to nádhera.“
„Ještě jsem v Alpách nebyl,“ přiznávám.
„Fakt?“ diví se muž. „Já letos už dvacetkrát.“
„Jsou to nádherné hory,“ přidává se dívka. „Ostré hroty, závratná výška. Spíte tady?“
„Mám tu všechno,“ přitakávám a dívám se na jejich objemný batoh, ve kterém si jistě nesou potřebnou výbavu. „Můžete se tu klidně natáhnout.“
„Ne ne, my se ještě vracíme. Tak příjemnou noc a ať vás to nevypláchne.“
Opět mizím ve spacáku. Jak málo stačí ke štěstí. Malé závětří, trocha tepla. Hvězdy stále jiskří, jen letní trojúhelník Vega, Deneb a Altair se již posunul více k severozápadu.
O půlnoci se věž chvěje znovu. Brzy na věž vychází silueta muže a holčičky.
„Tady někdo spinká,“ říká muž.
„V pohodě,“ uklidňuju je. „Nespím.“
„My vás budeme chvíli rušit,“ říká muž a pak už slyším, jak neustále opakuje: „Výzva, výzva, všeobecná výzva, všeobecná výzva. Tady Honza Karlín. Hot table Boubín. Má někdo zájem o spojení? Poslouchám. Přepínám.“
Soukám se ven ze spacáku, na jihozápadě bliká bouře, ale než si připravím foťák, zase se rozpadá. Malá dívka leží na podlaze. Ve větru se choulí do sebe.
„Mohl bych jí půjčit spacák,“ navrhuju.
„To je zbytečné. Moc tu fouká, zkusíme to dole,“ scházejí nakonec oba z věže.
„Dovoláte se daleko?“
„Zkoušíme se spojit se Sněžkou. Někdo je v okolí Blaníku, Tomáš ve Vlašimi… Minule jsem se spojil až s Orličkami, dvě stě čtyřicet kilometrů vzdušnou čarou, s tímhle půl wattovým krámem, který má mít dosah do pěti kilometrů.“
Opět vše utichá, jen vítr šumí v korunách smrků. Dívám se na hvězdy nad sebou. Nemám chuť spát. Ukrývám se před větrem za batohem postaveným na štorc.
***
Procitám ve tři hodiny. Těch blýskavic! Kde všude se přikládá. Otevřou se dvířka do gigantických pecí, jen na nejnutnější okamžik a hop tam s plnou lopatou – zatmí se.
Nejintenzivnější je bouře na severovýchodě. Pozoruju v ní až dva záblesky do vteřiny. Má rychlý tah od západu, vypadá jak kýmsi nesený dort, v jehož šlehačce bliká skrytý ohňostroj. Světelné petardy se němě odrážejí od klenby.
Druhá bouře kdesi za Strakonicemi je klidnější, blýskne tak třikrát do třiceti sekund. A třetí bouře zablýskne jednou do minuty. Ta se ke mně blíží od Velkého Javoru. Její výboje jsou však nejsilnější. Objevují se v podobě útržků prasklých světelných pružin. Vypálí žilku a hned se vše ponoří do tmy.
***
Stojím uprostřed ohnisek. Tři bouře jsou tři živé figurky šachů, které kdosi zapálil jako vánoční svíčku na skořápce ořechu a pustil je po vodě. Plamínek se mihotá. Skořápky se otáčejí. Mohou to být i stěhované chrámy, tak jako kostel kdysi v Mostě. Pomalu odjíždějí po kolejích, zatím, co je prosvětlují světlomety stráží. Ale možná to jsou obří křesadlové bóje, které se urvaly v nočním oceánu. Všechny unáší divý proud.
***
Ještě chvilku, ještě hodinku si zdřímnout! Vtom mě budí přeháňka. Kapky mi prudce vchrstly do obličeje. Hned jsem vzhůru, ale nade mnou ještě stále svítí hvězdy. Z toho dlouhý déšť nebude. Stačí se obrátit na druhý bok?
Roman Szpuk
