Vimperk – Fotokronika Jana Tláskala – srpen 2016

1 srpna, 2016
14:48

Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tlaskal

31.srpna:

Poslední, krásně slunečný srpnový den zdobila naprosto čistá blankytná obloha, avšak s ohledem na dané období se přihlásil citelně chladnějším ránem s přízemními mlhami. Večer pak pro změnu přinesl jemný, ale nepřehlédnutelný obzorový opar s letmo rozhozenými mráčky, takže prvním pohledem se zdálo, že Boubín předloží k smysluplnému fotografování nanejvýš větší krajinné celky, na nichž klesající sluníčko ještě provede svá tradiční kouzla světel a stínů, nežli nám pošle poslední letošní prázdninový pozdrav před svou každodenní cestou do zámoří. Soustředěný pohled však naopak poměrně překvapivě prozradil, že dnes bude slavit hody právě především dlouhé sklo. Ukázalo se totiž, že nejnápadnější mráčky nad Třístoličníkem halí známé vrcholy dachsteinského masivu, přičemž lze rozeznat východně navazující alpský pás, …

… stejně jako ten, který ještě východněji míří od Plechého dále ke Smrčině. Krom předpokladu, že ústup přímých slunečních paprsků by mohl znamenat celkové zvýraznění všeho viděného (druhou variantou bylo možné zhoustnutí oparu a tím pádem pro změnu zmizení všeho viděného) se logicky vnucovala otázka, co asi teleobjektiv vytáhne tam, …

… kde pouhé oko opět na dálku zápasí se zamlženým obzorem na protilehlé straně. Že nešlo o otázku zbytečnou, potvrdily jemně se hlásící Krušné hory – jmenovitě odleva Božídarský Špičák a především Klínovec.

Mohlo by se zdát, že třiadvacátého srpna jsem tu milé čtenáře tak trochu mystifikoval – ještě že je k dispozici onen odkazovaný snímek z loňského Štědrého dne, na němž se boubínským pozorovatelům nabízí opravdu jen sedmero stožárů rakouské větrné elektrárny.

Jak totiž vidno, za ideálních podmínek – zde vytvořených především kontrastně pracujícím sluníčkem – jich z Boubína spatříme skutečně všech devět. Na zimním snímku scházejí dva nejbližší směrem k Boubínu, které by za situace, že zřetelně vidíme všechny vzdálenější, nesměly rozhodně v celé sestavě scházet. Nejpravděpodobnějším možným vysvětlením je tedy jejich dočasná demontáž.

Teď však nadchází okamžik pro další odkaz, tentokrát na dny 15.-17. srpna zde: http://vimperk.eu/index.php/5889 . Počínaje pátým shora se celkem sedmi snímky ocitáme na západočeském vrchu a stejnojmenném hradě Přimda. Vše podstatné si o něm můžeme přečíst právě tam, avšak dnes 830 metrů nad mořem položenou Přimdu zřetelně vidíme na vzdušnou vzdálenost 113,3 km coby nejvyšší vrchol západního obzoru. Tvarově připomíná tak trochu boubínský „klobouk“, jak se nám objeví třeba pohledem od Šumavských Hoštic, přičemž hradní zříceninu, nacházející se na levé nižší části, v tomto přiblížení a za dané fáze oparu zatím nerozeznáváme. Počkejme si však na další snímky, zachycující vyjma elektrárenských stožárů postupný vývoj všeho dosud viděného. Dalších komentářů tu už jistě až na výjimky nebude zapotřebí 🙂 .

Malým zpestřením se stala tato podkova nad Almbergem, z niž ovšem nezabouřilo.

Sluníčko právě ukončilo letošní hlavní prázdniny – zítřejšího rána již vyzve všechny školáky k časnému vstávání.

Náhle dokonale vidíme Přimdu včetně hradu, …

… jakož i Klínovec včetně jeho osmdesátimetrové telekomunikační věže.

Podkova namísto bouřky potěšila aspoň barevně. V rozmezí hodiny od příchodu na rozhlednu doteď poklesla teplota z původních osmnácti stupňů na třináct – je už zkrátka znát, že létu zbývají všehovšudy poslední tři týdny.

Nad Kubovkou se počíná rozsvěcovat hvězdná obloha, jejíž zásluhou můžeme srpnové rozloučení prožít ve znamení zajímavého úkazu. Mezi jednotlivými již svítícími body nám jistě neunikne výraznější trojúhelníkové seskupení – prozraďme si tedy, že jeho spodní vrchol tvoří Antares, nejjasnější hvězda ze souhvězdí Štíra, a nad ním už vidíme dvě z planet sluneční soustavy, konkrétně vlevo Mars a nahoře Saturn.

30.srpna:

Vydatná vodní nadílka z předchozího dne se musela zákonitě někde projevit – v prvé řadě vypařováním z lesů, dále přetrvávající nízkou oblačností …

… a konečně i houstnoucí mokrou mlhou, kterou přinášel tentokrát severní vítr. A právě mlha, omezujíc prostor k zrakovému vnímání, se logicky zasloužila o opačný efekt v oblasti sluchové. Vítr totiž v závislosti na své síle občas rozeznívá na principu Panovy flétny duté kovové konstrukce informačních tabulí na zábradlí vyhlídkové plošiny rozhledny. Za nárazových větrů nebo vichřic je tu možno slyšet přímo vícehlasé kvílení či jekot, kdežto klidnější proudění vyluzuje tóny hlubší a příjemnější. Pokud se však člověk nachází v zajetí krásných výjevů, zpravidla se na doprovodné zvukové efekty, resp. jejich analýzu plně nesoustředí. Dnes tomu ovšem bylo jinak – vítr náležel k druhým jmenovaným, a tím pádem vydával lahodně znějící tóny, jejichž melodická posloupnost tvořila sestupný rozložený kvartsextakord v tónině H dur. Rozhledna tak sice vinou mlhy neplnila své prvotní poslání, zato však libě muzicírovala.

Skrze čepici, jež se zakrátko na boubínském vrcholu poctivě usadila, neměly sebeusilovnější sluneční aktivity …

… navzdory občasným sporadickým trhlinám šanci k prosazení.

Scénář dnešního dne tak s nemalou pravděpodobností bude připomínat včerejší schéma – po zamračeném, byž už nikoli deštivém dopoledni se sluníčko dostane řádně ke slovu až po obědě.

29.srpna:

Ačkoli včerejší noc ještě částečně nabídla hvězdnou oblohu, dnes už bylo případné fotografování Mléčné dráhy vyloučeno. V tentýž čas, tedy okolo druhé hodiny ranní, se totiž přihlásila a poslední srpnový týden přivítala od Vimperka sice severněji vzdálená, ale pozoruhodně dobře viditelná bouřka, …

… již bylo možno bez uzardění označit za výstavní. Zprvu ji provázel jen silný vítr, …

… avšak zhruba po dvaceti minutách nepřetržitého blýskání a postupně sílícího hřmění se z temně zatažené oblohy spustil déšť, …

… chvílemi zpestřený i poměrně hustým krupobitím.

Není se konečně čemu divit – třídenní vedra zákonitě vyvrcholila obvyklým charakteristickým letním způsobem, …

… po němž se patrně mírně ochladí. Zatím tedy dobrou noc.

Dobré jitro 🙂 . Až do páté hodiny se poté, co skončila první bouřka a spadla zatím poslední kapka, nad Vimperkem opět klenula zcela čistá hvězdná obloha. Východ sluníčka pak ovšem provázela další změna, …

… která nemůže vyústit jinak, nežli v další pořádný „šupec“ – ostatně už v této chvíli nad zámkem slabě prosvítá jedno ze vzdálených zablesknutí.

Pondělní ráno skutečně náleželo další bouřce a dopoledne se neslo ve znamení vydatného zalévání. Tím pádem došlo i na očekávané ochlazení. V odpoledních hodinách se však v šedé oblačnosti začaly stále častěji objevovat modré trhliny, až se navečer téměř dokonale vyčasilo. Chvilku před slunečním západem ale severní obzor náhle vzbudil domněnku, že se v mírně menším provedení zopakuje včerejší scénář, viděný z Boubína. Tento náběh na kovadlinu se ovšem namísto blýskání a hromování postupně rozplynul, čímž daroval poslednímu srpnovému pondělnímu večeru po velmi pestrém dni poklidný průběh s vyhlídkou na opět krásný příští den.

28.srpna:

Teplé a jasné srpnové noci jsou ideálním časem k fotografování naší rodné galaxie – Mléčné dráhy. Je však zapotřebí hledat co možná ideální místo, kam by nezasahoval světelný smog. Vimperský, jak prozrazuje změna odstínu oblohy na pravé straně snímku, dosáhne až do Sklář.

Fotografové si na dané téma při výsledném zpracovávání snímků zpravidla nenechají ujít příležitost k nejrozmanitějšímu efektnímu „laborování“, na jehož základě se divák zákonitě táže, proč něco takového na noční obloze reálně nevidí. Tak třeba již jen prodloužením expozičního času získáme vedle nemalé barevné variability hned dva důkazy – předně o nedokonalosti lidského zraku, jemuž zůstává oproti fotoaparátu skutečné hvězdné bohatství vesmíru značnou měrou utajeno, a též o zemské rotaci, neboť hvězdy se nám už opticky jeví nikoli jen jako světlé body, nýbrž v závislosti na vzdálenosti od nás většinou spíše jako kratší či delší úseky soustředných kružnic (zde zatím ještě miniaturní, ale porovnejme si vše se včerejším prvním snímkem z Boubína), rotujících kolem Polárky (či, chceme-li, Severky). Nu a majitelům mimořádně silné fantazie pak jistě neunikne, že z Mléčné dráhy se na nás dívá celá řada nejrozmanitějších tajemných tváří, často plynule přecházejících jedna v druhou, ba dokonce lidská ve zvířecí a naopak … 🙂

Mezi druhou a třetí hodinou ranní, kdy byly pořízeny předchozí dvě astrofotografie, se sotva dalo odhadnout, jak velké bohatství přírodních zážitků tato poslední srpnová neděle nabídne. Uchystala opět nefalšované letní parno, ale poměrně brzy též začala oblohu plnit oblačností, jež po poledni nabyla docela slušných rozměrů. Jelikož však současně mírnila nejprudší sluneční žár, nikomu asi nevadila. S podvečerem jí celkově mírně ubylo, jen na východní straně narostl osamělý mohutný cumulonimbus. A když už pozorovat zajímavé mraky, pak nejideálněji z Boubína. Tam se tenhle fešák nějakých dvaadvacet minut před západem sluníčka skutečně skvostně vybarvil a zjevně chystal shora postupnou proměnu v typickou bouřkovou kovadlinu.

Jedna už tu ostatně byla, avšak přesně na opačné straně – nad Trojmezenskou hornatinou. V daném okamžiku se vpravo na jejím vrcholku objevil pozoruhodný drobný útvar zvaný „dóm“, svědčící o značné turbulenci.

Přitažlivější byl ale každopádně první z obou cumulonimbů, …

… přes jehož zvolna se již zplošťující vrchol navíc klesající sluníčko opřelo antikrepuskulární paprsek, opticky momentálně dosahující nad České Budějovice. Panuje tu osmnáctistupňové teplo spolu s velmi vítaným slabým vánkem, mírnícím prvotní neodbytný pocit dusna, jež provázelo celý výstup sem (startovní teplota ve Vimperku činila šestadvacet stupňů).

Další vývoj sledujme v časové linii. Hodiny právě ukazují 19:41 a modelování charakteristického tvaru kovadliny pokračuje.

19:48 – sluníčku zbývají poslední čtyři minuty do zmizení za obzorem, které mu ale nebude nikterak bránit v dalším, byť pomalu ustupujícím barvení sledovaného oblačného monstra.

19:53 – a je pryč, …

… nikoli však jeho antikrepuskulární paprsky. Máme 19:55 .

V 19:57 kovadlina dospěla k jakési monochromatičnosti, která však, jak se vzápětí ukáže, představovala ideální kulisy k vybití obrovské nahromaděné energie.

A už se blýská, po celou dobu však výhradně uvnitř mraku …

… a prakticky na tomtéž místě.

Chvílemi se ozývá i slabé hřmění.

Pohled přes rameno nazpět prozrazuje, že obdivovaný cumulonimbus s „dómem“ zatím vystřídaly červánky, …

… jejichž barvu si slabě přisvojil i stále viditelný antikrepuskulární paprsek, …

… mající nad Bobíkem podobného protihráče. Je 20:07 .

Blýskání skončilo, energie je dle všeho alespoň tady prozatím vybita a kovadlina, pod níž se dole rozsvítily Šumavské Hoštice a Škarez, zrealizovala svou patrně poslední tvarovou proměnu – tentokrát v jakési zajímavé zvíře s dlouhatánským nosem. Za tohoto zdánlivého poklidu se nicméně od západu ohlašuje změna počasí, jež může krom deště výrazněji navázat právě i na bouřkové aktivity.

27.srpna:

Léto nám chce nade vší pochybnost ještě předvést, že ohledně vysokých teplot se dosud nevydalo ze všech svých sil a na sklonku srpna má stále co nabídnout. Uvážíme-li, že o půl čtvrté časně zrána představovala boubínská teplota až do východu sluníčka neměnných osmnáct stupňů, zatímco startovní vimperská jen čtrnáct, je jasné, že průběh poslední srpnové soboty přinese ještě větší parno nežli pátek.

O něco zeslábly i mlhy v údolích, …

… ale už nás asi nezbaví pocitů předzvěsti podzimu, vzpomenutých zde již ve středu. Jemný severní větřík si udržoval stále stejný tah, nevytvářel nárazy, …

… ale i tak si dokázal pohrát s mlžným cárem pod Stožcem. Roztrhal jej na jakési samostatné vlnky, v kontextu celé krajiny zcela ojedinělé, a proto přitahující oko.

To ovšem zamířilo především do sedla mezi Smrčinou a Plechým … a ejhle, z oparu se tu opět vylouply známé alpské siluety, v daném okamžiku rozhodně zřetelnější …

… nežli zatím jen slabounký nádech dachsteinského masivu za Třístoličníkem.

Zajímavou podívanou si přisadilo i vycházející sluníčko, jemuž struktura obzorového oparu umožnila …

… takto se předbíhat samostatnými odlesky, na nichž je za takto příznivé situace možno ulovit …

… vzácný zelený záblesk.

Po chvilce se Dachstein přihlásil již intenzivněji a dal rozeznat i první sluneční pozdravy na ledovci.

V tentýž čas se promítal stín boubínského vrcholu do těsné blízkosti Luzného, …

… zatímco své dobré jitro popřály též oba lehounce zamlžené Roklany.

Své dosavadní neviditelnosti se pozvolna mezi Kletí a Chlumem zbavují i Novohradské hory.

Od této chvíle už bude vše v prvé řadě záležitostí barevných proměn, …

… a to i na vnitrozemském směru.

Příroda nám chystá nádherný den – teď zůstává jen na nás, čím jej naplníme, abychom tento slibný ranní počinek ještě umocnili.

26.srpna:

Dnešního dne bylo ve Vimperku horko …

… snad i sochám.

25.srpna:

Pro milovníky a znalce Šumavy není žádným tajemstvím ani překvapením, že vedle známých a hojně navštěvovaných míst tu lze nalézt i končiny divoké, romanticky tajemné, ba za určitých okolností i přízračné (zkusme si třeba jen tento palouk představit ozářený namísto slunečního měsíčním svitem), kam naopak lidská noha příliš často nevkročí, a to nikoli jen z důvodu zapovězeného vstupu na základě případné první zóny národního parku. K takovým jistě náleží přírodní rezervace Otovský potok, nacházející se v jihovýchodní části CHKO Šumava, a tím pádem i v těsném sousedství hranic s Rakouskem.

Uprostřed krásné nedotčené přírody nás očekává nepřehlédnutelné překvapení v podobě stop zjevného zásahu lidské ruky. Ano, tenhle kout světa kdysi bohatě žil – ale co jeden člověk vytvořil, druhý zase o několik staletí později uboze zničil. K největším zajímavostem tu v každém případě náleží skutečnost, že přirozeného spádu Otovského potoka, jenž si místy plyne zcela poklidně, zatímco jinde jej lze bez zaváhání nazvat pro změnu bezmála bystřinou, využil koncem XVIII. století, konkrétně roku 1789, knížecí zeměměřič a proslulý stavitel Josef Rosenauer, rodák z Chvalšin, k vybudování tzv. krumlovsko-vídeňské větve Schwarzenberského kanálu.

Ten zde tvoří přirozenou část česko-rakouské hranice. Dodnes se můžeme obdivovat pečlivé a jistě nelehké práci dávných řemeslníků a dělníků, kteří vyskládali dno obrovskými ručně štípanými kamennými deskami či plochými balvany a tímtéž přírodním materiálem, v současné době nesoucím půvabnou letitou mechovou patinu, zpevnili poté, co při povodních vzala zasvé původní dřevěná výztuž, též po celé délce oba břehy.

Pěšina na rakouské straně …

… nás nejen zavede k dvojjazyčným informačním tabulím a současně odpočinkovým místům, ale též nám umožní na vlastní oči vidět, co znamená v případě plavebního kanálu šedesátimetrové převýšení na půlkilometrovém úseku. Vodní spád zde představuje až 158%, tj. 15,8 výškových centimetrů na 1 m vzdálenosti.

Prakticky na každém kroku se otevírá spousta příležitostí potěšit něčím oko …

… za současného šumění spěchající vody, které nelze uprostřed zdejšího posvátného klidu nazvat jinak nežli konejšivým balzámem na duši.

Mohutnost celého proudu dále posiluje coby levý přítok říčka Světlá, podle níž je na české straně nazvána další ze sousedících přírodních rezervací.

Dávno už tudy nepospíchá šumavské dříví do Dunaje a k Vídni, ale představa, jak to vše asi muselo kdysi vypadat, je stále dokonale živá.

V místě, kde stezka odbočuje k rakouské obci Sankt Oswald, nás očekává dochovaný historický hraniční kámen z roku 1788 …

… a taktéž příležitost k relaxaci, rozjímání a vůbec báječnému očistnému odpočinku ode všech odporných nástrah, jaké nám dnešní svět pohříchu stále více klade (jako v každé době) do cesty.

24.srpna:

Již včerejšího večera se po západu sluníčka začala na lukách v okolí Volar …

… tvořit houstnoucí mlha, …

… takže nebylo divu, že dnešní časné boubínské ráno dávno před východem přineslo na jižní straně …

… tuto šedobílou nadílku. Ta jako by spolu s desetistupňovou teplotou chtěla již dopředu připomenout, že za pouhý měsíc tu máme podzim.

Když už se člověk nachází v osmé stovce výstupů na tuto naši bájnou horu, na jedné straně sice dobře ví, že každý z nich byl něčím výjimečný a nic se tu nikdy doslova neopakovalo, ale na druhé přece jen svá pozorování stále častěji zaměřuje namísto známých rozsáhlých krajinných celků spíše na určité přitažlivé detaily. Jeden z takových dnes představovala postupná barevná i tvarová proměna osamělého oblaku nad Basumským hřebenem.

Bylo zajímavé sledovat, co se tu děje …

… v závislosti na blížícím se sluníčku, …

… které mimo jiné stvořilo i chvilkový Venušin pás.

Sotva se pak samo zjevilo na obloze, …

… sledovaný oblak se hned blýskl dalším překvapením.

Ale nemělo zůstat jen u něj.

Sluníčko totiž velmi překvapivě vytáhlo z poměrně hustého oparu alpské siluety, …

… ba posvítilo si i na výrazné ledovce.

Nu a náš oblak, samozřejmě ve zcela novém tvaru i vybarvení, se patrně chystá rozletět tímtéž směrem, aby tu nečekanou podívanou spatřil zblízka … 🙂 .

23.srpna:

Diváme-li se z Boubína k jižnímu obzoru, můžeme na pozadí alpských velikánů (případně i bez nich) spatřit sedm stožárů rakouské větrné elektrárny, rozmístěných okolo vrchu Hirschenstein (přesvědčit se je možno např. na sedmém snímku shora z loňského Štědrého dne zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/9330 , případně na čtvrtém, ještě starším snímku ze 4. listopadu zde: http://vimperk.eu/index.php/vimperk/3309 ). Máme-li pak cestu podstatně blíže, konkrétně jihovýchodním cípem Šumavy poblíže rakouských hranic, …

… napočítáme stožárů ve skutečnosti celkem devět – za třetím zleva se totiž, jak vidno, nacházejí v zákrytu ještě další dva. O tom, že daná perspektiva nemálo zkresluje, svědčí fakt, že mezi jednotlivými stožáry v rámci levé a pravé čtveřice je průměrná vzdálenost tři sta až čtyři sta metrů.

22.srpna:

Nakonec jsme tedy počátkem předposledního srpnového týdne již nezmokli, ale pondělní počasí bychom současně jistě ani při nejlepší vůli neoznačili za tropické. I boubínská teplota zaznamenala oproti uplynulé sobotě propad ze sedmnácti na pouhých deset stupňů, okořeněných ke všemu sice nikoli silným, ale za daných okolností docela vlezlým západním větrem.

Nejzajímavějšími momenty se stala parhelia, která stojí za to nabídnout ve větším přiblížení – napřed levé …

… a po něm i pravé.

Slunce se pak opět o něco přiblížilo k Velkému Javoru – momentálně zapadalo za Plesnou, …

… a protože současně mělo nad sebou ideálně připravený oblačný materiál, …

… patřilo jeho rozloučení včetně okamžiků po něm opět k velmi efektním a mimořádně barevně sytým.

21.srpna:

O předposledním srpnovém nedělním večeru si podle očekávání rozhodně nemůžeme stěžovat na nedostatek vláhy …

… a zbývá již jen vyčkat, zda deštivo v následujícícm týdnu skutečně vystřídají ohlašované tropy.

Po západu sluníčka, které se před půlhodinou postaralo o skvostnou dvojitou duhu, budí obloha dojem, že se postupně vyčistí, ale déšť patrně ještě nevyřkl své poslední slovo. Vše nejspíš rozhodne až zítřek.

20.srpna:

Málem by se bývalo zdálo, že sobotní počasí s námi hraje tak trochu v tenisovém stylu cosi jako zkrácenou hru. Obloha se v noci skutečně zatáhla, avšak ještě před očekávaným dnešním večerem zapršelo hned nad ránem. Pak se ovšem zázračně vyjasnilo a stoupající teplota začala prakticky po celý den připomínat náběh na slibované tropy. Jenomže večer přece jen opět vše otočil původně předpokládaným směrem.

Nad Boubínem se poctivě zatáhlo a jedině sedmnáctistupňové teplo, které tu vítalo každého, kdo sem zvečera s pocitem nefalšovaného dusna vystoupal, svědčilo o tom, že i tady mohlo být v průběhu dne obstojné parno.

Poslední stopy původně jistě též vyjasněné oblohy mizely coby již jen úzké pruhy všehovšudy na severovýchodní straně, …

… ale i ta po chvilce utonula v převažujících šedomodrých tónech.

Z hlediska dalšího vývoje počasí nabízela nejzajímavější podívanou naopak strana západní, ale zde se sporadická oblačnost, jež by snad teoreticky mohla uzrát v bouřkovou, nakonec rozpustila, stejně jako srážkové pruhy nad ní.

Takřka nečekaně následovalo intenzivnější promodrání pásu oblohy nad obzorem a současně se ohlásily poslední překvapivé pozdravy zapadajícího neviditelného sluníčka.

V těchto chvílích zatím ještě nespadla ani kapka, ale není pochyb o tom, že nejpozději v noci nakonec dorazí z jihozápadní strany očekávaný déšť.

19.srpna:

Zdá se, že příští dny přinesou změnu počasí. Z meteorologických kruhů zaznívá úvaha o tropickém závěru srpna, ovšem předehrou mu patrně bude nějaké to deštivo. Dosavadní boubínská večerní sluneční kouzla slábnou, dnes se výrazněji přihlásilo jen levé parhelium …

… jižně nad Roklany. Současně bylo o poznání tepleji, žádný dramatický pokles se nekonal – na teploměru setrvávala příjemná třináctistupňová hodnota.

Nejvyšší ze smrků sice opět lehce omočil svou špičku ve zlatě, ale ničeho víc se už dále nedočkal.

Namísto nočního vyčištění oblohy lze tentokrát očekávat spíše její plné zatažení a zítřejšího večera tu s nemalou pravděpodobností podobné barevné oblačné výjevy vystřídá déšť.

18.srpna:

Soutok Volyňky (vlevo) a Křesánovského potoka vždy nepředstavoval poklidný, ba idylický dialog, jakého můžeme být svědky v těchto dnech.

17.srpna:

Již druhým dnem chystá večerní obloha představení vpravdě ohnivá a vybízí tak k pomyšlení, že odnikud nevyniknou lépe nežli z nejvyššího místa české strany Šumavy. Východní obzor dnes v ten čas budil dojem, že se nejspíš zatáhne – ale mraky jsou jedině vítány, neboť právě na nich se má čarující sluníčko oč pořádně opřít.

Během svého sestupu se však za nimi též ukrývalo, …

… až vše budilo dojem, že nejvyššímu z boubínských smrků připadl úkol propíchnout svou špičkou temnotu nad sebou a uvolnit tak cestu nejen krepuskulárním paprskům, ale především hojnému zlatému proudu.

Sluníčko klesalo jako do peřin, …

… jimiž se mu stal obzorový opar, dokonale rozostřující jeho siluetu.

Pohledem vzhůru pak nic nenasvědčovalo tomu, že dnešní noc je poslední před srpnovým úplňkem, takže už v této chvíli by měl měsíční kotouč zářit jako pověstné rybí oko. I on si tedy, zatím neviditelný, bude muset hledat trhliny v oblacích, jejichž zásluhou se v průběhu své nebeské pouti jistě dočká úspěchu a my jeho svitu. Navzdory zatím bohaté oblačnosti však není vyloučena ani varianta postupného vyčištění oblohy, neboť pozoruhodně rychle klesá teplota. V okamžiku pořízení prvního snímku ještě činila patnáct stupňů a v rozmezí půlhodiny mezi ním a posledním snímkem spadla na deset, přičemž ani tato hodnota dozajista nebude konečnou.

16.srpna:

Rozhlédneme-li se po vimperských střechách, často možná netušíme, kolik staletí se tu schází k zajímavému dialogu. Tak třeba toto soustřeší zahrnuje hned tři – známý srubový dům v popředí je odhadem datován do XVII. století, zatímco pan Steinbrener stavěl své tovární i obytné budovy o dvě stě let později. Čestné místo uprostřed pak z daného pohledu zaujímá velmi stará dáma, …

… totiž gotická bašta městského opevnění z XV. století. O čem si tato věkově a zákonitě i typově různorodá architektonická sešlost asi povídá, už ponechme fantazii.

15.srpna:

Lesy stále štědře rozdávají ze svého bohatství, stačí se jen za ním vypravit … 🙂

14.srpna:

Obloha nad Boubínem opět sáhla do rukávu pro napínavou podívanou, …

… slibujcí velkolepé zážitky, …

… pokud sluníčko, klesající již k Jezerní hoře, …

… dokáže vší té přebohaté oblačnosti vtisknout svou známou ohnivou pečeť.

Nakonec sice proti očekávání zůstalo jen u velmi decentní varianty lehkého zbarvení svrchní strany některých mraků, ale tím se vše ukázalo být působivějším.

Krajina se mnohem rychleji ponořila do temnoty, …

… v níž sluneční úlohu převzal měsíční svit a obdařil shora oblaka svým vlastním odstínem.

Sluníčko mu ještě půl hodiny po svém zmizení dokázalo odpovídat úzkou rudnoucí linkou nad temným obzorem.

13.srpna:

Jen několik dopoledních hodin skutečně postačilo k tomu, …

… aby se na ještě zrána zamlženou Šumavu vrátilo slunečno a teplo.

12.srpna:

Noc na dnešek po roce opět náležela postupné kulminaci celých houfů létajících meteorů, známých jako Perseidy. V čase, kdy by je bylo možno nejideálněji pozorovat, se však obloha plně zatáhla a očekávanou podívanou, na jakou budeme muset čekat další rok, tak v našich končinách dokonale zhatila. Podle včerejších odhadů si dnes Šumava skutečně zase poplakala. Boubín se pochlubil takovouto poctivou čepicí …

… a dále od něj vládlo stále větší a níže sahající vpravdě klostermannovské mlhavo.

Jeho rozpuštění a celkové vylepšení počasí – zejména ve smyslu oteplení – můžeme očekávat nejdříve zítra, současně pak doufejme, že srpen příliš neuvykne houpačkovitému schématu posledních dní a nadále nám zachová ponejvíce pravou letní přízeň.

11.srpna:

Dva snímky z téhož dne – časně ranní slibuje po značném nočním ochlazení slunečný den, …

… zatímco odpolední už hlásí, že slunečno je jen přechodné. Zítra opět zmokneme.

10.srpna:

V poslední době se v našem regionu stále množí zprávy o dopravních nehodách, v nichž nejednou hrají smutnou hlavní roli mladí, často nezkušení řidiči. Z hlediska utrpěných škod pak bohužel nezůstává jen u doslova „sešrotovaných“ automobilů, jaké s hrůzou vídáme na přiložených snímcích. Dnes nás ke všemu dozajista čeká povětšinou uplakané počasí, tedy atmosféra jako stvořená k tomu, abychom si tu připomněli jeden příběh z minulého století, za nímž se opět vypravíme do Vlachova Březí, kde dokonce podobně jako včera začneme u pivovaru. Tentokrát ovšem nepůjde o pečlivě opravený starší Panský pivovar s čapí rodinkou na komíně, ale nedaleko od něj naopak bohužel silně chátrající opuštěný Schmiedův pivovar, jehož historie se počala psát roku 1856.

Nechceme-li pohlížet přímo do ruin, v něž se kdysi jistě velkolepá stavba bez tolik potřebné údržby neúprosně mění, je nutno volit místa, z nichž nám truchlivý stav celého komplexu budov milosrdně zakrývá bohatý okolní porost a dodává celému pohledu snad i cosi jako romantický nádech. Máme odtud ostatně namířeno jinam – na již známé místo, jež jsme si tu představili 6. srpna.

Pivovar se nám vzdálil a současně jako by spočinul pod ochranou Libína, shlížejícího ze své výše na celou krajinu – stojíme totiž o půl kilometru dále a o čtyřicet nadmořských metrů výše, na okraji zalesněného vrchu Záhorská, nedaleko již uvedeného dne vzpomenuté, ostružiním a kopřivami bohatě obrostlé kapličky sv. Anny. Kolem té a následně i Liščí skály však jen projdeme, abychom se mírným klesáním dostali k místu na opačném kraji lesa, kde tragicky vyvrcholil slíbený příběh.

S volně stojícími kříži, sice nesprávně, ale tím rozšířeněji lidově nazývanými boží muka, se lze nejen na Šumavě setkat v poměrně hojné míře. Mnohé z nich nesou stopy novodobé péče, třeba jen v podobě nátěru, který překrývá následky dřívějšího dlouhodobého rezivění, jinde pak neschází ani pravidelně obnovovaná květinová výzdoba. Také tento kříž je čerstvě natřen načerno, postrádá však obnovu někdejšího nápisu na oválné tabulce pod umučeným Kristem. A právě ta je neklamnou známkou jisté pozoruhodnosti, že se totiž jedná o typ kříže používaného zhusta coby náhrobní i na hřbitovech (možno doložit např. zde: http://vimperk.eu/index.php/5384 předposledním snímkem ze 13. června, kde podobných křížů, tentokrát bez jakékoli péče – tedy zrezivělých, spatříme více ). Stávalo na ní jméno František Schmied spolu s daty 18.1.1916 – 10.2.1935. Letopočet druhého data pak najdeme vytesán i při zemi na kamenném podstavci. Celé to tajemné místo skutečně připomíná odlehlý kout nějakého dávno zapomenutého hřbitova, hrobem ale není.

Onoho prvorepublikového zimního dne tu vlastní rukou vyhasl život teprve devatenáctiletého mládence, syna Hermana Schmieda, tehdejšího majitele pivovaru, u nějž naše vycházka započala. Podle vyprávění dnes již vesměs nežijících pamětníků, jejichž zásluhou se onen tragický příběh dochoval, si František Schmied – snad bez otcova vědomí – vypůjčil automobil, s nímž coby zřejmě ne příliš zkušený řidič havaroval a značně jej poškodil. Vezmeme-li v úvahu, že za první republiky bylo vlastnictví automobilu, nadto v tak malé obci, výrazně řidším jevem nežli dnes, spojeným zpravidla jen s movitějšími a nejbohatšími vrstvami, představovala taková havárie na rozdíl ode dneška bezmála senzaci, o níž se mezi lidmi vydrželo dlouho mluvit. Zřejmě právě pod tíhou domnělého ostudného skandálu a též konfliktu s otcem se tedy ubohý František vydal na Záhorskou a tady se v lese zastřelil. Nabízejí se ovšem všelijaké doplňující úvahy: chtěl se jen projet a nezvládl řízení, či se možná vypravil za nějakou dívkou svého srdce, s níž se nepohodl nebo dokonce rozešel … ? … to už nám nikdo nepoví. Viděno dnešníma očima, pouhá havárie, z níž navíc člověk vyvázne živ a zdráv, aniž způsobil zranění nebo smrt jinému, jistě není sama o sobě důvodem k sebevraždě. Ale byla jiná doba, panovala jiná výchova … všechny pohnutky, které Františka dovedly k tak nesmyslnému činu, si každopádně odnesl s sebou do předčasného hrobu. Těžko se ale vyhneme otázce, kolika za takových okolností postavenými kříži by se musely lesy hemžit dnes, kdyby každý viník dopravní nehody volil podobné řešení … leckde by jich možná bylo více než stromů. Zbývá už jen dodat, že rokem 1935 byla výroba piva ve Schmiedově pivovaru definitivně ukončena.

9.srpna:

Najít v dnešní době na komíně čapí hnízdo, natožpak obydlené, je bohužel oproti dřívějším dobám stále větším unikátem. Mnohé kdysi „čapí“ komíny nacházíme prázdné. Tím pádem můžeme mluvit o nemalém štěstí, …

… že v naší lokalitě stačí za takovouto podívanou vyjet jen do nedalekého Vlachova Březí a pozvednout zrak ke komínu někdejšího Panského pivovaru.

8.srpna:

S chrpou modrákem se nejčastěji setkáme na okrajích obilných polí – ale těch v našich končinách ubývá do té míry, že se ani nechce věřit, že v minulosti bývala tahle půvabná a ke všemu léčivá květinka považována za plevel.

7.srpna:

Setkat se na Boubíně se zajímavě rozloženým pravým slunečním parheliem není v prvním srpnovém týdnu nijak zvláštní vzácností.

Zaznamenat však v ten čas siluety známých alpských vrcholů naopak lze považovat za poměrně neobvyklou záležitost, …

… dnešního večera ke všemu rozhodně významně kompenzující skutečnost, že z hlediska velkoplošných poutavých oblačných výjevů zkrátka, lidově řečeno, není každého dne posvícení. Na druhé straně ovšem nelze přehlédnout, že zapadajícímu sluníčku se povedlo stvořit obě parhelia, …

… přičemž levé se ještě i za ubývajícího světla úspěšně snaží nezůstat co do rozsahu i barevnosti pozadu za pravým.

Připočteme-li k tomu dále slabé, ale viditelné antikrepuskuklární paprsky …

… a zřetelný sluneční sloup, pozorovatelný skrze potemnělé lesy ještě půl hodiny po západu svého původce, můžeme jedině konstatovat, že nadílka prvního srpnového nedělního večera byla nakonec i bez výše postrádaného oblačného představení nadmíru bohatá.

6.srpna:

Vedle hojně navštěvovaných a tím pádem notoricky známých šumavských či pošumavských vrcholů se čas od času určitě vyplatí navštívit i ty naopak méně známé, k nimž ani nevedou značené turistické cesty. Tak třeba kompletně zalesněná Záhorská o nadmořské výšce pouhých šesti set devatenácti metrů nás potěší mohutným, romanticky působícím přírodním útvarem zvaným Liščí skála …

… a na svém východním svahu pak přímo překvapí pozoruhodnou kapličkou, …

… jež nezapře charakteristický rukopis proslulého jihočeského zednického mistra Jakuba Bursy.

Zasvěcena je svaté Anně, ale věřící tu momentálně pro bujný a hustě propletený porost ostružiní (mimochodem s neobyčejně velkými a chutnými plody) a kopřiv nemají šanci pokleknout k modlitbě.

5.srpna:

Co předpověděl včerejší Boubín, se dnes stoprocentně naplnilo. Celodenní šedivá a uplakaná obloha však nakonec, sotva zapadlo neviditelné sluníčko, sáhla do rukávu pro malé a téměř nenápadné překvapení. V daném kontextu každopádně potěšilo a není vyloučeno, že mnohému pozorovateli vnuklo pomyšlení, že jakkoli je voda shůry žádoucí a nutná, zítřek by se mohl zase o krůček přiblížit tomu, co máme v létě určitě raději.

4.srpna:

Teploty nám dnes opět výrazně připomněly, že i devět dní po svaté Anně se můžeme naplno těšit parnému létu. Zajímavé pak bylo zejména celodenní dění na obloze, chvílemi protkané pestrou bělostnou oblačnou nadílkou, střídající se ovšem se zcela čistým blankytem, nejvýstižněji charakterizovatelným jako „vymeteno“. A právě to panovalo nad hlavou v průběhu večerního výstupu na Boubín, odkud pak tím překvapivěji zapůsobilo bezprostředně následující nebeské představení.

Zítra by totiž měl nastat teplotní skok směrem dolů – nu a momentální situace, svědčící o blížící se zvlněné studené frontě, potvrzuje, že k němu opravdu dojde. Zatím si však i tady lze vychutnávat teplo s ohledem na výškovou polohu a současně podvečerní čas vpravdě mimořádné – osmnáct stupňů.

Stále rozpínavější mohutný altocumulus se postaral o netradiční světelnou atmosféru, …

… neboť sluníčko, ještě dole na Kubovce zcela volné, teď však ukryté, dostane k osobnímu rozloučení všehovšudy prostor vymezený shora právě oním mocným mrakem a zdola nevinně se tvářícím zákeřným pásem oparu, po němž zatím rozestřelo půvabný vějíř krepuskulárních paprsků.

Jen se objevilo, hned tím efektněji odspodu krášlí již tak velmi působivou strukturu svého utiskovatele.

A již se – přesně podle předokládaného scénáře – rozloučilo.

Barvy, jimiž se rozeběhlo po hřbetech vln toho opačně obráceného oceánu, blednou …

… a přenechávají tak závěrečný akt dnešní podívané již jen stále proměnlivé hře tvarů, …

… nenechávajících nás na pochybách o tom, že zítra se s největší pravděpodobností probudíme do šedi, v každém případě chladivé a možná rovnou i mokré.

3.srpna:

Vycházka (či vyjížďka na kole) do okolí bývalé Táflovky může přinést mnohá potěšení oka – třeba podboubínskou večeří okáče lučního, který se tu vyskytuje v hojné míře, …

… nebo zjištěním, že lesní pramínky a studánky nejsou jen ničeny těžkou dřevařskou těžební technikou, ale též opečovávány, ba takto zastřešovány.

2.srpna:

I vosy chtějí pohodlně bydlet … 🙂

1.srpna:

Krásné letní počasí odjakživa láká k vodě. Pravětínský potok nám sice nenabídne příležitost ke koupání, jakého si můžeme dopřát ve větších a hlubších řekách, ale přesto má dar osvěžit tělo i ducha. V druhém případě nejen celkovou atmosférou samotného místa, ale též malým výletem do historie.

Ještě počátkem minulého století bychom se v této lokalitě nacházeli poměrně daleko od Vimperka, kdežto dnes nás od obytných domků na jeho okraji dělí sotva nějakých tři sta metrů. V tomto romantickém zákoutí, jež kdysi bývalo odlehlou samotou, však blízkou přítomnost města zásluhou bohatého porostu nepocítíme a sousedící chatová osada tu též nepředstavuje nikterak rušivý vliv. Ponořeni do konejšivého klidu tak můžeme skrze stromy a křoviny hledět s nádechem prazvláštního tajemna na zříceninu, …

… která ještě před jednasedmdesáti lety bývala mlýnem a pilou, tehdy, pravda, po odsunu německých majitelů již opuštěnou.

Vinou nedostatku či informační neúplnosti potřebných historických pramenů nelze dnes s jistotou říci, zda objekt, známý jako Gabrielův mlýn, pak čekalo podobně jako řadu jiných pozvolné chátrání, jež vyvrcholilo samovolným zřícením, nebo zda byl po válce rovnou cíleně demolován.

Zásluhou dochovaných katastrálních listin víme jen tolik, že přinejmenším od druhé půle XIX. století až do období první republiky patřil rodu Gabrielů, po nichž se i jmenoval, a někdy po roce 1930 jej zakoupili manželé Iglerovi, jejichž majetkem byl až do roku 1945. Nesl číslo popisné 120. Pro milovníky technických informací ještě dodejme, že stěžejní součástí výbavy zde byla Francisova turbína o výkonu čtyř a půl koně, jíž Pravětínský potok dodával při spádu dvou a půl metru průtok dvou set litrů za vteřinu. Není tedy pochyb o tom, že na svou dobu šlo o velmi efektivní záležitost – ostatně turbíny daného typu (samozřejmě s podstatně vyššími výkony) se používají dodnes.

To vše, řečeno slovy známé písně Waldemara Matušky, odnesl čas. Dnes mlýnské trosky, plně v zajetí bujné vegetace, jak je vidět, ožívají již jen coby příležitostný prostor k posezení u ohně.

Dochovala se tu však jedna velmi zajímavá památka na někdejší technologická zařízení a současně příkladnou zručnost a pečlivost dávných řemeslníků – dokonale otesaný kamenný kvádr se čtyřmi zapuštěnými kovovými čepy, …

… opatřenými dodnes zřetelnými závity.

Těžko posoudit, zda součást, na niž se díváme, sloužila k ukotvení mlýnského stroje či pily, ale dnes už je to vlastně jedno – vše patří nenávratně minulosti.