Před 5 lety jsme rozdělovali společnost na příznivce kácení a příznivce kůrovce. Sama Správa rozdělovala lesy na Ztraceném na PŘÍRODĚ BLÍZKÉ A NEPŮVODNÍ, a podle toho k nim přistupovala. Ty přírodě blízké měly být pokračovateli původních pralesů a byly ponechávány bez těžby, ty nepůvodní měly tvořit hlavně výsadby“ nepůvodních“ smrků a v nich jsme bojovali s rostoucí populací lýkožrouta smrkového a to kácením a odkorňováním napadených smrků.
Za roky 2011 a 2012 zde Správa pokácela a odkornila 4655 m3 smrků a nastojato odkornila 12 797 m3. Je to hodně nebo málo a mělo to nějaký smysl?
Jaký je příběh lesa Na Ztraceném
Život i minulost lesa lze odhalit mnohem přesnějšími metodami, než jen prvotním dojmem. Můžeme číst osud lesa z jeho věkové struktury, různé tloušťky letokruhů, ale také ze starých map a historických záznamů. A to vše, smícháme-li to, prozradí příběhy, dosud nečekané.
Kolem roku 1770 – nalézáme zde smrkový prales s více než 200 let starými smrky. V té době ale většina vzrostlých smrků odumřela – pravděpodobně vlivem kůrovce, a přežila jen přirozená obnova a zakrslé smrky z podrostu, staré necelých sto let. Nemohla zde tehdy proběhnout žádná těžba, neboť šlo o území nepřístupné, nebyla v té době ani atraktivní pro těžbu právě vznikající Filipohuťské sklárny, která začala na dostupných místech zpracovávat i mrtvé dřevo až na konci 18. století.
Kolem roku 1830 – do lesa, ve kterém se místy vyskytovaly smrky staré až 250 let, pronikla první těžba. Paseky se tehdy jen osívaly a jen tam, kde nebyl dostatek přírodního zmlazení. Více zde ale zapůsobila vichřice v roce 1834 následovaná odrůstáním přirozené obnovy lesa.
Rok 1870 – mnohem silnější vichřice a následná kůrovcová kalamita. Tato disturbance vedla k vykácení většiny území, kalamitě odolaly jen ty porosty, které rostly díky chladu a mokru velmi pomalu a odolaly jak větru, tak kůrovci, i když to byly stromy až 150 let staré. Většinu následného lesa tvořila přirozená obnova tohoto lesa, jejíž stáří se pohybovalo mezi 1 až 90 lety.
Kolem roku 1920 – nadějně odrůstající les postihla další vichřice ve 20. letech 20. století. I za ní postoupil kůrovec a téměř třetina lesa vzniklého před kalamitou 1870 byla vykácena. Tento nový les tvořil z 90% nálet smrků z přirozené obnovy předchozího lesa – pokračovatelé generace původního pralesa, nikoli nepůvodní smrky, jak se před 5 lety uvádělo. Věk této obnovy dosahoval v době kalamity až 50 let.
Kolem roku 1950 – objevilo se další prosvětlení lesa – zřejmě těžbou po katastrofálním suchu 1947. Další pak po vichřici 1957. Paseky po těžbě byly zčásti zalesněny uměle, zčásti je obsadilo přirozené zmlazení.
Rok 2007 – orkán Kyrill a po něm následující gradace kůrovce v roce 2010.
Les byl tedy přírodními živly ničen a zároveň obnovován každých 40 až 60 let. Většina současných smrků jsou buď současníky původního pralesa, nebo jeho potomky, nejde o nepůvodní vysázené kultury. Jen výrazná menšina byla vysázena nebo vyseta.
Smrk nebo kůrovec? V době probíhající blokády, tedy v červenci 2011, pracovníci Správy, zabývající se kůrovcovitými, pozorovali naprosto šokující, nicméně očekávatelný jev – milióny brouků hynuly ve svých vývojových stádiích už pod kůrou napadených smrků. Byly zabity plísněmi, houbami, prostě vlhkem. Hynutí kůrovců v území ponechaném samovolnému vývoji bylo minimálně stejně rychlé, ne-li rychlejší, než v území, kde se s kůrovcem „bojovalo“ kácením.
Od roku 2011 do roku 2012 tam klesl počet napadených smrků na 18 procent.
P. Hubený, ředitel NP Šumava
{jcomments off}
