Nový rekordman ze Šumavy – nad Plešným jezerem byl objeven smrk, který pamatoval vládu Karla IV
Když roku1373 císař Karel IV. po dvouletém konfliktu získal Braniborské markrabství, v karu Plešného jezera už rostl smrk, který římského císaře přežil o celých 616 let. Pak na jeho suché torzo narazil tým odborníků, kteří na různých místech Šumavy zkoumali stáří stromů.
„Byla jednou z několika desítek souší, ze které jsme vzali vzorek. Už na místě nám bylo jasné, že se jedná o jeden z nejstarších zkoumaných stromů. V další fázi výzkumu v laboratoři se ukázalo, že se jedná o vůbec nejstarší doložený smrk,“ popisuje Tomáš Koutecký z Mendelovy univerzity, který se svým týmem prováděl výzkum.
Ze štěpu klínového výřezu, který ze stromu odborníci odebrali, zjistili, že se náhodně vybraný smrk, jenž měl ve výšce půl metru nad zemí průměr pouhých 58 cm, dožil 623 let. Zahynul v roce 1994, pravděpodobně po napadení kůrovce.
„Přesně 623 letokruhů jsme spočítali na vzorku, který jsme ale odebírali ve výšce půl metru. Je tedy jisté, že tento strom je ještě starší, pravděpodobně o víc než deset let. Zajímavé také je, že největší tloušťka letokruhu byla 1,6 mm, nejmenší pak 0,03 mm. Největší přírůsty, měl v 18. století,“ dodává Tomáš Koutecký.
Výzkum věkové struktury šumavských horských smrčin probíhá již více než 10 let. V současnosti je v karu Plešného jezera a na hlavním šumavském hřebeni v oblasti Březníku dendrochronologicky studována odumřelá hlavní úroveň porostů metodou klínových výřezů. Celkem bylo na sledovaných lokalitách založeno 11 hektarových výzkumných ploch, z nichž se podařilo odebrat téměř 500 vzorků dřeva pro dendrochronologickou analýzu.
„Jako u většiny výzkumů v horském terénu je odběr vzorků poměrně fyzicky náročný. Zvláště strmé balvanité svahy karu Plešného jezera, nyní navíc pokryté velkým množstvím popadaného mrtvého dřeva, nejsou úplně ideálním prostředím pro transport přibližně 100 kg materiálu. Laboratorní práce a následné zpracování výsledků samozřejmě už tolik prožitků neskýtají a navíc zaberou mnohonásobně více času. Na druhou stranu, analyzovat např. výřez smrku s více jak pěti sty letokruhy je také velmi silný zážitek,“ vysvětluje Tomáš Koutecký
I v oblasti Březníku se vyskytovaly smrky, které dosáhly požehnaného věku. Nejstarší z nich vytvořil více než 450 letokruhů, několik dalších pak okolo 400.
„Koncentrace prastarých stromů v karu Plešného jezera je však naprosto unikátní, a to i v širším středoevropském kontextu. Během výzkumu zde bylo zaznamenáno celkem sedm vzorníků, jejichž celkový věk přesahoval 500 let. Vedle šestisetletého smrku jsme u jiného stromu napočítali také úctyhodných 570 letokruhů a u dalšího pak 540. Navíc nesmíme zapomenout na známý Švejdův smrk s 559 letokruhy, který se nachází u turistické značky vedoucí na Plechý,“ dodává Koutecký.
Odborníky zajímá také stáří stále rostoucích, živých stromů. Zatím dobře zmapovanou lokalitou v tomto ohledu je Boubínský prales, kde tým Pavla Šamonila z Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví (VÚKOZ) analyzoval více než 450 stromů přímo z jádra Boubínského pralesa.
„U nejstaršího smrku, bylo naměřeno 523 let. Nejstarší buk měl 427 let, nejstarší jedle pak 451 let. Jedná se přitom o zdravé jedince, které mají před sebou ještě mnoho desítek let, života. Některé z těchto stromů jsou i pár metru od Lukenské cesty, kudy ročně projdou tisíce turistů. Výzkum se přitom primárně zaměřoval na studium historie narušení pralesa, nikoli na hledání nejstarších jedinců. Kdybychom hledali nejstarší strom, je dost možné, že bychom ze zhruba deseti tisíců stromů, které na Boubíně rostou, našli ještě starší,“ seznamuje s výsledky výzkumu Pavel Šamonil, který se aktuálně zabývá monitoringem dalších pralesovitých zbytků na Šumavě, mnohdy i mimo maloplošná chráněná území, zejména v okolí Boubínského pralesa. „Očekáváme i tam velmi staré stromy. Silnému větru, kůrovci a lesnickému managementu mohly i tam uniknout stromy přes 400 let staré,“ dodává. Data se ale teprve začínají analyzovat v laboratoři.
Přesto, že se na Šumavě vyskytuje větší množství několika set let starých stromů než v jiných oblastech střední Evropy, není vůbec běžné, aby se takového věku stromy dožívaly. Už od prvního roku života totiž svádí každodenní boj o přežití.
„Většina stromů se nedožívá příliš vysokého věku, odumřou hned v prvních letech života díky nepřízni počasí, nebo konkurenci okolní vegetace. Pokud se jim i přesto podaří jí upláchnout, většina neobstojí v konkurenci s ostatními stromy. A pokud už se konečně dostanou na světlo, kde jim žádný soused nebrání, jsou vystaveny extrémním větrům, suchu, díky kterému můžou podlehnout lýkožroutu smrkovému a podobně,“ vysvětluje Vojtěch Čada z České zemědělské univerzity v Praze, který se zabývá disturbanční historií lesních porostů na Šumavě.
„Když se podíváme na disturbanční historii trochu blíže, vypadá to, jako kdyby si někdo v dávné minulosti udělal plán odumírání horských smrčin, na mnoho set let dopředu a přesně podle šablony – 1620, 1690, 1720, 1780, 1820, 1870, 1920, 1990 – to jsou období, kdy v horských smrčinách na Šumavě odumřelo nejvíce dospělých smrků. Často je vyvracel silný vítr, nebo zahubil lýkožrout smrkový. Jen malá část stromů je díky náhodě, nebo své odolnosti, schopna silný vítr přežít. Jen skutečně výjimeční jedinci jsou schopni se dožít svého fyzického věku, nebo toho, co považujeme za fyzický věk,“ říká Čada.
„O přežití konkrétního jedince rozhoduje nejen jeho kondice, ale například také utváření terénu v místě, kde strom roste a jistě i náhoda. V místech chráněných před nárazy silných větrů, jako je například Boubínský prales nebo některé polohy okolo Plešného jezera, mohou spíše přežít i velmi staré stromy. Více než 15 % osluněných stromů v Boubínském pralese je starších než 300 let a více než 2 % jsou starší než 400 let, poznamenává Pavel Šamonil.
„Z hlediska odumírání horských smrků na Šumavě bylo 20. století nezvykle klidné, o to víc stromů pak bylo na konci století ve stavu, kdy je může zahubit lýkožrout nebo vyvrátit vítr. Díky této prodlevě se lidem vytratily z paměti velké vichřice a gradace lýkožrouta, ke kterým docházelo naposledy v 19. století,“ dodává Vojtěch Čada..
Na konci 20. století některé lokální porosty podlehly silným větrů, nebo orkánům. Například na Modravsku na začátku devadesátých let došlo k rozsáhlejším polomům a k následné kůrovcové kalamitě, která gradovala v roce 1996.
„Postupně, jak se po roce 1996 hustota živých smrků snižovala, umíralo po útoku kůrovce méně a méně stromů, až se počet umírajících téměř zastavil a to na průměrné hustotě pěti velkých živých stromů na hektar, které mají průměr kmene 30 centimetrů a více. To je zřejmě jakési dno stability, pod které už velká gradace kůrovce nepronikne,“ předkládá výsledky podrobného monitoringu ředitel Správy NP Šumava Pavel Hubený.
„Pět smrků po hektaru věru není mnoho. Ale jde o stromy relativně velkých dimenzí a také vysokého věku, z původní generace lesa. Kůrovcovou gradaci ale přežilo mnohem více smrků menších dimenzí, většinou šlo o podrost původního lesa, tedy smrky utlačované velkými stromy, popřípadě poškozené vrcholovými nebo korunovými zlomy. Těch je tu dnes zhruba 190 kusů na hektar,“ doplňuje.
Tyto stromy jsou kostrou budoucího lesa a jsou i zárukou jeho bohaté věkové struktury. Rozpočítá-li se tato hustota podle podílu smrků různého stáří v tloušťkových stupních, je zřejmé, že se tu rýsuje bohatě strukturovaný přírodní les. Velmi podstatná je i pestrost struktury lesa v krajině. Bouřivé větry a gradaci kůrovce přežily malé skupinky stromů a postupná obnova lesa vytváří velmi komplexní prostorovou strukturu, která má obrovský význam pro stabilitu lesa proti následným faktorům narušení.
„Můžeme odhadovat, že po kůrovcovém žíru přežilo na Modravských slatích 22 smrků na hektar starších 100 let a zhruba 1 smrk starší 200 let na 10 hektarů. Ve zmlazení je pak cca 245 smrků na hektar ve stáří 40-60 let a přes 3000 smrků na hektar ve věku do 40 let. To je opravdu skvělý základ přírodně bohaté a velmi zajímavé horské smrčiny, kterou by lidská ruka jednoznačně nedokázala zajistit,“ zakončuje ředitel Správy NP Šumava Pavel Hubený.
– tz, J. Dvořák, foto Š. Rosenkranz, T. Koutecký –
{jcomments off}
