Buď pozdraven, svatý Kriste!
Ty jenž ses dnes narodil.
Buď pozdravena zázračná svatá
noci, přinesla jsi lidstvu mír.
Touto slokou, již jsem složil, jsem pozdravil ráno 24. prosince 1878, v němž jsem se vypravoval na cestu k rodičům strávit vánoční svátky. Poprvé jako učitel. V červnu jsem v Budějovicích složil závěrečné zkoušky a dostal zde místo pomocného učitele. Cesta do sněhem zaváté Šumavy trvala celý den.
V časném šedivém ránu vyjížděl vlak z Českých Budějovic, při východu slunce dojel do Strakonic. Poté s poštovním vozem do Vimperku, kam se přijíždělo kolem třinácté hodiny. Dále následovala čtyři hodiny trvající cesta přes Švajgrova Lada, Borová Lada a Knížecí Pláně na Bučinu. Když vše dobře probíhalo, bylo možné Štědrý večer strávit v kruhu rodiny. A to bylo mé největší přání.
Jíž v Budějovicích však začaly problémy. Vlak z Vídně, který měl přijet ve čtyři hodiny ráno, měl dvě hodiny zpozdění. Cestovalo mnoho lidí, vlak zpožďovalo nekonečné přijímání i vydávání balíků v jednotlivých stanicích. Též obrovské sněžení v Dolním Rakousku přispělo k tomu, že vlak nedodržel dobu příjezdu do Strakonic. Jedinou útěchou pro mne bylo, že Pošta na něj musela čekat. Jen kdybych byl již ve Vimperku, to ostatní zařídím, uvažoval jsem. Tam jsem se však dostal až v 17 hodin. V zasněženém městě se rozsvěcovala světla luceren a zvonily zvony. Stál jsem zde bezradný.
Hluboko k zemi se skláněl mračný závoj a sypal na ni nekonečné přívaly sněhu. Skoro žádný život nebyl v ulicích, každý se již těšil z tepla domova. Ve Vimperku jsem však nebyl cizincem. Všude bych byl vítaným hostem, pozvání k štědrovečerní večeři bych nepostrádal. Však touha být s mou rodinou mne posilovala v mém předsevzetí, abych se za každou cenu dostal na Bučinu. Nebylo ale možné jít pěšky pro spoustu sněhu a nadcházející noc. Naštěstí peníze mi nechyběly, díky privátním hodinám během mého roku učitelování jsem měl pěkný obnos. Pronajmu si saně!
V hostinci, kde se můj otec zastavoval, když vyřizoval své záležitosti ve městě, jsem si objednal jídlo a pití. Nabídli mi uzené, knedlíky, zelí, ale já zůstal věren tradici domova o Štědrém večeru a objednal si vejce, sýr a čtvrtku červeného vína. Potom jsem sdělil hostinskému svou žádost. Hostinský byl překvapen: „Ještě dnes? V tomto počasí na Bučinu?“ „Za každou cenu,“ odvětil jsem. „Těžko to půjde na Borová Lada, koně se budou bořit při každém kroku do sněhu,“ namítal hostinský. „Zůstaňte tady, ráno, za světla, je to něco jiného a také počasí se může zlepšit,“ radil mi hostinský. „Já ale chci být na Štědrý večer doma,“ trval jsem na svém. „A já nebudu riskovat zdraví mých koní! Co když si zlomí nohu, nebo zůstanou ležet? Kdo mně nahradí škodu?“ ptal se hostinský. Zůstal jsem neoblomný tak dlouho, až hostinský konečně ustoupil a za 10 guldenů saně zapůjčil. Při odjezdu dal nevrlému kočímu příkaz, aby v Borových Ladách otočil zpět v případě, že silnice dál bude nesjízdná. Pomyslel jsem si, že kočí se za spropitné jistě nechá přemluvit. Hostinský mně pak zabalil nohy do tlusté deky a ve jménu Páně jsme se vydali na cestu.
Do Švajgrových Lad jsme jeli obstojně. Podklad byl pevný, koně kráčeli pomalu. Na své představy romantické jízdy klusem při zvonění rolniček jsem musel zapomenout. Od Švajgrových Lad, ležících na větrném návrší, se ale změnila situace. Mlha ležela neprostupně na zemi, stěží bylo rozeznat obrysy stavení. Koně bylo možno rozpoznat jen díky zábleskům lucerny. Čerstvý sníh se zde nakupil až do metru a koně se propadávali po kolena. Vzteklý kočí klel, až jsem se hrozil. Ve své zlosti bičoval ubohá zvířata, jako by byla zodpovědná za to špatné počasí. Veškeré mé konejšení bylo bez úspěchu. Cigarety, které jsem mu nabídl, vzal bez poděkování. Pak jsme přece jen dojeli do Borových Lad, ležících na horním toku Vltavy. Již jsem se nadechoval vzduchem domova a již jsem se viděl u milých rodičů, sourozenců, voňavých svíček a vánočního stromku.
V hostinci „Zum Sitter“, kde jsem jako chlapec hrával k tanci, bylo ještě světlo. Abych kočího udržel v náladě, nabídl jsem mu pivo a na zahřátí štamprle. Rád přijal mé pozvání. Když ale Sitter uslyšel, že chci jet dál na Bučinu, podíval se na mne a zeptal se, jak může člověka něco tak šíleného napadnout. „To si vytluč z hlavy! Děkuj Bohu, že ses dostal tak daleko bez nehody. Již dva dny nejel žádný povoz nahoru na Knížecí Pláně. Jsou tam na cestě obrovské spousty sněhu, co potom na Bučině? Nech kočího obrátit a zůstaň na noc. Ráno při denní světle se dá lépe něco vymyslet.“ Odvětil jsem, že se musím dostat domů za každou cenu. Neplatil jsem 10 guldenů za saně pro nic. Šlo to až sem, půjde to s Boží pomocí až tam.
Dopili jsme a opět nastoupili na saně. Brzo nás pohltil les. Při dobré stopě bychom dojeli na Knížecí Pláně za půl hodiny, teď jsme potřebovali hodiny dvě. Až do konce života tuto cestu o štědrovečerní noci nezapomenu. To strašlivé počasí mi dalo zakusit všechny hrůzy a trápení a ještě dnes mne při vzpomínce jímá hrůza. Silnice byla úplně zavátá, koně se bořili po břicha do sněhu. I saně se bořily, nohy jsem měl neustále ve sněhu. A ta příšerná temnota, to běsnění bouře v lese. Bylo to příšerné!
Kočí se strachoval o koně: „Co když si některý zláme nohu a zůstane ležet? Co potom?“ I já jsem nyní pociťoval úzkost. Jak snadno se mohly jeho obavy naplnit. Kde bych pak já, chudý učitel, vzal prostředky a zaplatil jednoho či oba koně? Již jsem neměl sílu nutit kočího k další cestě. Tu propadl se po levé straně pohybující se kůň tak hluboko, že se nemohl sám postavit na nohy. Museli jsme rukama i nohama sníh tak dlouho odhrabovat, až se třesoucí se kůň znovu postavil.
„Dál to nejde, musíme se otočit,“ vysvětlil mi kočí. „Jen na Knížecí Pláně mě dovezte,“ prosil jsem. „Tam žije má sestra, u té zůstanu.“ Ten zdánlivě drsný muž měl slitování, a tak jsme úplně promočení dojeli na okraj Knížecích Plání, lesní vesnice, kde právě probíhala půlnoční mše. Knížecí Pláně jsou rozlehlé, stojí zde přes 100 domů a jsou roztroušené do různých částí obce. Ze severu na jih je obec přeťata silnicí z Bučiny na Strážný. Z té míří postranní cesty ke skupinám domů. Ty byly nyní úplně zasněžené. Mlha ležela tak nízko, že by se dala krájet, a také bouře řádila tak, že se člověk proti ní musel opírat.
Kočí mne vysadil přesně tam, kde končil les. Při prvním kroku jsem se probořil až po pás. Byl jsem ale mladý, silný a naštěstí jsem znal směr. Od kostela na kopci zazníval zvon, zval k půlnoční pobožnosti. Tím směrem jsem musel své kroky vést. Statečně jsem se propracovával mořem sněhu, při každém kroku se propadal a nevnímal, jak mé boty ztvrdly v ocelové a nohy stály ve vodě. Nevnímal jsem, jak se mi pot řine ve velkých krůpějích po obličeji, že mne síly opouštějí a jsem blízko bezmoci. Silnice přece nemůže být daleko, znělo v mém nitru. A tak jsem si nepovšiml, že jsem již dávno ztratil směr a vzdálil se do sněhového pole. Neslyšel jsem od jihu zvon, putoval jsem na sever! Vždyť se nacházím uprostřed slati, která se dotud táhne až k Borovým Ladám a každého pohltí, kdo do ní v létě vstoupí! Hrůza ochromila mé údy a ještě více malátnost, kterou jsem náhle pocítil. Víc než hodinu jsem bez cíle propadal do sněhu a byl vzdálen od cíle víc než na začátku. Ve spáncích mi bušilo, před očima se dělalo černo. Dostavila se palčivá žízeň, jedl jsem rukama sníh a dál se rval s vichřicí. Ale nohy mně ztěžkly a závrať mnou lomcovala na všechny strany. Již jsem se chtěl položit, když jsem náhle před sebou uviděl kamenný blok, který sníh úplně nezavál. Opřel jsem se o něj a volal o pomoc. Nikdo mne neslyšel. „Tak zde mám najít svou smrt? O Štědré noci, tak blízko domova?“ volal jsem zklamaně. Věděl jsem, že v této hodině otec a bratři jsou na půlnoční, že sestra teď s jejími dětmi obdivuje stromek a že mne doma toužebně očekává mateřské srdce. Tak blízko jsem a žádný mi nemůže pomoci.
Tu obrátil jsem své naděje k nebi a třesoucím se hlasem zpíval sloku své písně: „Svatý Kriste, nepříteli neřestí, Tvoji soucitnou ruku natahuješ všem vyhnancům v tom bludném údolí utrpení a svízele.“
Náhle jsem uviděl v nevelké vzdálenosti ode mne záblesk světla. To mi dodalo novou sílu. Blud to nemohl být, je to lidské obydlí a je blízko! Nespustil jsem oči z toho světla a z posledních sil se rval se sněhem. Dobré nebe pomáhalo mému úsilí. Pak jsem po půlhodině boření ve sněhu uviděl obrysy domů. A nyní jsem tam stál v úplné tmě. Klepal jsem na okno a ozval se hlas z jizby: „Kdo je to?“ Ten hlas mi vehnal krev do spánků – byl to hlas mé sestry Mini. Před jejím domem jsem stál a byl zachráněn! „Já jsem to, Johann,“ volal jsem plačíce a smějíce se zároveň. S přátelským výkřikem ta dobrá duše mne sevřela v náručí. Když zjistila, v jakém jsem stavu, nejprve se rozplakala. Stáhla ze mne zmrzlé boty, navlékla punčochy a boty jejího muže. Potom jsem pil horkou kávu a ta mého umdlelého ducha opět probudila. Za hodinu přišel otec, švagr a bratři z půlnoční. To jsem byl již čilý a nachystaný na cestu na Bučinu. Cesta tam měla pevný podklad, takže jsme se nepropadali do sněhu.
Kolem půl čtvrté rno jsme se dostali domů. Maminka ležela v posteli, ale nespala. Její první otázka byla: „Přišel Johann?“ „Ne,“ odpověděl otec v žertu. „Tak to chodí,“ stěžovala si. „Protože je teď učitelem, netouží již po nás.“ To jsem jí již visel na krku a nekonečně jí líbal. A ona plakala jako vždy, když jsem přišel. Plakala radostí.
Na Boží hod jsem byl opět tak čilý, jako by se nic neudálo. Počasí se zlepšilo, slunce svítilo z jasné oblohy. Oblékl jsem se a šel s otcem do obecního domu, kde jsem hrál na varhany. Jak jsem ukončil sváteční hraní preludiem, ihned jsem před celou obcí poděkoval za záchranu mojí vánoční písní: „Buď pozdraven, svatý Ježíši, ty, jenž ses dnes narodil.“
z díla Johanna Petera přeložila Květa Pěničková
ve spolupráci s MUDr. Markem Matouškem
{jcomments off}
Vaše reakce, připomínky, komentáře, náměty a podněty k daným tématům můžete redakci zasílat na: info@sumava.eu
