Zastupitelstvo – bojů netřeba

Poslední dvě jednání zastupitelstva: bojů netřeba Každý z nás si volí své bitvy. Každý se – více, či méně – vědomě rozhodujeme, za co a proč se chceme prát. Několik minulých zasedání zastupitelstva jsem proseděla na sedačkách pro veřejnost a sledovala jejich celkem normální průběh. Zastupitelé na zasedáních nebojují až tak moc. Podle toho, co někteří z nich po zastupitelstvu píší, je jasné, že hlavní boj se většinou odehrává až po tom, co samotné zasedání opustí a sednou si doma k počítači.

 

Zrekapitulujme si případ „pozemku, který hýbal Vimperkem“. Tento pohyb rozpoutal Zdeněk Kutil svým článkem na serveru Za krásnější Vimperk. Jenže ten příběh, který popisoval, měl na posledním jednání zastupitelstva zásadní dohru. O té ale Zdeněk Kutil už pomlčel. Podle Zdeňka Kutila to před třemi týdny bylo tak, že firma, kterou s bratrem vlastníme, kupuje pozemek pod cenou. Tím s bratrem ochuzejeme město o zhruba půl milionu korun, podle uvedeného serveru možná až o necelý milion.

 

Tato spekulativní snaha o názorovou manipulaci veřejnosti proti nám, nebo proti zastupitelům, kteří pro prodej pozemku hlasovali, je založena na úvaze, že v lokalitě pod Hrabicemi se prodávají pozemky města za 900 Kč za čtverečný metr. Na minulém zasedání přitom zastupitelé odhlasovali, že tyto pozemky se z důvodu své naprosté neprodejnosti zlevní na 592 Kč za m² bez DPH. Přitom k nim město vybudovalo přístupovou cestu a jsou k nim kompletně přivedené inženýrské sítě včetně kanalizační a plynové přípojky.

 

K pozemku, který kupujeme, není vybudována přístupová komunikace. Cestu budeme stavět za své podle smlouvy s městem my. Sítě jsou u pozemku blízko – u jeho jižního okraje, ale nejsou k němu přímo přivedeny, o kanalizaci a plynu ani nemluvě. Město žádalo cenu 900 Kč za metr proto, že do ní byly zahrnuty právě náklady na vybudovanou komunikaci a připojené inženýrské sítě. Nezávisle na tom, že do pozemků značně investovalo, ukázaly se být za tuto cenu neprodejné. Budou se tedy prodávat zlevněné o 308 Kč za 592 Kč (za m²). S DPH budou tedy od nového roku stát asi 710 Kč. Přitom ale DPH městu nezůstane. Je tedy jasné, že po započtení nákladů na vybudování cesty, připojení inženýrských sítí a kanalizace se cena pozemku, který kupujeme a těch, které město prodává, nijak výrazně lišit nebude. V porovnání s ostatními pozemky, dokonce i těmi, které jsou určeny pro obytnou zástavbu, nekupujeme, jak na zastupitelstvu jasně zaznělo, náš pozemek levněji. Zdeněk Kutil, Zdeněk Jungvirt a další, kteří uměle vytvořili a přiživovali historku o nízké ceně, kterou za pozemek nabízíme, tak rozhodně neposkytovali pravdivé a objektivní informace. Nebojovali tedy za město a za pravdu, ale hlavně proti svým kolegům zastupitelům, svým oponentům a proti našemu podnikatelskému záměru, který byl na koupi tohoto pozemku do velké míry postavený.

 

Zajímavé také bylo, jak Pavel Dvořák promlouval na zasedání směrem k novinářům Prachatického deníku a k Martinovi Kalousovi o článku týkajícím se kupovaného pozemku, který tam minulé pondělí vyšel. Údajně byl nevyvážený, protože nevěnoval prostor druhé straně. V kontextu jeho požadavku na vyváženost a prostor, který mají média dávat oběma stranám, by se sám měl postarat o to, aby nás Zdeněk Jungvirt nepřipravoval o možnost komentovat jeho výmysly o VAVI a naší rodině. O možnost vyjadřovat se na jeho „objektivním“ facebookovém serveru připravil mne, mého bratra, Jirku Vávru ml. i naší maminku, Věru Vávrovou st., když nám zablokoval možnost komentovat jeho texty. Na maily, které mu píšeme, nereaguje vůbec, nebo velmi omezeně a vyjádření, která mu i jiní posíláme, zásadně nepublikuje. Jak pak může jeden z jeho hlavních přispěvatelů, Pavel Dvořák, vůbec požadovat po někom vyváženost, když ji portál, na který často píše, zcela záměrně potlačuje?

 

Chci, abychom společně pochopili, že to, co po zasedání zastupitelstva vypadá v podání Zdeňka Kutila, nebo Pavla Dvořáka jako velký boj za spravedlivou věc, je pouze snaha strhnout pozornost na sebe a očernit své oponenty spolu s vedením města. A to jednoduše není ani správné, ani dobré. Je to boj vedený nečestnými prostředky a se špatnou motivací zviditelnit sám sebe. Je mi líto, že musím říci, že to nepřestává, a jak zastupitele a zastupitelky sleduji, tak asi hned tak nepřestane. Diskutabilní je i „boj“ Ivety Preslové za dětské hřiště. Iveta Preslová zcela ve svých textech zkresluje informace, které byly na zastupitelstvu nám všem prezentovány vedoucím odboru životního prostředí, Josefem Kotálem. Problém financování hřiště v parku nestojí tak, že 2 miliony korun půjdou na umístění kontejnerů pod zem a ne do hřistě a do škol. Všichni si můžeme poslechnout zvukový záznam zasedání, kde Josef Kotál zcela srozumitelně říká, že tato investice do kontejnerů půjde jen tehdy, když město dostane dotaci. Aby o ní mohlo vůbec zažádat, musí mít v⁠ rozpočtu připravené 2 miliony na spolufinancování. Na zastupitelstvu bylo také řečeno jasně, že právě z⁠ tohoto důvodu je dobré počkat do jara na výsledek dotace, a tedy 2 miliony z budování kontejnerů na hřiště nepřesouvat. Když se dotace nezíská, budou tyto prostředky volné a mohou být na hřiště použity. Když ale v rozpočtu nebudou, nelze o dotaci vůbec zažádat a o možnost umístit kontejnery pod zem tak Vimperk přijde. Navíc na hřiště je třeba nepoměrně menší částka, cca 600 tisíc korun. Zbytek, tedy 1.400 tis., může být následně použit na školství.

 

Zde ale debata nekončila, podle fundovaného odhadu Zdeňka Ženíška budou do rezervy města získány i prostředky z vrácených dotací, úroků apod, které také mohou pokrýt investice do školství a do hřiště a mohou být použity prostřednictvím rozpočtového opatření hned zkraje příštího roku. Josef Kotál tedy Ivetu Preslovou opakovaně ujišťoval, že se není třeba unáhlovat a je téměř jisté, že prostředky na opravu hřiště v parku budou v příštím roce vynaloženy. To všechno si lze poslechnout ve zvukovém záznamu. Z něho je jasně zřetelné, že nikdo ze zastupitelů, ani z přítomných úředníků nutnost investic do hřiště, ani do školství nezpochybňuje, ani ji nechce odkládat. Zastupitelé i úředníci města se budou snažit, aby byly tyto investice co nejdříve uskutečněny. Nijak tady nechci zpochybňovat, že motivace Ivety Preslové by nemohla být založena v dobrém úmyslu mít opravené hřiště a školy. Jen je poněkud krátkozraká a navíc může být nahlížena i jako zavádějící a⁠ populistická. Přehlíží, že nakonec můžeme mít v příštím roce všechno: hřiště, prostředky na opravu a údržbu škol i do země zapuštěné kontejnery. V civilizovaném a⁠ kulturním prostředí se lidé snaží kultivovat hřiště a školy stejně jako prostranství, na nichž se nakládá s odpadky. Všechna tato místa totiž svědčí o postoji k⁠ veřejnému prostoru, který obýváme.

 

Nereflektovaně usuzujeme, že hřiště pro děti a školy jsou důležitější, než kontejnery na odpadky. Možná z určitého úhlu pohledu důležitější jsou. Ale nejsou důležitější než umění koncipovat dlouhodobé plány, které se týkají nás všech. Úředníci města nám na zastupitelstvu říkali, kolik rozpočtů každý z nich sestavoval – osm, patnáct, někdo i více. Nemá smysl namlouvat si, že ti lidé nevědí, co dělají a o čem mluví a že mají proti zastupitelům s tímto druhem práce nepoměrně více zkušeností. To si musíme všichni, včetně zastupitelů, uvědomovat. Když říkají, že na něco peníze budou a na něco jiného je dobré si je podržet, aby jich bylo více, není důvod jim nevěřit. V případě hřiště v parku peníze budou, když město nedostane dotaci na zapuštění kontejnerů do země, nebo z⁠ rezervy města. Investice do škol se uskuteční taky; již na místě bylo z⁠ rozpočtu na školství přesunuto ze sportu přes 500 tis. Kč. A nakonec budou i kontejnery v zemi, které hyzdí prostor před Gymnáziem: když získáme dotaci, uskutečníme projekt za mnohem víc než 2 mil. Úředníci města by si tyto argumenty jen tak nevymysleli. Jsou totiž pod větší kontrolou než zastupitelé samotní. Kontrolují je jejich nadřízení, také zastupitelé a kromě nich to děláme i my, občané. Zatupitelé mají oproti nim jen jednoho nadřízeného – totiž nás – ty, kteří je z publika, nebo zpovzdálí sledujeme. Jejich chyby jim tak projdou snáz. Proto si myslím, že ani Zdeněk Kutil, nebo Pavel Dvořák a ani Iveta Preslová si po posledních dvou zastupitelstvech (a vůbec dlouhodobě) nezvolili svůj boj dobře. Jeden byl ze svého omylu již usvědčen, a druhá bude za několik měsíců o⁠ svém chybném postupu přesvědčena s velkou pravděpodobností také.

 

Neříkám to proto, že bych chtěla dál vířit nějakou nesnášenlivost mezi námi všemi. Naopak: Cítím se být součástí debaty, která se ve veřejném prostoru, ať už na zasedáních zastupitelstva, nebo přes místní média, vede. Ráda bych ji vedla racionálně, bez emocí a klidně i osobně tváří tvář svým oponentům, to je nakonec její vlastní smysl. Uvědomuji si, že každý z nás je stejně odpovědný za prostředí, které svým jednáním vytváří. Jsem přesvědčená, že poslední dvě zasedání zastupitelstva ukázala víc než jasně, že Zdeněk Kutil, ani Iveta Preslová vůbec nemuseli a dál ani nemusejí bojovat. Věcně vzato není totiž za co. Pozemek nebyl podceněn a hřiště s velkou pravděpodobností bude, ať už s nimi, nebo bez nich. A jsme znovu na začátku: Svůj boj si každý volíme sám. Bohužel často i tehdy, když nás k tomu nevede žádná nutnost.

(Ale ruku na srdce, neděje se to čas od času nám všem?)

 

 

 

Věra Vávrová, ml.