Poslední Škrtněte si, prosím bylo zážitkové
„Škrtnout si“ v posledním letošním dílu hudebně-zábavné talkshow Radka Nakládala tentokrát přišli sopranistka Adéla Skočilová Lučanská a zakladatel Školy kávy u nás Ital Roberto Trevisan.
Hned v úvodu návštěvníky naladila příjemná vůně a výborná chuť kávy servírované mistrem baristou Roberto Trevisanem v kavárně sušického kina. Kdo přišel včas, rozhodně neprohloupil, protože jak pravá káva, tak capuccino byly skutečně skvělé.
Jako první vyzpovídal Radek Nakládal zpěvačku, sopranistku Adélu Skočilovou Lučanskou, absolventku sušického gymnázia.
V průběhu večera zazpívala Adéla Skočilová několik písní a árií, za které byla po zásluze odměněna potleskem a své vystoupení na jevišti zahájila spolu s Radkem dialogem z nesmrtelné komedie Limonádový Joe, v níž, v souboru sušických ochotníků, společně stáli na jevišti.
Ve svém vystoupení na sebe prozradila, že zpívat začala v Sušickém dětském sboru ve čtyřech letech, na léta strávená ve sboru (až do dospělosti) vzpomíná velmi ráda.
Sama nyní vede přípravku dětského sboru v Plzni a oceňuje práci vedoucích a pedagogů, kterou teď zakouší z „druhé strany“.
Absolvovala magisterské studium na pedagogické škole v Plzni – obor hudební výchova – a v současnosti pokračuje pod pedagogickým vedením profesorky Antonie Denigerové; velmi ráda vzpomíná na prof. Jitku Kovaříkovou, ale i na další pedagogy, s nimiž pracovala a pracuje.
Působí jako členka operního sboru J. K. Tyla v Plzni, kde zpívala více sólových rolí, s nimiž vystupovala v mnoha hudebních projektech u nás. Adéla Skočilová Lučanská ve svém vystoupení vzdala hold nejen svým současným, ale i minulým učitelům (nyní už kolegům) a zavzpomínala třeba i na letní soustředění, soutěže a své začátky vůbec.
Jaké to je , zpívat po boku známých pěveckých hvězd?
„Je to nádherný pocit, stát vůbec na prknech divadla. Kdo to zažil, určitě ho nechce jen tak opustit. První moje opera byla Turandot a pamatuji si jak velkou trému a „nervy“ jsem měla … Zatím poslední sólovou rolí, kterou ztvárňuji, je Esmeralda v Prodané nevěstě.“
Kdo je pěveckým vzorem Adély Skočilové?
„Určitě je to moje paní profesorka, protože byť je jí 81 let, tak když zazpívá je věk rázem zapomenutý; a je to člověk, který mi dal neuvěřitelně mnoho. Z její „dílny“ vyšly takové hvězdy jako Dagmar Pecková, Ivana Veberová, Olga Jelínková, Michaela Kapustová. Co se týká těch mezinárodních vzorů, tak pro mě je jím určitě Anna Netrebko.“
A jakou preferuje scénu? Klasickou, nebo spíš moderní?
„Já jsem spíš pro klasiku. Ano, moderní trend je teď prostě „in“ – černá scéna, co nejmíň kulis… Mně nevadí, když se do klasiky 
včlení moderní prvek, ale operu typu Don Giovanni preferuji rozhodně v klasickém provedení. Ono leckdy to moderní pojetí dovede uškodit jak dílu, tak divákovi. Takže pro mě spíš u klasických děl klasické pojetí.“
Jaké jsou vánoce Adély Skočilové? Zažila někdy u stromečku šok – milé překvapení, které nečekala? A co by si letos přála pod stromeček?
„Já mám tak originální rodiče, že mě v podstatě šokují dárečky každý rok, ale nevybavuji si nic, co by mě nějak tak uzemnilo. Maminka se vždycky dokáže trefit do mého vkusu a tak jsou překvapení příjemná. Co bych si letos přála pod stromeček? Dva dny volna o Vánocích. Trochu si odpočinout, protože teď máme práce opravdu hodně, nevyjímaje Štědrý den a svátky, bude to náročné až do nového roku. “
Druhým hostem posledního letošního večera byl v Česku žijící Ital, nejlepší barista v ČR, Roberto Trevisan, který na jeviště přikráčel se šálky voňavého lahodného nápoje, věren své profesi.
„Káva dokáže stejné věci, jako alkohol – někdo je po ní veselý, jiný roztržitý. Někdo po večerním šálku kávy neusne – já piju kávu hodně a dlouho a spím dobře“, začal své povídání velmi roztomilou češtinou (která místy dodala vyprávěnému ten správný nádech).
„Navíc mám ten dar, jak já říkám, že když potřebuji spát, usnu kdekoliv a kdykoliv,“ dodává s úsměvem. Na jeho vyprávění bylo třeba se hodně soustředit, protože Roberto dostál pověsti italského temperamentu a sypal ze sebe slova rychlostí blesku…nutno ale dodat, že se diváci soustředili rádi, protože vtipné vyprávění už čtvrt století v Čechách žijícího Itala bylo okořeněno břitkým humorem.
Roberto Trevisan se narodil v Bologne, jak sám říká, v místě ovlivněném značkami Ferrari, Ducati, Lamborghini, Maserati. Ve Ferrari se ale svezl až v Česku, když pracoval jako osobní barista pro dovozce Ferrari.
„Jsem rodinná ostuda, protože jsem se ‚trhnul‘ z několikáté generace pánských krejčí a zběhl ke kávě. Sice částečně ta ‚hospodská‘ tradice v rodině byla také, ale rodově šlo o tradici krejčích.“
A je to dobře, že se věnuje kávě, protože se jí věnuje s láskou a vychovává naše nejlepší baristy ve Škole kávy, kterou u nás založil. Káva ho provází celý život, ať už při obchodních jednáních nebo při společenských schůzkách. Už v patnácti letech se, jako mnoho jeho vrstevníků v Itálii, pohyboval v prostředí kaváren. Jeho původním cílem ale bylo být velmi úspěšným inženýrem – pod vlivem výše zmíněných značek automobilů světových jmen. Nejdřív ho lákal benzín, pak až teprve kuchyně.
Jenže na svou první motorku si musel vydělat – a vydělával si právě v kavárně, která provozovala i pražírnu a tam se Roberto učil základy dobré kávy. Tam začal klíčit a sílit jeho vztah ke kávě.
V roce 1998 se stal členem Speciality Coffee Assn. of Europe, kde začal „pracovat“ s kávou, šířit povědomí o její kvalitní přípravě, a to i v České republice a získal zde i titul nejlepšího koordinátora SCAE. Je nositelem řady titulů a ocenění souvisejících s kávou i přípravou a organizováním mezinárodních soutěží, lektorováním špičkových baristů.
Ve svém vyprávění se nevyhýbal ani soukromí, temperamentnímu a plnému změn, stejně jako jeho povaha. „S Roberto je těžký vydržet, to já vim,“ komentoval své partnerské vztahy a přiznal, že teď je šťastně zamilovaný a cítí se jako teenager.
Jeho mottem je výrok Antoine de Saint Exupéry :“Chceš-li postavit loď, nauč lidi milovat moře…“.
„Snažím se naučit lidi dobrou kávu dělat i pít. Aby kavárník mohl dobrou kávu dělat, musí ji znát, musí vědět, jak ji připravit – od pražení, po servírování. To, že zákazníci nejsou zvyklí na typ kávy, který má být správně servírovaný a za své peníze pořád chtějí ten „plný hrneček“ své obvyklé chuti, to není problém jen u nás (v ČR), ale v celém světě.
„Káva je hodně mladým nápojem, první espresso (ze stroje) na stole stálo v roce 1961, v Miláně. ‚Vylepšený překapávač‘ – espresso – dokázal dostat do kávy další složky, které se tam jen překapáváním nedostaly. Právě ty „kávové“ složky. A to byla nezvyklá chuť. Na tu se lidi museli naučit. Znali tureckou kávu připravovanou za pomoci džezvy (ale málokdo ji umí správně uvařit), znali překapávač, ale chtěli další vývoj – rychlejší překapávač.
Co bylo přidanou hodnotu je to, že se káva díky tomu stala „stravitelnější“. Také díky nastavení espresso stroje – z něj je ideální pít prvních 20 ml kávy – ne méně, ne více. Stroje jsou nastavené tak, že prvních 20 ml je ta pravá, maximálně zdravá esence a stravitelná káva. Pak samozřejmě záleží na chuti – přichází na řadu horká voda (v podání Roberta tzv. kávový střik), mléko, cukr…
O kávě by mohl Roberto Trevisan vyprávět hodiny a hodiny. Nevynechal ani svou Školu kávy a zdůraznil, že i on vlastně stále chodí do školy (SCAE), aby se zdokonaloval a své vědomosti a znalosti mohl dál předávat. Zmínil, že je velmi potěšitelné že i u nás se množí pražírny kávy a kavárny, kde dostanete opravdu dobrou kávu a zároveň že ti, kteří si takové podniky zakládají a provozují je, využívají možnosti, jak se „v kávě vzdělávat, aby mohli dělat dobrý byznys“. I prostřednictvím kurzů Školy kávy.
Pobavil diváky vyprávěním o svých kavárenských začátcích i poučil o vlastnostech kávy, mnoha z nich udělal radost také již zmíněným servírováním kávy v kinokavárně. Tam mimochodem udělil i jednu lektorskou lekci zdarma – s obsluhou probral vlastnosti kávy, její přípravu v konkrétním zařízení, i její servírování.
V rozhovoru došlo i na blížící se Vánoce.
Jak tráví Roberto Vánoce u nás a jak je tráví v Itálii?
„U nás má každé městečko nebo vesnice jiné tradice. Jídlo, zvyky, sousedské setkávání, dárečky. Je to hrozné, já nepochopil nikdy, proč v Čechách slavíte Vánoce den předem? Štědrý den 24. prosince? U nás je to 25. prosince – 24. prosince je půst, Ježíšek přichází 24. prosince o půlnoci, ne v šest nebo v osm večer. Takže Štědrý den je v Itálii 25. prosince.
24. prosince se odbývá půst až do jedenácti večer, potom jdou všichni do kostela, po půlnoci, kdy „chodí Ježíšek“, tak se potom sousedé scházejí – býval zvyk že v malých městečkách u faráře, kam každý přinesl nějaké jídlo, pití a všichni poseděli až skoro do rána, dětem utekl čas čekání na Ježíška…Když přišli všichni domů, ráno 25. prosince, tak už byly nadělené dárky, děti nezlobily, to už bylo kouzlo hotové.
Teď už se lidé na farách tolik nescházejí, je to spíše o rodinných setkáních, výjimečně sousedských. Po nadělování dárků, 25. prosince v poledne, se koná velká bohoslužba i s jídlem, pitím a právě tím setkáváním.
Letošní Vánoce budu trávit s přítelkyní a jejími rodiči, pojedeme se podívat i do Itálie k mým rodičům a pak už začne další kolotoč kurzů, veletrhů, cestování…. pochopitelně za kávou.“
Ani v posledním letošním dílu nechybělo tradiční losování cen – šťastlivci si odnesli výhru od pivovaru U Švelchů a sladkou cenu v podobě dortu od mediálního partnera pořadu www.sumava.eu / www.isusice.eu. Už jen při pohledu na něj se všem sbíhaly sliny a výherce nezklamal – při odchodu z kina mohl každý kdo chtěl, ochutnat (byl prý výborný!).
„Lednový díl naší talkshow je vždy narozeninový a já velmi rád oslavím společně s hosty i diváky už 3. narozeniny! Přeji všem krásné Vánoce, hodně štěstí a spokojenosti v Novém roce a těším se s vámi na viděnou u dalšího dílu pořadu,“ doplnil na samotný závěr moderátor Radek Nakládal.
Jedním z hostů, které bychom měli na jevišti sušického kina 19. ledna 2016 přivítat, je Dr. Zbigniew Jan Czendlik, římskokatolický kněz polské národnosti působící v České republice a děkan lanškrounský. Je mediálně známý zejména kvůli přátelským vztahům s řadou lidí z oblasti politiky a šoubyznysu.
-as-
