Nedaleko od nás, mezi novými domy stála takřka dvě století stará, snad 30 metrů vysoká, lípa. Když jsme se dozvěděli, že má ustoupit výstavbě rodinného domu, bylo nám to moc líto. Strom chránil před nárazovým větrem, v jeho větvích žila spousta ptáků, kteří nám léto zpříjemňovali svým zpěvem. Snažili jsme se strom zachránit, obíhali jsme různé úřady a instituce, ale vše marně. Upřímně řečeno, věděla jsem, že to tak dopadne a vážně se ani majitelům nedivím, že o kácení usilovali. Kdo by také chtěl mít vedle domu strom, ze kterého mohou kdykoliv spadnout větve, někoho zranit, či zničit střechu.
A tak když nastala akce kácení, vzala jsem fotoaparát a šla si, ze sousedního pozemku, vyfotit práci dřevařů, kterou obdivuji a chtěla jsem se o foto s vámi podělit. Ve chvíli, kdy už byly ‚výškové práce‘ hotové a byla plošina pryč, jsem poslala syna pro tři malé výhonky, do vázy, na památku. Pak přišel zlatý hřeb, poražení kmene i s nějakými zbylými větvemi. Majitelům pozemku ani dělníkům se sice příliš nelíbilo, že práci dokumentuji (což komentovali nepublikovatelnými výrazy na mou adresu), nicméně rozloučení s takovým „kolosem“ podle mě za zachycení určitě stojí – posuďte sami z fotografií. Tím spíš, že obvykle se takhle vzrostlé stromy v zástavbě kácejí ne vcelku, ale po částech se krátí na menší polena tak, aby padala k jeho patě a teprve „bezpečná výška“ se pokládá.
I když mi stromu bylo líto, řeknu vám, koncert pro pilu a dřevaře. Přesně věděl, jak říznout, kam strom položit, aby nepoškodil, co neměl. Dokonáno jest… Přes všechno, co cítím, když se loučím s majestátem dvě stě let starého stromu, smekám před uměním lidí, kteří se touto prací živí a nedá mi nevzpomenout, jak těžké to asi kdysi mívali na Šumavě dřevaři, kteří nebyli vybaveni moderní technikou a často je síla šumavského dřeva přemohla…
Z fotek můžete posoudit, jaká je práce se dřevem dřina.
Marie Bubeníková
{gallery}susice/2015/10_rijen/kaceni_lipy/{/gallery}
{jcomments off}
