Stojím na boubínské věži. Oblohu zaplňují patra nadouvaných plachet, ze kterých visí rybářské sítě přeháněk. Ohromné lodi je vlečou za sebou a smýkají jimi přes lesy a pole. Jedna z těch sítí zbělela za kostelíkem ve Lštění. Další síť na západě zpurpurověla. Zachytila celá hejna zlatých rybek. A ta největší, ta míří pomalu ke mně.
Zaplétá se postupně do svahů nad Vimperkem, blíž a blíž přikrývá obliny lesních svahů a kopce nad Veselkou. Teď už slyším, jak do korun smrků dopadají první kroupy. Chrastí to, průsvitné ledové kuličky odletují od zábradlí a vytvářejí v rozích rozhledny závějky. Raději scházím po schodech dolů, ukrývám se pod střechu odpočívadla. Kroupy střídá hustý déšť. Navlékám na sebe svetr, ale přeháňka vydechuje chlad. Pára mi jde od úst. A mrak zahaluje vrcholek do mlhy. Voda naplňuje prohlubiny mezi kořeny a protéká i pod dřevěným stolem, na kterém sedím, nohy až u brady, a třesu se zimou. Pak pršet přestává. Dívám se na hodinky, na kdy připadá západ slunce. Dnes by mělo zapadat ve 21:13 SELČ, nejdál k severu. Ale uvidím ho? Po vrcholovém hřebenu se k vrcholku blíží třináctiletý chlapec a muž. Mají na sobě pláštěnky a ukrývají se pod deštník. Jsou to radioamatéři z Loun. Chystají se tu navazovat spojení s jinými nadšenci trávícími tento čas na jiných vrcholech českých hor. Chtějí tu spát. Hledají suché místo a plánují, že se schoulí pod stříšku nad vchodem do věže. Ta je ale malá. Už jsem pod ní jednou stál v pozoru během půlnoční bouře a přece mě před vodou neochránila. Konečně se mlha protrhává a přeháňkový kumulonimbus odplouvá. Jeho cáry na východě zrůžověly. Honem pospíchám na věž. Slunce právě zapadá. Veliký rudý kotouč se sesouvá vzdálenými mračny a zbarvuje do purpurova chuchvalce mlhy, které si hora chce přidržet na svém těle. Šum přeháňky a větších krůpějí, dopadajících na dno lesa, zvolna utichá. Na jeho místo vystupuje do popředí zpěv ptáka. Jako by se postupně osamostatňoval z pozadí umlkajícího orchestru. http://www.youtube.com/watch?v=O-aHcyw06VQ
Poutníci odmetávají z podlážky mokré kroupy, aby si měli kam položit karimatky. Loučím se s nimi a sestupuju k Roblovce. Na obzoru zůstává jen krvavá rána, drobná a oslnivá. Prohořívá mezi černými kmeny. Nechávám ji nahoře a jdu naproti noci. Vzduch se chvěje. Stromy již setřásly krůpěje přeháňky, jen buk nad mojí hlavou se rozšuměl. Pod pokynem poryvu z něj padá kapka za kapkou, list listu si ji předává, v koruně to pleská a mlaská. Jediný strom se před spánkem oklepal, zatím, co ostatní smrky jen rozvážně šumí, jako by s přikyvujícími hlavami souhlasně komentovaly: „Ano, ano, je třeba se připravit ke spánku.“ Stmívá se, mraky se protrhávají. Na západní obloze nad Táflovkou svítí u sebe srpek Měsíce, Venuše a Jupiter. Jako by se tam tři mudrci s poznávacími diamanty ve dlaních sešli rokovat o osudu lidí. Sedí na ploše o průměru kolem 7°. Jen vatra mezi nimi chybí. Nebo alespoň miska, kterou namaloval Andrej Rublev uprostřed své slavné starozákonní Trojice. Kolik už toho viděli. Stojím tváří k nim, hluboko pode mnou temně hučí peřejky na Pravětínském potoce. Naslouchám harmonii, která tak schází lidským společenstvím. Poslední pták zafrkal křídly. „No, zavři už očka a oddej se snu, bratře,“ chlácholím ho. „Noci jsou teď krátké. Ty se řídíš světlem a tma, po kterou budeš moci v klidu spát, je krátká. Brzy ráno tě vzbudí slunce a pozve tě ke zpěvu.“ Jdu, jdu, nořím se do nočního lesa. Tělo mě bolí víc a víc, v kloubech, ve slabině cítím, jak smrt tiše pracuje. Když se zastavím, abych si zavázal tkaničku, opřu si nohu o kládu, zamotá se mi hlava a málem sebou seknu. A mně toho chybí tolik k pochopení. Vím už, že Nejvyššího v chrámu, udělaném lidskýma rukama, nenaleznu. Vím také, že jej neobjevím ve slovech, která k němu budu tvrdohlavě vysílat. Chrám i slova jsou odsvěceny. Mohu jen mlčet a pod širou oblohou čekat, na výhybce názorů pozorovat, jak vlaky odjíždějí, tu tam, tu zase jinam. Tak jako dávný mnich hic et nunc nepřestanu zalévat suchý pahýl stromu v očekávání, že se zazelená. A nebo se posadím na břeh potoka, budu do něj házet kamínky a pozorně naslouchat, dokud mi proud neodpoví.
Roman Szpuk
{gallery}vimperk/2015/06_cerven/boubin/{/gallery}
