SVĚTLO DO BUDOUCNOSTI
Dvojjazyčný dokumentární film Hluboké kontrasty /Tiefe Kontraste režisérky Lenky Ovčáčkové přibližuje mnohovrstevnatost životních osudů lidí v německo-česko-rakouské oblasti Šumavy. Při natáčení byl kladen velký důraz na široké a celostní chápání kulturní krajiny Šumavy.
Spektrum výpovědí německých, českých a rakouských obyvatelů pohraničí, kteří v tomto regionu žijí celý život, dokreslují vzpomínky německy hovořících Čechů, kteří museli Československo po II. světové válce nuceně opustit nebo museli/mohli zůstat. Významnou roli hrají také vzpomínky Němců, Čechů a Rakušanů, kteří se v době po II. světové válce či v posledních dvou desetiletích (po roce 1989) do německo-česko-rakouského pohraničí přestěhovali. Celý dokumentární film Hluboké Kontrasty/Tiefe Kontraste je laděn literárně-poeticky a je doprovázen jak citáty Adalberta Stiftera, Johannese Urzidila, Johanna Petera, Josefa Váchala a Karla Klostermanna, tak básněmi Františka Klišíka z Volar.
3 otázky pro autorku dokumentu LENKU OVČÁČKOVOU:
Co bylo hlavní motivací k natočení filmu „Hluboké kontrasty“?
Život „na hranici“, v pohraničí a mnohovrstevné vnímání hranice je téma, které hraje důležitou roli ve všech mých dosavadních dokumentárních filmech. Přestože jsem se tématem hranice zabývala v různých oblastech střední Evropy, až na Šumavu jsem se svým filmovým bádáním nezavítala.
Impuls k vytvoření dokumentárního filmu o Šumavě jsem nakonec dostala od Wolfganga Schwarze ze Spolku Adalberta Stiftera a tento nápad jsem s nadšením přijala a dále rozvíjela. Mou snahou bylo vyrovnaně a smířlivě pohlédnout na historické události v německo-česko-rakouském pohraničí a poukázat na přeshraniční aktivity a „bez-hraniční“ pocit ze života. Přitom mne rozhodujícím způsobem inspirovali šumavští literáti (Adalbert Stifter, Johannes Urzidil, Karel Klostermann, Johann Peter und Josef Váchal) a básník z Volar František Klišík. Citáty z děl uvedených autorů vytváří poetický rámec filmu a snad spolu s rozhovory přispívají k možnosti vnímat německo-česko-rakouskou oblast Šumavy hlubokým, celostním, podstatným a přirozeným způsobem.
Jak vnímáte soudobý vztah mezi Němci, Čechy a Rakušany?
Pro mě osobně je tento vztah velmi přirozený, otevřený a „bez-hraniční“. Na německo-česko-rakouské hranici existuje řada přeshraničních aktivit, které se snaží o dobré sousedství nejen ve vztahu ke zpracovávání historických událostí, ale také na kulturní a ideové rovině. Aktivními jsou však nejen spolky, ale také mnoho pozitivně a smířlivě smýšlejících jedinců, jejichž osobní angažovanost působí velmi inspirativně.
Po desetiletí byl „brněnský pochod smrti“ v Čechách tabu. Teď město Brno tuto událost oficiálně připomnělo a odhlasovalo Deklaraci smíření. Jak interpretujete tohle znamení?
Je to dobré znamení pro „společnou“ budoucnost, protože je velmi obtížné a komplikované žít bez usmíření. To není jen mým osobním přesvědčením, ale také filozoficko-mystická pravda. Velkou roli v tomto ohledu sehrál po druhé světové válce Přemysl Pitter, a to nejen svou literární činností, ale také svými konkrétními činy. Ihned po konci války zachránil mimo jiné přes 800 dětí, ať už židovské děti z německých koncentračních táborů, tak také německé děti z českých internačních táborů, a idea smíření provázela celé jeho životní dílo. Působení Přemysla Pittera je možné vnímat jako symbolické světlo do budoucna i pro německo-česko-rakouské vztahy.
Děkujeme za odpovědi a zveme ke zhlédnutí unikátního dokumentu.
Stefan Hoerhammer,Hogn.de
***
