Ve stopách Krále Šumavy
Jednu z nejsmutnějších kapitol našich poválečných dějin psaly šumavské hvozdy, pláně i potůčky zbarvené krví těch, kteří – protože se dusili v surové atmosféře neotesaného bolševismu pod „knutou moskevskou“ – prchali, jak se říkalo za kopečky, na vysněný západ. Legendárním převaděčem byl bezesporu Franz Kilian Nowotny, přezdívaný „Král Šumavy“.
Zásluhou Jihočeské centrály cestovního ruchu i vydavatele Naší rodiny se za touto postavou ‒ která v roce 1959 inspirovala spisovatele Rudolfa Kalčíka a režiséra Karla Kachyňu k natočení mistrovského, navýsost napínavého filmu (shlédly jej na 4 miliony diváků!), který je však z ideologického pohledu bezuzdnou propagandou o pohraničnících, co se u vidiny „opušťáku“ s nasazením života honí za převaděči i převáděnými – vypravme tam, kde se odehrály dramatické okamžiky jeho života…
Při otázce kdo vlastně byla dodnes tajemná a démonizovaná postava šumavských pralesů a močálů, symbol starých pašeráků a převaděčů přes bavorskou hranici, kterou proslavil Kachyňův slavný film, musíme zapomenout na uměleckou fantazii! S historickou skutečností totiž nemá prakticky nic společného, jen jméno slavného převaděče. Pro námět Krále Šumavy byly použity příběhy samotného Kiliána, ale rovněž Josefa Hasila, bývalého šumavského převáděče a později agenta americké zpravodajské služby CIC, a agenta Jana Krále.
Narodil se 1. prosince 1905 pravděpodobně v osadě Pláně (Planie) čp. 88 u Starých Hutí, spadajících pod obec Nové Hutě (německy Kaltenbach). Často se uvádí, že byl vlastním jménem Franz Nowotny a Kilian bylo jen krycí jméno. Všechny přístupné matriční a úřední dokumenty, četnická hlášení z 30. let a dokonce i nápis na Kiliánově hrobě však nesou jméno Kilian Nowotny a jak se zdá, ve skutečnosti bylo krycím jménem právě jméno Franz. Kilián za své pašerácké éry v době první republiky a těsně po válce také používal přezdívky Sekáč a Dlouhý Hans. Zvláště druhá přezdívka je zajímavá tím, že byl Kilián ve skutečnosti menší a silnější postavy a očividně tak chtěl zmást četníky a finance, kteří jej neznali. K těmto přezdívkám došlo nejspíš tak, že místní lidé pašeráky kryli, protože pro ně byli také „bankami chudých“, neboť jim bezúročně půjčovali peníze. Když se četníci a financové ptali, jestli někoho v lese nepotkali, odpovídali, že jen „Dlouhýho Hanse“, nebo „Franze“. Kilián také využíval toho, že v té době žilo v Kaltenbachu a okolí 8 rodin Nowotnych a nikdo všechny pořádně neznal. Přezdívka Sekáč se ujala až po roce 1948, když začal převádět agenty. Zatímco v době své největší slávy byl Čechy přezdíván Králem Šumavy, Němci mu říkali Paschkönig (král pašeráků) a Grenzkönig (král hranice), Američani si ho pak překřtili na King of the Road (krále silnice). Řezník začínal se „šňupákem“ Příjmení Nowotny naznačuje pašerákův německo-český původ (matka se za svobodna jmenovala Uhlirschova (Uhlířová). Už Kiliánův otec Josef byl slavným pašerákem, který svého synka bral na cesty přes hranici už od jeho devíti let. Od něj se Kilián naučil dokonale se vyznat ve svém rodném kraji, znát každý lesní kout a rašeliniště, státní hranici a službu Finanční stráže.
Kilián ve Vimperku (Winterbergu)
Vyučil řeznickému řemeslu, odsloužil základní prezenční službu v čs. armádě u 1. pěšího pluku v Českých Budějovicích a roku 1935 se oženil s Theresií Pfeifferovou, s níž měl dvě dcery. V té době ale už zdárně překonával pašeráckou pověst svého otce. Přes hranici pašoval sacharin, jehly, nitě, tabák… Jako všichni pašeráci začal se šňupacím tabákem brisilem, což byl pro šumavské Němce „brazil“. Později přidal cigaretové papírky, dutinky, přenášel cokoliv, čeho byl na jedné straně hranice nedostatek ‒ baterky, dynama, dokonce šicí stroje, ale v závěru pašeráckého období měl absolutně největší úspěch se zapalovači. Financové a četníci se jej marně snažili dopadnout. O jednom takovém pokusu nám zanechalo svědectví dochované četnické hlášení. „V noci 27. ledna 1933 přistihli četníci Kiliána a Jana Fastnera v domě Evarista Petličky v Pohorsku čp. 42, jak zde prodávají pašovaný sacharin. Kilián vrazil loktem do břicha praporčíka Fabriciuse a vyběhl z domu ven, kde sice uklouzl na ledu a upadl, ale ihned se mu podařilo vstát a utéct do blízkého lesa, kde zmizel.“ Připomeňme, že tehdy u financů platilo určité nepsané pravidlo ‒ přimhouřit oči nad pašováním do cizího státu a naopak potírat především pašování na naše vlastní území. Ve válce okusil námořničinu Kilián jak vidno pašoval i v době tvrdé šumavské zimy, na lyžích nebo na sněžnicích a údajně dokázal na lyžích sjet skalní stěnu nad Prášilským jezerem, aby unikl pronásledovatelům – finanční stráži. Trasu přechodu přes českou hranici při pašování často měnil. Jeho oblíbené cesty z Bavorska vedly přes Knížecí pláně (Fürstenhut) nebo přes Chaloupky (Hüttl), součást obce Bučina Buchwald (o té dnes ještě bude řeč). Jedna cesta na naše území bývala dlouhá od 20 do 30 km a po splnění úkolu se často musel ještě v noci vrátit zpět.
Kilián-filuta
Vyprávělo se, jak jednou se svým kolegou napálil četníky. Bylo to v létě za bílého dne. Cestu s pašovaným zbožím někdo prozradil, ale kamarádi, kterých měl velmi mnoho, jej stačili varovat, že se na něj chystá past. Kilián se s kolegou vrátil zpět do Finsterau, kde se převlékl za kněze. Malého a drobného společníka, kterého často brával při pašování s sebou, převlékl za ministranta. V tomto přestrojení putovali na naše území, kde na ně čekali četníci. Přestrojený Kilián počastoval četníky Božím požehnáním a spěchal dál, prý „udělit poslední pomazání umírajícímu“.
Kilian Nowotny byl oblíbený v širém okolí
Žádný dokument ani svědectví se nezmiňují o jeho zapojení do Henleinova sudetoněmeckého hnutí. Naopak, Kiliánova matka byla za války několikrát zatčena gestapem pro udání, že poslouchá londýnský rozhlas, ale nikdy jí to nebylo dokázáno. Kilián sám vzpomínal, že když roku 1940 byl nucen narukovat do německé armády, musel trpět posměšky a buzeraci od říšských Němců kvůli svému příjmení českého původu a oblíbenosti u Čechů. Zařadili ho k válečnému námořnictvu ‒ Kriegsmarine, kde sloužil na minolovce, která byla v únoru 1943 v boji potopena. Strávil šest hodin v ledovém moři, než byl zachráněn britskými námořníky. Dostal se tak do zajetí, odkud se mu koncem války podařilo uprchnout a vrátit se na rodnou Šumavu. Z té byl ale v následujícím šestačtyřicátém roce s ostatními německými obyvateli odsunut, aby se i s rodinou usadil nedaleko hranice, v bavorském Röhrenbachu. V duchu Kiliánova temperamentu se mu podařil kapitální kousek: ještě v noci se s koňským povozem vrátil a z rodného domu si odvezl nábytek a ostatní vybavení. V Bavorsku se nejdřív živil jako řezník, roku 1947 si otevřel obchod s palivovým dřevem a nakonec si postavil i dům. Komunistům navzdory! Hned po válce začal znovu pašovat. Na území ČSR zůstali známí a příbuzní, kteří mu pomáhali. A poprvé začal příležitostně přes hranici převádět i lidi, nejčastěji ty, kteří měli nějaký škraloup z doby protektorátu a báli se trestu. Kilián měl i po čtyřicítce výbornou fyzičku, jak uvidíme i z popisu trasy, kudy převáděl téměř denně. Kiliánova nejslavnější éra přišla roku 1948, kdy se po únorovém převratu chopili moci v ČSR komunisté a mnoho lidí prchalo do západních států a někteří se také na území Československa vraceli jako agenti západních tajných služeb, aby se tak účastnili protikomunistického odboje. Tehdy navštívil Kiliána major americké CIC James Williams (krycí jméno), a požádal ho o pomoc s převáděním agentů do ČSR a uprchlíků do Bavorska. Kilián souhlasil. CIC (Kontrašpionážní sbor) si nemohla vybrat lepšího a zkušenějšího převaděče. A převádění nezbohatl Dokud Kilián jen pašoval, nikdy u sebe nenosil zbraň, v době práce pro CIC byl už touto tajnou službou vyzbrojen, pravděpodobně jen pistolí. Soupeři na hranicích se pro Kiliána stali příslušníci pohraničního útvaru SNB 9600, kteří střežili západní hranici. Bylo jich ale velmi málo, takže šance projít hranici byla proto poměrně vysoká. Nejinak tomu bylo v prostoru útvaru Kvilda, jehož úsekem Kilián převáděl. Pokud se dostal do střetu s hlídkou SNB, snažil se odlákat její pozornost od lidí které převáděl na sebe. Dělal hluk lámáním a šustěním větví, a pokud příslušníci SNB začali střílet, křikem předstíral, že je raněný a přilákal tak pronásledovatele k sobě. Takhle ostatním členům skupiny umožnil nepozorovaně uprchnout jiným směrem a jemu samotnému se už nějak podařilo dostat se za hranici… Není znám případ, že by Kilián někdy použil střelnou zbraň, dokonce ani při svém posledním přechodu, kdy byl postřelen, nevystřelil. Nikdy taky nepožadoval po utečencích peníze. Jen pokud mu někdo něco sám nabídl, případný dar přijal. I když ho vyplácela CIC, nejednalo se o sumy, na kterých by se dalo závratně zbohatnout, o čemž svědčí i fakt, že i v době převádění si Kilián stále přivydělával pašováním. Z ČSR do Německa pašoval především cigarety a cigaretové papírky, z Německa pak jehly, nylonky, žiletky a zapalovače. „Slavný“ Kanál 54 Král Šumavy využíval několik tras přes hranici, nejslavnější a nejpoužívanější z nich v materiálech StB dostala označení Kanál č. 54 a jen na českém území měřila 23 km. Začínala nedaleko Vimperka, od křižovatky U sloupů, kde stával hostinec manželů Koubových, kteří u sebe běžence přechovávali. Někdy také přespávali uprchlíci v nedaleké samotě Josefa Peka. Cesta pokračovala do údolí Volyňky, kterým vedla železniční trať. Té se Kilián držel až k Medvědímu potoku, který překonal v lese „V Lovčím“, prošel kolem Brložského jezírka, vystoupal k Michlově huti, od té přes vrch Kamenná nad Šindlov, kde se otočil k jihu nad Nový Svět. Přešel silnici mezi Novým Světem a Šindlovem, ale musel překonat Chalupskou Slať. (To byl onen slavný močál z filmu Král Šumavy.) Chalupská slať ale není hraničním močálem a je úzká asi jen půl kilometru. Kilián přes ni přecházel, aby si zkrátil cestu a nemusel celou slať dlouze obcházet a především aby se vyhnul hlídkám na křižovatkách a silnici. Za ní přes Svinná Lada vystoupal k Janské hoře, po jejímž jižním svahu se dostal do údolí Teplé Vltavy, východně od Františkova. Pod Janskou horou byl nejnebezpečně jší úsek trati – dřevěný mostek přes Teplou Vltavu. Pokud to šlo, Kilián řeku jednoduše přebrodil, když ale byla rozvodněná nebo příliš ledová, přecházel přímo přes mostek. A pak už vzhůru do sedla mezi Stanovou horou a vysokým stolcem, odkud vedl běžence po severozápadním svahu Stolového hřbetu po vrstevnici vrcholů Vysoký stolec a Stolová hora. Ke státní hranici se dostal pod vrcholem Stráž (Postberg) – poblíž pramenů Vltavy, a hranici překonal východně od vrcholu Siebensteinkopf – Sedmiskalí, kde přes hranici vede stará pašerácká stezka (necelý kilometr dál na východ stávala obec Bučina (Buchwald). Na bavorském území, kde bylo třeba se vyhýbat i německým hraničním policistům, kteří nebyli o akcích CIC informováni, musela Kiliánova skupina dojít podél potoka Reschbach k vodní nádrži Reschbachklause, kde už skupinu převzali Američané, anebo až do první bavorské obce – Finsterau.
Převaděč-šampion
Kilián údajně podle svých slov přešel státní hranici 2000 x a převedl až 15 000 lidí. Do toho jistě započítal i cesty při pašování před válkou a po ní. Úmyslně o sobě šířil lži a nepravdy. Vodil skupiny tří až osmi osob, někdy i s dětmi, uspanými odvarem z makovic. Chodil pravidelně od svých 20 do 45 let, minus 5 let za války = 20 let x 52 týdnů. To znamená 1040 přechodů. Cestu tam a zpátky počítal za dvojnásobný přechod, takže číslo 2000 je reálné.
Palba z „pivního hrnce“
Poslední cestu přes hranici z Bavorska do Čech podnikl Kilián 5. května 1950, kdy převáděl trojici agentů CIC právě zmíněným Kanálem č. 54. Protože jeho trasa byla prozrazena v některém bavorském utečeneckém táboře, jež byly prošpikovány nasazenými agenty StB, zřídili si příslušníci SNB stálé pozorovací postavení blízko dřevěného mostku přes Vltavu pod Františkovem, na skalce zvané „pivní hrnec“ (Biertopf). Čtyřčlenná skupina pod vedením Kiliána překročila bavorsko-českou hranici mezi Finsterau a Bučinou a dostala se až k onomu dřevěnému mostku přes Vltavu kolem deváté večer. V tu chvíli spustili příslušníci SNB z Pivního hrnce, navíc bez varování, palbu ze samopalů a vystřelili i světlice. Hned na začátku palby Kiliána, který šel jako první, kulky zasáhly do prsou… Zraněn, ale z posledních sil… Zůstal ležet ještě před mostkem, ostatní agenti ho stačili přeběhnout směrem do vnitrozemí a zmizeli v zalesněném svahu. Kilián použil starou pašeráckou lest – ležel na zemi a hlasitě naříkal, aby vzbudil u esenbáků dojem, že je vyřízený a nemusí si ho proto zatím všímat. A skutečně – nestarali se o něj, ale rozběhli se za třemi uprchlíky. Kilián toho využil, rychle vstal a stejnou cestou se pustil k hranici zpátky do Bavorska. Tou dobou však už ztratil spoustu krve, kousek za hranicí zkolaboval a byl by zemřel, kdyby ho naštěstí nenalezla americká hlídka a nepřevezla ho do vojenské nemocnice v Grafenau, čímž mu zachránila život. A agenti, kteří se rozprchli do vnitrozemí? Do tří dnů byli pochytáni – dva z nich dostali doživotní trest, zatímco třetího popravili. Král zemřel, legenda žije dál! Tak nadobro skončila převaděčská éra Krále Šumavy, který – když se vyléčil ze zranění – se na hranici už víckrát nevrátil! Pašeráctví a převaděčství definitivně pověsil na hřebík a živil se coby obchodník se dřevem. Rádio Svobodná Evropa v Mnichově a ve Vídni natočilo s Kiliánem řadu relací. Podle nejméně dvou svědectví rodinu Nowotnych na území Bavorska sledovala StB a v roce 1957 se dokonce pokusila o neúspěšný atentát na Kiliána. Ten roku 1967 ze zdravotních důvodů prodal dřevařskou firmu a věnoval se životu důchodce. Deset let nato – v březnu 1977 v nemocnici ve Waldkirchenu v nedožitých dvaasedmdesáti letech Král Šumavy alias Franz Kilian Nowotny vydechl naposled. Pochován je ve svém druhém domově v bavorském Röhrenbachu. Ostatně, právě postřelením Krále Šumavy definitivně skončila i historicky letitá doba pašeráků a převaděčů a život na česko-bavorské hranici zcela odumřel, neboť už v lednu 1951 někdejší režim zřídil hraniční a zakázané pásmo, v němž byla všechna stavení dřívějších samot, osad i obcí (včetně kostelů) zbořena, „aby se v nich nemohli ukrývat agenti“. Ostrahu hranic ČSR převzala nově zřízená Pohraniční stráž, způsob střežení byl změněn na vojskový a krátce nato započala výstavba „železné opony“. Tím definitivně skončila doba králů Šumavy. Památník u františkovského mostku coby pocta převaděčům To ale není tak docela pravda, protože jednomu Šumavanovi se tak říká i dnes. Je to právě vydavatel Naší rodiny dr. František Talián, který na nás, novináře, čekal za proslulým mostkem přes Teplou Vltavu v ještě proslulejším Františkově. A nebyl tu sám, ale s jedním z iniciátorů a organizátorů umístění pomníku na paměť skupiny agentů ‒ v čele s legendárním Kilianem Nowotnym, zvaným král Šumavy, která byla v květnu 1950 přepadena esenbáky – Květou Pěničkovou, jež na Šumavu přišla v oněch žhavých letech. Jejím sousedem v Nových Hutích se totiž stal Franz Pösl, jehož osud byl tragicky poznamenán právě touto událostí. Prchající agenti tehdy hledali pomoc u něho, na samotě zvané Torfstich-Planie. Pösl se oprávněně domníval, že ho sledují a k sobě domů je nepustil. Přesto „spadla klec“. Měl toho na kontě už hodně a tušil, že je v nebezpečí. Věděl, že když někoho chytnou a budou ho mlátit, tak ho prozradí. To se také stalo, když pro něho přijeli. Protože věděli, že je to starý pašerák, fyzicky zdatný a odvážný a je schopen jim utéct, vymysleli léčku: řekli, že zapadli v lese a že by potřebovali, aby jim půjčil prkno. Když jim ho přinesl, řekli mu: „Tak vás zatýkáme.“ Později se životním partnerem Květy Pěničkové stal Hans Baier, kterého po válce potkal osud tehdy tak typický pro tyto končiny – byl odsunut.
K POMNÍKU:
„Tenhle kámen mně pomohl nalézt v potoce starosta Vostradovský a ještě s jedním hochem to sem dovalili a zahrabali do země. Odhalovali to dva lidé – paní Peková, která dostala 12 let za to, že jednoho z převáděných nechala přespat, a pan Starý, ten za to, že jinému půjčil kolo, vyfasoval taky 12 let. Jenže pouhých 14 dní po odhalení nám pomník polili kyselinou, protože němčina, která je i na desce, se v tomto kraji neodpouští…“ „Bojovkou“ uctíme oběti hranice Pod vedením šéfa bučinského hotelu Alpská vyhlídka Libora Herzy se od mostku ve Františkově aspoň symbolicky vydáváme po části historické převaděčské stezky, navíc za bílého dne a i když se první dva kilometry málo schůdným terénem do vrchu pořádně zadýcháme, je to spíš taková procházka. Jenže představa, že se tudy v noci a ve svízelných podmínkách ubírali ti, kteří utíkali z vlasti zachvácené komunistickým terorem, je úděsná! Večer pak si ještě s Liborem oblečeným od hlavy až k patě v černém převaděčském oděvu dáme „bojovku“ u nedaleké německé hranice. Někteří z našich už se cítí být na druhé straně, v Bavorsku, ale ouha! V americkém džípu, co je odváží, však sedí převlečení čeští policajti, takže podraz… My ostatní klopýtáme přes větve a výmoly než se dostaneme k plotu s ostnatým drátem, který býval nabit vysokým napětím 3000 až 6000 voltů! Rychle, zavelí náš převaděč Herza – dveře v železné oponě jsou otevřeny a druhé, ty ke svobodě, taky… Když se pak nazítří ráno v útulné restauraci hotelu Alpská vyhlídka dr. Talián ‒ který jej vybudoval na místě bývalé Pešlovy chaty – dozví, že jeden z nás se o ostnatý drát škrábl, utrousí: „Ještě, že jsme vypnuli proud…“ Ale to už je jen pro pobavení, zatímco před šedesáti lety v tomto líbezném koutě Šumavy tekla krev těch, kteří navzdory smrtelnému nebezpečí hleděli ke svobodě a demokracii.
Zdeněk Lébl
JUDr. František Talián
týdeník Naše rodina
MUDr. Marek Matoušek
Foto: autor a archiv
