O Víře a Pověře
Tak dlouho, co svět světem stojí, tak dávno, kam ani lidská paměť nesahá, chodí spolu ruku v ruce dvě sestry. Víra a Pověra. Podobné si jako vejce vejci a přece tak od sebe odlišné. Rozsévají svá semínka, jež nevzklíčí na poli, ale vzejdou v našich srdcích. Nevidíme je, neslyšíme, a přece nasloucháme jejich hlasu. Vědomě či bezděky řídíme se tou setbou, která dává směr našim krokům, našemu konání.
Chodí tiše, ty dvě sestry, věčné jako sám čas širým světem a sledují plody své práce.
Jednou stanuly před nízkou, dřevěnou chaloupkou, tulící se ke stráni kousek pod lesem.
„Tady bydlí uhlíř se svojí ženou,“ řekla Víra, „A tady vykvetlo moje semínko. Ti dva celý život dřeli bídu s nouzí, smutni ve své samotě, nikdy si však ani slůvkem nepostěžovali. Trpěliví ve víře snili o děťátku. A dočkali se. Narodil se jim slepý chlapeček. Byl ale tak krásný a roztomilý, že při pohledu na něj každý smutek rozplýval, každé slzy osušila jeho veselost.“
„Milá sestřičko,“ kroutila hlavou nevěřícně Pověra,“ tvá slova jsou plná zbožnosti, pokory a lásky, ale tohle místo je příliš těsné a tíživé, aby pojalo tolik ctností, o kterých mluvíš.
Ukážu ti jiné místo. Vidíš ty zlaté věže tyčící se v modravé dáli a zářící ve slunečních paprscích jako démanty? V tom nádherném paláci žije kníže se svou ženou. Také oni trpělivě čekali potomka a věřili. Už se zdálo, že i tam vykvete tvoje zrno, ale nakonec vzešlo a vzklíčilo moje. Toho dne, kdy uhlíř…“
Toho dne, kdy šťastný uhlíř zvedl do náruče svého synka, narodilo se kněžně mrtvé dítě. Nešťastný kníže tiskl k hrudi bezvládné, studené tělíčko a plakal. Celou noc a den a další noc plakal zoufalý kníže a slzy hořkosti mu stékaly po tvářích. Padaly na nehybného tvorečka v jeho náruči, jež se nevrtěl dětskou netrpělivostí, slzy padaly do smrtí křečovitě zavřených víček, které nemrkaly. Kanuly do pootevřené, našpulené pusinky, jakoby připravené přijmout matčin prs, ale namodralé, scvrklé rtíky se neměly nikdy přisát k životodárnému prameni.
Strašná bolest svírala jeho srdce. Připadal si malý, nicotný a ta naprostá bezmocnost ho začala sžírat čím dál víc a víc, až přerostla v hněv a zlost. Začal nenávidět všechny a všechno kolem sebe. V tom bezmezném vzteku zapudil a proklel Boha. Teprve k ránu usnul neklidným spánkem.
Zdál se mu sen. Viděl sám sebe, jak stojí na kraji rozsáhlého močálu, který zahalovaly chuchvalce mlhy jako dým obrovského požáru. Bylo to pochmurné, zlověstné místo. Všude kolem se válely vybělené kostry opletené trnitými šlahouny, bažina, na kterou vstoupit znamenalo ponořit se do bezedného bahna, ze kterého není úniku a umírat pomalou, krutou smrtí. Viděl sám sebe, jak naslouchá neznámému hlasu.
„Proč se trápíš, ty, mocný a bohatý?! Zřekl ses víry, zapudil Boha, nemusíš se tedy nikomu a ničemu zpovídat, ani svému svědomí. Konej tak, abys zmírnil svoji bolest, koukej, aby tvá radost pramenila z utrpení druhých. Jedině tak nadlehčíš balvan smutku, který tě tíží.“
Kníže naslouchal tomu hlasu, který jako maličký plamínek v hluboké temnotě zoufalství zazářil mu novou nadějí. Už se mu nezdál cizí a neznámý, ale rozpoznal v něm dosud nepoznaný hlas svého srdce.
Když se probudil, hned spěchal za kněžnou, aby jí vyprávěl o prapodivném snu. Kněžna ležela na vysokém loži s nebesy, utrápená, vyčerpaná. Sotva spatřila svého chotě, smutně se na něj usmála a vztáhla k němu s důvěrou ruku. Kníže poklekl, vzal její dlaň do své a políbil ji. Políbil ji jako tisíckrát předtím, ale dnes, po tisící prvý, cítil, že tiskne rty k jemu naprosto lhostejné bytosti.
Moudrá kněžna poznala, že se s jejím chotěm děje cosi neblahého. Zprvu přisuzovala tu změnu bolesti nad ztrátou potomka a snažila se mu , i přes vlastní utrpení dodat nových sil. Mluvila o pokoře, trpělivosti a víře.
To však bylo něco, co kníže nechtěl slyšet.
„Já nemám zapotřebí být trpělivý,“ křičel zlostí bez sebe.“a pokora? Ta sluší poddaným a víra je hodná slabochů! Nepřišel jsem poslouchat tvé pošetilé rady, ale abych ti vyprávěl o svém snu, který, budu-li se jím řídit, mi poskytne utěšující lék.“
Do všech podrobností líčil noční zážitek a krutým, nesmlouvavým tónem jí oznámil, že bude propříště jednat tak, jak mu přikáže hlas jeho srdce.
Marně ho kněžna zapřísahala, že bolest musí přemoci, ne ji jen oslabit. Marně mu připomínala Boha a jeho neskonalou lásku.
„Nemám Boha,“ osopil se na ni. „Nemám Boha, protože jsem se ho zřekl. Máš-li ho však ty, a je-li tak milosrdný, jak říkáš, proč dopustil našemu neštěstí?!“
Byl zlý a posměšně s opovržením hleděl na uplakanou, utrápenou ženu. Už neklečel, ani netiskl v dlani její bílou ruku. Stál nad ní v póze mocného, všemocného panovníka, zahleděného do sebe, lhostejného k druhým. Cosi se v něm zlomilo. Sám dobře nevěděl co., a nepátral po příčině. A jak se tak díval na pláčem se chvějící tělo kněžny, které on sám svým chováním způsobil další bolest, jako by mu srdce začala prorůstat tenounká chapadla ledových krápníků a všechno teplo, něhu a lásku v něm zmrazily svým chladem.
Od té doby, všude kam vstoupil, mizel ze rtů úsměv, utichl smích, vytratila se radost a zavládla bolest. Lidé se ho báli, služebnictvo před ním prchalo ve strachu do nejtemnějších koutů. Kněžna už vůbec nevycházela ze své komnaty a jen se modlila za spásu svého muže. Z kdysi laskavého panovníka se stal bezcitný krutovládce.
Nebylo dne, aby kat neměl práci. Nebylo dne, aby se z popravčího lešení neozývalo sténání nebožáků přivázaných na pranýř. Nádvořím se nesl pláč nešťastných, který byl pro knížete chlebem útěchy, krev a slzy pak vínem zapomnění.
Jaká to byla radost, dívat se zblízka do tváře trpícím, jaké to bylo potěšení pozorovat žalem zlomenou kněžnu. Vydal se cestou, ze které není návratu, cestou, na jejímž konci se viděl ve svém snu, posetou mrtvolami nevinných. Netušil,že to zlověstné, hrůzostrašné místo je obrazem vlastním, jeho života a skutků, že zrádná bažina je bezedná právě tak, jak nekonečná byla jeho posedlost po utrpení druhých.
Brzo nebylo v celém zámku ani v jeho okolí nikoho, kdo by se nesoužil. A on potřeboval další a další oběti. Vyjížděl tedy kníže na svém koni do širého kraje hledat nové beránky a nadlehčit tak svůj balvan smutku.
Snad osud tomu chtěl, snad i proto, že se začaly naplňovat jeho dny, dojel jednou k rozkvetlé stráni, k níž se krčila nízká chatrč. Ozýval se z ní dětský křik a veselý smích.
Tam nebydlel nikdo jiný, nežli uhlíř se svou ženou a slepým synkem. Až se zachvěl při pomyšlení, jakou úlevu mu přinese utrpení těch bezbranných ubožáků uvnitř, které jim způsobí. Bez sebe vzteky rozkopl chatrné dveře a stanul na prahu malé místnosti s dřevěnou podlahou, stropem i stěnami. Mezi okny visel kříž s ukřižovaným Ježíšem, v rohu stála postel a vedle ní dětská kolébka. U hrubého stolu seděla žena a držela v náruči chlapečka. Nad nimi se nakláněl statný muž, hrál si s maličkým a šťastní rodiče se smáli tomu škvrněti, které vesele vřískalo, kopalo rozpustile nožičkami do vzduchu a marně se snažilo drobounkou ručkou obejmout tátův silný prst.
Rázem nastalo ticho. Uhlíř a jeho žena s obavou hleděli na šíleného knížete s taseným mečem. I dítě přestalo dovádět a zvědavě otočilo hlavičku tím směrem.
A tu se stalo něco zvláštního. Ta dětská dušička, co neznala faleš, nevěděla nic o lidské krutosti a sobectví, se na něj usmála. V němém úžasu zíral kníže na překrásné stvoření, jak k němu natahuje ruce, na prstýnky plavých vlasů, na zvláštní modré oči, které jako by se skrze něho dívaly někam do neznáma. Zaplavil ho krásný, hřejivý pocit, jaký míval ještě když byl laskavým knížetem a milujícím manželem. Pocit, o kterém si myslel, že už neexistuje, kterého se zřekl. Ruka s napřaženým mečem pomalu klesla. Uhlíř se ženou si všimli té změny a s napětím a nadějí čekali, co se bude dít.
Bojoval sám se sebou.Něco mu říkalo vydat se cestou lásky, pokory a víry, jiný hlas mu velel pokračovat v násilí, utrpení a neštěstí.
„K čemu ti bude soucit?! Jsi mocný a bohatý. Jen v bezohlednosti je tvá radost a zapomnění!“
Druhý hlas byl silnější a kníže se stal jeho otrokem. Zvedl meč a švihl. Než stačila žena dát dítě do kolébky, ostrá, chladná čepel dokončila svoji dráhu a bezhlavé tělo uhlíře padlo k zemi. S výkřikem klesla nebohá v mrákotách vedle mrtvého muže.
Kníže hleděl na dílo zkázy a byl spokojený. Smál se, když krev, vytékající z bezhlavého trupu se rozlévala pod nehybným uhlířem a jeho ženy jako nejdražší rudý koberec.
Chechtal se, když nasedal na koně a vydal se zpáteční cestou na zámek. Už nebylo slyšet knížete, v dáli zanikl i dusot kopyt a v chaloupce panovalo ticho. Nikde se nic nepohnulo. Jen slepý chlapeček se posadil v kolébce a rozhlížel se tmou kolem sebe. Usmíval se, ale marně k někomu důvěřivě natahoval ruce. Nikdo ho nevzal do náruče, nebyla ruka, která by hladila. Strčil si palec do pusy a hruď se mu začala křečovitě zachvívat přicházejícím pláčem. Do nevidomých očí vstoupily slzy…
Od té doby knížete nikdo neviděl. Nikdo po něm nepátral, nikomu nescházel. A když zemřela kněžna, čeleď, nemaje komu sloužit, odešla a zámek chátral a pustl.
Život se vrátil do starých kolejí, avšak vzpomínky na krutého panovníka se v myslích lidí stále zjevovaly jakonoční můry. Nebylo živáčka, který by za něho ztratil dobré slovo. Jen hněv a prokletí padaly na jeho hlavu.
V zarůžovělých jitrech se rodil den za dnem, rok s rokem se míjel v koloběhu věčného času a v jeho hlubinách zmizelo deset let. Deset let už je kousek pod lesem prostý hrob s dřevěným křížem. Tam chodí slepý chlapec se svojí matkou, přinášejí čerstvé květy a modlí se za spásu duše uhlíře, jenž odpočívá v černé zemi.
Každý podvečer pak vedle sebe sedávali před chaloupkou nad rozkvetlou loukou, naslouchali vrzavé písni cvrčků v trávě, jásavé písni ptáků znějící v korunách stromů, a všechny ty hlasy jakoby se spojovaly v děkovný chorál za další den. Teplý vánek k nim přinášel omamnou směsici vůní z celého okolí a matka se synem seděli tiše, drželi se za ruce a bylo jim dobře. Teprve když slunce zapadlo a nad údolím se tichounce začala snášet tma, spánek jim zavřel víčka a oni se propadávali do říše sladkých snů.
A noc šla krajem. Kráčela pomalu tak, jako včera a jak půjde i zítra, krokem, kterým nikdy nedostihne den, který věčně pronásleduje. A v tom nekonečném sledu vystřídal noc zase den.
To ráno bylo jako každé jiné. Slunce se vyhouplo z kolébky růžových červánků a svým Teplým jasem probudilo celou zem. Kytky rozvíraly květy a dychtivě nastavovaly svoje tvářičky hřejivým paprskům, cvrčkové spustili svůj koncert a ptáci si div nevyzpívali hrdélka. Všechno bylo, jak má být, všechno žilo a radovalo se. Jen matka byla celá nesvá. Už od samotného procitnutí cítila ten neklid, to tíživé svírání na prsou. Usedla ke kolovrátku, aby, jako každý den napředla pár vřeten a hlavně aby zapudila divný, hrůzu nahánějící pocit. Ale po chvilce se přistihla, že místo práce jen tak bezradně sedí s rukama na klíně. Povzdechla si, pohlédla na skoro plnou nůši vřeten vedle sebe.
„Dneska dopředu zbytek a zítra je prodám, „ přemýšlela.
Jednou týdně chodila i s chlapcem dolů do vsi, kde se konat trh, aby za vřetena dostala pár grošů. Od té doby, co šílený kníže sťal uhlíři hlavu, si takto vydělávala na živobytí. Matka s nikým mnoho řečí nevedla, chlapec si nehrál s ostatními dětmi, a tak vesnice měla ty dva za podivíny.
„Je to zvláštní ženská,“ říkala o ní tlustá pekařka.“Spokojí se s tím málem, co utrží za přízi, nepostěžuje si, nelamentuje, a ten slepý kluk se motá jen kolem ní a oba se pořád usmívají, jako by byli bůhvíjak bohatí.“
„Máte pravdu, sousedko,“ přidala se hospodská.“Chudí jak kostelní myši a jsou šťastní. A, „ztišila hlas, pátravě se rozhlédla kolem a zašeptala pekařce do ucha“: ještě ke všemu bydlí sami hned pod lesem, o kterém se říká, že tam straší a každý se mu raději vyhne. Aby v tom nebyly nějaké čáry.“
„Jistojistě jsou v tom kouzla, to mně nikdo nevymluví. Každý jiný by truchlil nad takovým osudem, jen ti dva ne!“
Ale těm dvěma nevadilo, co si o nich kdo myslí, žili jen pro sebe.
„Nevšímej si jich,“Říkala matka synkovi.“Jsou hloupí, když si myslí, že štěstí je v bohatství.“ A jen co prodali poslední vřeteno, pospíchali spolu rozkvetlou strání vzhůru k lesu do své chaloupky.Ale dneska jí práce nešla vůbec od ruky. Cosi ji pohánělo z místa na místo, chodila po světnici sem a tam a ne a ne se zbavit té úzkosti. Přistoupila k oknu a zadívala se ven. Na zápraží stál slepý chlapec, drobil zbytky od snídaně ptákům a ti mu s veselým švitořením sedali na ruce, na hlavu, kroužili kolem něho a on se šťastně smál a byl tak krásný, jako by vzal na sebe podobu anděla. Matce až zabolelo srdce při tom pohledu.
„Kdybych tak mohla vzít jeho kříž na sebe. Přinesla bych jakoukoliv oběť, jen aby viděl, mohl spatřit všechnu tu boží krásu kolem a tak mu zaplatila za jeho lásku.“
„Jsi bláhová,“ ozvalo se za ní a vzduch se rázem ochladil. Prudce se otočila a hrůzou vykřikla. Před ní, uprostřed místnosti, stálo zjevení. Bílé, průhledné, jakoby stvořené z podzimních mlh, v dlouhých šatech, a kolem něho se rozlévala jasná, namodralá záře.
„Jsi bláhová,“ pokračoval ten hrůzostrašný modrý odstín.“Máš-li něčí lásku, nemůžeš ji zaplatit žádnou obětí.“
„Kdo…,kdo jsi?“,vysoukla ze sebe k smrti vyděšená matka a strachy se tak roztřásla, že si musela sednout.
„Nemusíš se bát, neublížím ti,“, usmála se bytost.
Jako uzlíček naplněný úzkostí seděla chuděrka matka celá schoulená u stolu, ruce v klíně měla tak pevně sepjaté, až jí zbělaly klouby na prstech. Ale hlas, jež k ní promlouval, jí nepřipadal strašný, ani zlý. Byl uklidňující a vzbuzoval tolik důvěry, že po chvilce zvedla hlavu a pohlédla na to zjevení. Začala rozeznávat jakousi průhlednou tvář, tvář ženy, která musela být kdysi velice krásná. Viděla její veliké, smutné oči i její tajuplný úsměv, ve kterém se zračila bolest i naděje. Matka hleděla do té průsvitné, bledé tváře a už neměla strach.
„Ty nejsi z tohoto světa, viď?,“ zeptala se klidně.
„Ne, nejsem,“ znovu se usmála neznámá.“ Přišla jsem z Věčného království a jen na malou chvilku. Přišla jsem za tebou. Poslyš, co ti řeknu. Hluboko v lesích je bezedná, nekonečná bažina. V ní už mnoho těch, co své moci a bohatství užívali ne rozumem, ale krutými rozmary bez hranic našlo konec své pouti a jejich duše zatracení. Tam se ještě dnes, až se setmí, sama vydáš.“
„Proč já? Proč zrovna já mám jít sama do lesa, ve kterém straší, ze kterého se právě za nocí ozývají steny a výkřiky?“ Strach opět naplnil matčino nitro.
„Protože tvé srdce nebije zlobou a nenávistí. Netouží po pomstě.“
„Bojím se,“ špitla. Už ani sama nevěděla, jestli se chvěje hrůzou, nebo chladem,co vyzařovalo zjevení.
„Každý člověk má své poslání. Máš ho i ty.“
„A co tam vůbec budu dělat? Vždyť ani neznám cestu.“, namítla matka.
„Podívej,“ řekla trpělivě neznámá.“Přišla jsem jen na chvilku a do půlnoci se musím vrátit zpět. Do té doby musím najít někoho, kdo by sám byl čistý a měl odvahu jít v noci do lesa. A tam potom, na tom prokletém místě sejme z viníka balvan hříchu a odpustí mu, dostane se jeho duši, ale i duším ostatních přijetím do Věčného království. Tímto svým skutkem je zachrání a už nikdy se nebude za nocí ozývat jejich žalostné vytí. A to můžeš udělat jen ty. Přemýšlej! Můj hlas tě povede.“
„Řekni mi konečně, kdo vlastně jsi.“
Neznámá smutně pokývala hlavou.“Ještě jednou se ti ukážu a tak dostaneš odpověď na svoji otázku.“ Po těchto slovech namodralý přízrak zmizel, tak náhle, jako se objevil. A s ním zmizel i mrazivý chlad. Dlouho, dlouho trvalo matce, než se trochu vzpamatovala z leknutí, ale po celý den nestála za nic. Běhala po světnici sem a tam, bez cíle, a sotva započala jednu práci, už se vrhla na jinou, aniž by dokončila dílo. Neklid a hrozný strach ji poháněl z místa na místo a v uších stále znělo:“Pojď…Jen ty jediná…Zachránit a spasit…Jen do půlnoci…!“
Večer zase spolu seděli před chaloupkou nad údolím a rozkvetlou strání. Chlapec se šťastně usmíval, ale matka nevnímala tu krásu kolem , kdy obzor hořel zlatými a rudými červánky. Nevnímala ani malou, teplou ručku synka, jež jí vklouzla do dlaně.
„Pojď, je čas,“ ozval se znenadání známý hlas. Polekaně se ohlédla po chlapci. Ale ten klidně, spokojeně se děl vedle ní a nastavoval svoji krásnou tvářičku posledním paprskům zapadajícího slunce. Nic neslyšel. Pochopila, že ten hlas je určen pouze jí. Neviděla neznámou, ale cítila její přítomnost mrazivým chladem tak silně, že si musela přetáhnout šál kolem ramen.
„Půjdeme spát, synáčku.“ Doufala, že jí čtyři dřevěné, chatrné stěny ochrání.
„To už je tma, maminko?“
„Ano, už je úplná tma.“Poprvé v životě lhala, protože měla hrozný strach. Bála se toho hlasu i nevidomé blízkosti přízraku. Stiskla v dlani jeho ručku a kvapně odvedla synka do chaloupky. Pečlivě zavřela dveře na petlici, i okenice přes horký podvečer zavřela a šli si lehnout.
„Ne, nepůjdu tam!“, umiňovala si, když tu se ze všech stran, ze všech koutů ozvalo:“Pojď, už je čas!“
„Ne, ne, já nechci!“, křičela strachy šílená matka a rukama si zakryla uši.“ Nech nás nepokoji, nech všechno tak jak je a odejdi. Prosím, „to už nekřičela, ale plačky prosila.“Vždyť jsme nikomu neublížili. Nic špatného neudělali. Proč zrovna já bych měla…A co když se chlapci mezitím, co budu pryč něco stane? Co bych si sama bez něj počala?“
„Od kdy myslíš jen na sebe?!
Matka se zastyděla. Hřbetem ruky si utřela slzy i studený pot z čela a zahanbeně řekla: „Dobře, já tedy půjdu.“
Ještě jednou pohlédla na svého malého chlapečka klidně spícího v postýlce, pohladila prstýnky jeho zlatých vlasů a pomalu vyšla z chaloupky.
Venku zatím dlouhé stíny zahalily údolí i stráň černým rubášem a jakási tísnivá nálada dolehla na celý kraj. Noc se ujala vlády. Taková tmavá, černá noc, bez svitu hvězd a měsíce, když matka vstoupila do lesa.
„Pojď, povedu tě,“ ozvalo se mezi stromy. Mlčky se vydala směrem, který určil hlas. Klopýtala přes kořeny, zakopávala o balvany. Když slezla jedno skalisko, hned se musela škrábat na další. Někdy jí uklouzla noha a ona se pak bezmocně řítila dolů tak dlouho, dokud se nezachytila nějakého výstupku nebo keře. Ale pokaždé se vzchopila a beze slova pokračovala stále dál. Narážela do stromů, které se kolem ní tyčily jako neústupné sloupy a jejich větve, holé, zkroucené posmrtnou křečí po ní chňapaly, trhaly šaty a pichlavé křoví, kterým se musela prodírat, rozdíralo nohy, ruce i tvář do krve.¨
Už nešla, jen se malátně ploužila dál. A všude kolem bylo ticho. Takové hrozné, tíživé ticho, jako předzvěst jakéhosi strašného poznání.
To přišlo hned, jakmile skončila její strastiplná cesta lesem a matka konečně stanula na kraji obrovského močálu. Nad ním se válely chuchvalce mlhy, bílé, ohlodané mrtvoly stromů trčely z bažiny jako varovně vztyčené prsty a travou propletené kostry dodávaly tomu už tak pochmurnému místu ještě děsivější ráz. Matka se samou hrůzou roztřásla.
„Jsi na místě,“slyšela hlas.“Vidíš ten balvan nad bažinou? Přistup blíž a podívej se, kdo jej drží. A pak se musíš rozhodnout:-odvalit balvan- neodvalit, odpustit- neodpustit. Ale to už záleží jen a jen na tobě.
Matka stála bez hnutí před bažinou a váhala. Bála se vstoupit na zrádný močál, bála se ,že se proboří, uvízne v bažině jako ti před ní a už nikdy neuvidí svého chlapečka.
„Copak asi dělá? Zdalipak pořád tak sladce spinká?“ Vzpomínka na něj jí vykouzlila na tváři úsměv.
„Pospěš si.Půlnoc se blíží!“ Netrpělivý hlas ji vytrhl ze snění. Udělala pár drobných krůčků a s úžasem zjistila, že se nepropadá, že jí nadnáší jakási tajemná síla a ona může kráčet po močále tak jistě, jako po pevné zemi. Zamířila k balvanu. Zprvu se jí zdálo, že uvízl ve vidlici větvoví čnějící z mokřiny, ale jen co se přiblížila blíž, s úlekem rozpoznala ve větvích dvě lidské ruce, které z posledních sil držely nad hlavou obrovský, obludný kámen. Vzpomněla si na slova neznámé a pochopila: Je to hříšník, co pyká za své skutky.
Bylo jí ho líto a neviděla žádný důvod zbavit ho prokletí. Připadalo jí snadné, někoho neznámého zachránit, vždyť stačí tak málo- natáhnout ruku a strčit do kamenu. Už, už se chystala vykonat úmysl, ale zvědavost jí nedala. Předklonila se, pohlédla tomu nešťastníkovi do tváře a překvapením a leknutím vykřikla. A už jí vůbec nepřipadalo snadné někomu odpustit. Ruka pomalu klesla.
Dívala se do očí šílenému knížeti…
Tehdy, před deseti lety, kdy jedinou ranou mečem ukončil uhlířův život, se smál. Chechtal se, když nasedal na koně a vydal se zpáteční cestou na zámek. Tam však kníže nikdy nedojel. V hlubokém, černém lese na půlnoční straně ho zastihla strašlivá bouře. Jasně modrá obloha se nejprve začala krabatět bělostnými obláčky, které na obzoru přecházely do smutné šedi. Zvedl se vítr, rozčechrával koruny stromů a stále sílil, až přihnal ohromné kupy temných mraků, které zakryly oblohu jako křídlo černého ptáka. Na zem začaly dopadat první dešťové kapky.Padaly hustěji a hustěji a hnány prudkým vichrem, divoce bičovaly celý kraj. Tmu prosekl klikatý, ohnivý meč doprovázený rachotem hromu a za ním další a další.
Tou hroznou bouří, kdy blesk stíhal blesk, stromy sténaly pod nápory větru a burácení hromu otřásalo zemí, štval kníže svého koně nemilosrdně stále vpřed.
Nedaleko stál na příkrém svahu starý smrk. Svojí velikostí a mohutností kraloval celému okolí. Stál tu už celé věky, byl svědkem mnoha bouří, ale žádná nebyla tak ničivá, jako tahle. A právě ve chvíli, kdy se k němu blížil kníže, nebe opět vychrlilo plameny a ohnivý had provázený strašlivou ranou, rozštípl jeho korunu, která v okamžení vzplála.
Kůň, zdivočelý hrůzou, se vzepjal, vyhodil jezdce ze sedla a dal se na bezhlavý útěk. Když však míjel smrk, nový nápor vichru se o něj opřel takovou silou, až se strom prohnul v hlubokém oblouku a za podivného svištěný, vyrvaný z kořenů, se skácel k zemi. Těžký kmen při pádu zachytil koně a přimáčkl ho pod sebe takovou silou, že úplně znehybněl a mnoho života v něm nezůstalo.
Kníže, sám nezraněný, zato s hroznými kletbami na jazyku se šel podívat, co se stalo s jeho koněm. Zvíře na něj dlouze pohlédlo a jeho krásné, smutné oči prosily o slitování, o ránu z milosti, která by ukončila trápení. Marně čekal, marně doufal, že se mu za jeho služby dostane alespoň téhle odměny. Ale kníže nad ním stál, srdce mu bilo krutostí a jen se smál. Smál se jeho utrpení, bolesti, smál se jeho pohledu, který tolik prosil. Chechtal se i po tom, co tělem zvířetem projela křeč a světlo v krásných, smutných očích zhaslo.
Děsivá hrůza ,nelítostná a ničivá, se za strašlivého řevu hnala kraje, Teprve druhého dne pozdě k ránu ustala, zanechavší za sebou dílo zkázy. Kníže, který už dávno ztratil správný směr i ponětí o čase, přelézal kmeny padlých velikánů a krok za krokem si prosekával cestu tou spouští. Sám dobře nevěděl, jak dlouho takto bloudí.
Až jednou, kdy v houstnoucím soumraku umíral další den, rozestoupila se lesní stěna a před ním se do nedohledna rozprostíral obrovský močál, zahalený do mlžného oparu.
Udělal dva, tři kroky a rázem se po kolena zabořil do zrádného bahna. Zaklel, pokusil se vyprostit a dostat zpět na pevnou zem, ale nohy se ani nepohnuly. V návalu vzteku zuřivě sekal a bodal do bažiny, jako by chtěl ztrestat toho neviditelného, potměšilého nepřítele, jenž ho vězní. Teprve když znavený ustal v bláhovém počínání a rukávem otřel pot z čela, rozhlédl se udýchaně kolem.
Jako dým požáru ležela nad bažinou hustá mlha. Jako v křeči zkroucené pařáty trčely z bažiny bílé mrtvoly ohlodaných stromů a všude se válely travou prorostlé kostry.
Bylo to pochmurné, zlověstné místo, ale jemu připadalo známé. Jako by ho už někde viděl. Snad na nějakém obraze šíleného malíře, snad se do těch míst někdy zatoulal a vzpomínky na to se teď vynořovaly v paměti. Možná se mu všechno jen zdálo. Nevěděl.
A najednou leknutím vykřikl. Poznal močál ze snu. A místo, na kterém se viděl, je právě tím místem, které ho teď pohlcovalo ve svém smrtelném objetí.
Už ne krutostí, ale strachem, obyčejným člověčím strachem tlouklo knížecí srdce. Oči plné zděšení těkaly z místa na místo, jakoby hledaly záchranu. Volal, křičel, ale odpovědí mu bylo jen hromové ticho. V hrozné úzkosti, s vypětím posledních sil se znovu pokusil vysvobodit. Napínal tělo až k prasknutí, ale sevření nepovolilo. Cítil marnost všeho. Pochopil, že odtud není úniku, že prohrál svůj boj o život. Se skloněnou hlavou, odevzdaně, očekával naplnění svého neblahého a neodvratného konce.
Na zšeřelé obloze se ukázala lidská ruka se zápěstím. Mířila na knížete prstem a vyjevila mu poselství.
„Nadešel čas! Tvé dny byly sečteny, tvé skutky zváženy! Neměl jsi sílu, která dává víra v Boha, překonat vlastní bolest, protože ses víry zřekl a Boha proklel. Místo toho tvé srdce naslouchalo pověře, té falešné představě o všemohoucnosti a bohorovnosti. Bylo chladné a z kamene. Proto teď budeš ten kámen držet nad hlavou a pokaždé, kdo na tebe ve zlém pomyslí, se zvětší. Čím víc budeš proklínaný, tím bude kámen těžší a ty se pod jeho vahou budeš propadat hloubš a hloubš.“
Ruka zmizela, nebe si zakrylo tvář černými mraky. A kostry, dosud nehybně ležící, se zvedaly a marně vztahovaly prosebně kosmaté ruce k nebi, marně jejich vybělené čelisti vyly do tmy své utrpení i pozdní lítost a zklamání nad další planou nadějí. Zase se nedočkaly. Zase jeden takový, který se, jako ony dřív, vydal cestou zatracení, co ho dovedla až sem, na místo, jenž bylo obrazem jeho života. Kruté, nelítostné. Teď bude ve strašných mukách pykat za své hříchy tak dlouho, dokud ho smrt neobejme ve svém studeném náručí. Pak jeho duše, tak jako jejich, bude bloudit zatracená a proklínaná krajem a doufat, že snad jednou, někdy, přijde den odpuštění a záchrany…
Matka stála u knížete a vzpomínky se jí honily hlavou. Dívala se na jeho třesoucí se ruce, které klesaly pod hroznou tíhou hříchů. Tenkrát, v chaloupce, svíraly ty samé ruce jílec ostrého meče a byly pevné a silné. Vzpomínala na kruté, nelítostné oči, na zlověstný škleb i na strašlivý smích, který ho provázel při té hrozné vraždě.
Teď byl kníže celým tělem zabořený do bažiny, jen dvě ruce a dozadu zvrácená hlava vyčnívaly nad hladinu. Upíral na ni svůj pohled plný nevýslovného strachu, neprosil, nežadonil, jen na ni zděšeně zíral, ve tváři vryté nezměrné utrpení.
„Je půlnoc,“ ozval se tiše známý hlas.
Váhala.Bojovala sama se sebou. Cosi matku ponoukalo kámen neodvalit. Vždyť teď je ta jediná, poslední možnost se pomstít, a jen ona jediná má to privilegium rozhodnout. A ten pocit, vládnout nad osudy jiných, pocit, který ve své dřívější bohabojnosti nikdy nepoznala, ji začal naplňovat představou všemohoucnosti, chladem a necitelnosti. To všudypřítomná, zlomyslná Pověra se pokoušela v jejím srdci zasít zrno.
Matka znovu pohlédla na knížete. Bahno mu už vnikalo do široce rozevřených úst, která jakoby zkameněla v němém výkřiku. Rozhodla se. Zavřela oči a vší silou strčila do balvanu. V jejím srdci nabylo místo pro zlo.
Jakmile kámen dopadl, nebe se otevřelo a světelný paprsek ozářil celý močál. Kostry zvedaly hlavy a z jejich holých čelistí vyšel táhlý vzdech úlevy. Kníže jen slabounce zasténal a jeho rty zašeptaly: „Děkuji ti, Pane.“zkalenýma očima těkal z místa na místo, jakoby cosi hledal. Náhle se mu oči zastavily a kníže se zastavil dlouhým, upřeným pohledem na nebesa. Oči, plné odevzdanosti se v tu chvíli rozjasnily. Pak náhle pohasly, tváří několikrát škubla smrtelná křeč- a byl konec jeho života.
Klid a mír se rozhostil nad močálem. A tam, uprostřed, stála v tichosti a pokoře matka, ruce sepjaté v modlitbě za mrtvé a usmívala se. Věděla, že se rozhodla správně, a bylo jí v té chvíli, jako by jí někdo srdce pohladil.
Už se chystala k odchodu, když hlas po jejím boku řekl:
„Máš odvahu a čisté srdce.“
Matka pohlédla tím směrem, ale už se nepolekala, když před sebou uviděla modrobílé zjevení v dlouhých šatech a ženskou tváří.
„A jsi silná,“ pokračovala neznámá. „Dokázalas odolat pokušení, odpustit a sejmout balvan hříchu z toho, kdo ti tak ublížil a tím zachránila duši nejen mému choti, ale i těm ostatním, ve víře zbloudilým nešťastníkům.“
„Tak ty jsi kněžna …?“Vydechla matka s úctou a poklonila se.
„Vidíš, slíbila jsem, že se ti ještě jednou zjevím a ty dostaneš odpověď na svoji otázku. Nyní to víš a já ti děkuji za tvůj skutek. Nebylo to snadné, ale dokázala jsi to. Neodejdeš s prázdnou. Podívej,“ řekla kněžna a mávla rukou nad bažinou, kde v tu chvíli vykvetlo tisícero žlutých kvítečků.“Říká se jim Boží dar. Ty natrhej, uvař z nich odvar, dej vypít svému chlapci a jeho oči zazáří krásou světa.“
Zjevení kněžny zmizelo a matka osaměla. Ani na chvilku nezapochybovala nad pravdivosti jejích slov. A proč by taky měla? Vždyť za poslední dobu zažila a na vlastní oči viděla tolik neskutečného, neuvěřitelného, že kdyby o tom někomu vyprávěla, měl by jí za blázna. Natrhala pár květů do zástěry a rychle spěchala domů, do dřevěné chaloupky pod lesem ke svému slepému synkovi. Tak chvátala, až ho uvidí a uvaří léčivý odvar, tolik pospíchala, že jí křoví nepíchalo, srázy nebyly strmé a stromy, silné jako sloupy jakoby se samy před ní rozestupovaly a dělaly cestu.
Noc pomalu padala do propasti zapomnění, když matka dorazila do chaloupky. Jen co se ujistila, že chlapec klidně leží v postýlce a spokojeně se usmívá v náruči hlubokého spánku, pustila se do přípravy léku.
„S Pánbíčkem.“, pokřižovala se, když byla se vším hotova. Něžně probudila synka a dala mu vypít odvar. Jen co vrátil matce prázdný hrnek, začal si pěstičkami protírat oči, mrkal, bloudil pohledem po světničce a jeho krásná tvářička se čím dál víc rozjasňovala nad nenadálým poznáním.
„Já vidím, maminko, já vidím!“
„Ano, synáčku, vidíš. Je to zásluhou Božího daru.“ Matka dojetím sotva mluvila.
Poprvé prohlédl šedým závojem, tou hroznou tmou, jež ho obklopovala. Poprvé viděl svojí maminku, její předobré oči i laskavou tvář. Vyšli před chaloupku. Lehounký vánek rozčechrával louku pod nimi a v údolí se v ranním šeru černaly střechy chaloupek. Na obzoru se pojednou rozlila mdlá zář, která stále jasněji a zřetelněji svítila, až z ní vylétly první sluneční paprsky. Jako zlaté šípy se rozlétly po celém kraji. V jejich svitu se rozzářily kapičky rosy v trávě jako velké perly a v nich se zrcadlila celá ta nádhera růžového jitra. Paprsky pronikaly všude. Do údolí, na stráň i do lesa, kde probudily jakéhosi ptáčka. Ten se protáhl a z jeho hrdélka zazněl jásavý trylek. Tak pták vítal přicházející den. A tato prostá píseń probudila celý kraj k životu.
Chlapec stál tiše a v němém úžasu hleděl na ten boží zázrak. Poprvé v životě uzřel svět na úsvitu stvoření.
„…A jeho oči zazáří krásou světa!“, vzpomněla si matka na slova kněžny, a div, že se jí srdce nerozskočilo samým štěstím.
Celý den pak spolu chodili rozkvetlou loukou. Matka mu ukazovala kytky, které dřív jen voněly, ale nikdy nespatřil jejich něžnou, křehkou krásu. Viděl malé cvrčky, jejichž vrzavému koncertu denně naslouchal, pestrobarevné motýly, přelétající z květu na květ. Když sluníčko na obloze začalo pálit, zašli do lesa, kde pod staletými velikány stromů našli stín.
Večer zase usedli před chaloupkou nad rozkvetlou strání. Dívali se do údolí, na ohnivý západ, který plál rudými červánky zapadajícího slunce. Drželi se za ruce a usmívali se. Bylo jim dobře. Toho dne vydrželi sedět déle než jindy. Pozorovali stříbrný měsíc se svojí družinou hvězdiček, který vyplul na oblohu , sotva se noc ujala své vlády a tiše kráčela krajem. A s ní šly ruku v ruce i dvě sestry, podobné si jako vejce vejci. Víra a Pověra.
„Vidíš, „řekla Víra.“ Kdysi jsi říkala, že tohle místo je příliš těsné pro pokoru, zbožnost a lásku. Ve skutečnosti je krásnější než všechny chrámy a paláce. Protože místo, které pojme tyto ctnosti, není nikdy těsné a tíživé!“
„Ale tvoje cesta ke štěstí je příliš dlouhá a trnitá. Mnoho příkoří a útrap se musí přetrpět, než se dostaví,“ namítla Pověra. „To když vzklíčí moje zrno, je jako lék.Oslabí bolest, vychází z pokušení a pošetilosti být všemohoucí.“
„Ale nikdo už netuší, že tvůj lék bude krutější než sama nemoc.“
„Každý má svoji volbu. Každý se může rozhodnout,“pokrčila lhostejně rameny Pověra.
A tak jako včera, tak i dnes šly spolu ty dvě sestry. Rozsévají svoje semínka, ale nikdo je nevidí, nikdo je neslyší. Půjdou tak i zítra, i pozítří, tak dlouho, dokud svět světem bude stát a lidstvo lidstvem zůstane.
Kdy v jednom pověra a bázeň zvítězí a druhý si ve víře odvahu zachová!
Napsal a ilustroval Petr Hrach
