Dnes zavedeme čtenáře na návštěvu k paní Františce GAJEROVÉ. K člověka, který si zaslouží nejen tím, co umí, ale i statečností s jakou se pere se životem, aby o se ní vědělo. Je to žena, která má právo být v pomyslné (prozatím) Galerii osobností ze Šumavy. 
S paní Františkou jsme se setkaly na jedné vernisáži proutěných výrobků na zámku v Dubu u Prachatic. Protože máme společné názory na život, celkem pravidelně si píšeme. I proto, že častější setkání je vzhledem k tomu, že paní Františka bydlí v malebné Žárovné na Prachaticku, trochu problematické.
Umí překrásně malovat, když se rozhodne, s chutí si uháčkuje celé šaty, paličkuje, šije, fotografuje. Má ráda přírodu, kameny, které jí dodávají energii, lidi a hlavně život jako takový, i když jí do cesty hodil nejednu překážku.
Jsi z Brna, jak jsi se ocitla na Šumavě?
Z Brna jsem odešla na umístěnku s tím, že se tam vrátím, protože Brno mám moc ráda a nechtěla jsem žít jinde. Jenže, jak už to tak v životě chodí, návrat se neustále oddaloval, poznala jsem manžela, vdala se, narodily se děti a zůstala jsem tady.
Pro mě to byla veliká změna. Musela jsem se vzdát všeho, co mě zajímalo a bavilo. V Brně jsem už od 4. tř. ZŠ chodila do Pionýrského domu malovat. Vedoucími byli malířka a sochař, jezdili jsme na tzv. expedice po Moravě, sbírali náměty z krojů, podle kterých se vyšívaly kroje pro Soubor písní a tanců (vše autentické, náměty byly z krojů i 250 let starých, např. z Valašska), krásná práce byla v Předklášteří u Tišnova, kde jsme dělali dokumentaci poškozené chodby, tamní Křížovou cestu. Hlavice sloupů byly poškozené po bojích ve 2. světové válce … sbírali jsme keramiku a nábytek pro muzeum. To byl můj svět. Malování a historie Moravy.
Co jsi tedy dělala tady?
Žili jsme ve Strakonicích, kde jsem pracovala v „čézetě“. Můj záměr byl malovat a cvičit i tam, věnovat se věcem, co jsem měla ráda, ale manžel byl zásadně proti. Vyrostl v odlišných podmínkách, byl z jiného prostředí, jinak vychovávaný. Já malovala, cvičila, s otcem jsme jezdili na motorce a v autíčku AERO 30. No a manžel v těch letech pásl husy a krávy, žil na vesnici. Dva světy, každý jiný, život se změnil a záleží na každém, jestli jde dál, najde něco, co jej bude znovu těšit. On měl strach, že se budu nad něho povyšovat, proto mně tak trochu od všeho odstřihl.
Jak jsi objevila talent na malování? Je zděděný, nebo jsi šla na školu?
Od dětství jsem malovala v kroužku v Domě pionýrů. Bylo tu 30 dětí, z nich se každý rok po předložení přijímací práce, vybírali ti nejlepší. Po hodnocení dětí, vedoucích a hostů z UMPRUM, hodnotil mnou malovaný portrét sestry korejský malíř a pak mě vybral i další člen do odddělení pro pokročilé. Byli jsme desetičlenná skupina, která jezdila na takové expedice. Nádhera! I moje maminka malovala, pro nás děti, krásná zábava, ale sama se starala o mě a tři sourozence. Otec jezdil na montáže, takže doma moc nepobyl, ale neděle patřily nám i jemu na společných rodinných výletech. Tady jsou tedy počátky všeho, co umím.
Netaktně se zeptám, jaká je tvá nemoc?
Jako netaktní to neberu, nic neskrývám. Vše je vidět na tom, jak chodím, jak se pohybuji. Před lety jsem začala mít potíže s chůzí, snažila jsem se to řešit, hledala pomoc, ale marně. Skončila jsem i u psychiatra. Klasika… roztroušená skleróza je neléčitelná. Lze ji zpomalit, ulevit, prát se s tím, co dech stačí. K tomu jsem v těhotenství měla sníženou kapacitu plic po přechozeném zápalu a tak to ani s tím dechem raději nepřeháním. Ovšem, když zvednu hlas, jsem slyšet velmi dobře a daleko.
Nikdo mi nevěřil, nestanovili žádnou diagnozu. Naše děti byly ještě malé a tak jsem chodila na procházky s nimi jen kolem zahrádek, tam jsem na zídkách posedávala a tímhle způsobem jsem to zvládala ještě 11let. Pak mě funkci nervů změřili na PC, okamžitě poslali do invalidního důchodu, byl ze mně vozíčkář. Hrozné pomyšlení. Po injekcích jsem jedině přibývala na váze, začala jsem se tedy zajímat o vše spojené s přírodní léčbou. To je ale jiné povídání. Prognóza je klasická. Vyléčit se to zatím nedá, ale zpomalit proces ano, když jsou nohy v tahu, musí jít hlava do tahu!
Tím ti odpovídám na další otázku, jak to zvládám.
Co se v mládí naučíš, jak tě naprogramuje rodina, to si neseš sebou celý život. Je to jako by se v mém životě srazily dva světy, musela jsem se s tím naučit žít, jinak je to skutečně na psychiatrii. Co tě nesloží, to tě posílí! A tak kombinuji. Bylinky, doma na zahradě menhir, pozitivní polodrahokamy, kameny z pozitivních míst, mám veliké štěstí, že vidím i barevné změny, tak, jak kámen přijímá energii z vesmíru a z planety Země…
Jít mezi lidi, aby nebylo poznat, že nechodíš po nohách, ale po rukách, to je také kus umění!
Jak to tedy vše zvládáš? Myslím teď kreslení i ostatní koníčky? Jakou technikou?
Tady se mi hodila pionýrská průprava, malovat se dá i v pololeže, na houpacím křesle, prostě vše tvořit v sedu, musíš jen vymyslet ten systém.
Malování? Měla jsem asi 14 výstav, možnosti by i byly, ale sama si obrazy nepřipravím, musí se jezdit, vše postupně zarámovat, odvézt, nainstalovat a po výstavě zase odvézt zpět. Nějaké obrazy mám doma hotové. Stálou výstavu mám v Prachaticích, prodejní, ale poslední tři roky se moc neprodává, lidi nemají peníze na to, koupit si něco jen pro radost. Jsou důležitější věci, nutné k životu. Technika malby, to je akvarel, kvaš, olej, akryl, pastel, záleží na tom, co se maluje, dnes je pro mě nejschůdnější akvarel, kvaš a pastel. Ale mimo to zvládám i háčkování a paličkování, to je takové to doplnění mých zálib. Nejdále jsem asi vystavovala v Bavorsku, u nás v Přerově v roce 1994, tam jsem měla jednu z nejúspěšnějších výstav, na ní se prodalo za 14 dní 87 ks obrazů. Vystavuji a prodávám ale i v Chodově u Karlových Varů, ve Strakonicích, Prachaticích a na Javorníku, u Horažďovic a jinde.
Máš v rodině pokračovatele? Syn nebo dcera mají podobné nadání jako ty?
Dcera vystudovala střední pedagogickou školu, obor výtvarná výchova a potom vysokou školu, také výtvarná výchova a čeština pro II. stupeň. Také stále maluje, měly jsme spolu tři výstavy. Ale i syn slušně kreslí, hlavně vyřezává, měla bys vidět, hlavně koně, zvířátka a květiny. S dcerou máme ještě společné fotografování, je to pěkné, jenže jen okolí bydliště. Vyřádím se jedině, když někam s manželem jedu autem, ale to zas tak často nebývá, jak bych ráda.
Kde se dají vidět tvé obrázky a ostatní výrobky? Máš teď něco v plánu?
Protože jsem musela nabídky na výstavy v roce 2013 i 2014 odmítnout, z
dravotní důvody mi přípravu nedovolily, tak se o vystavování raději nezajímám, je to pro mě těžké i s dopravou. Z Netolic a Horažďovic byli hodní, pro obrazy si přijeli, také mi je přivezli nazpátek, ale to není vždy možné. Lidé o mé věci mají zájem, obrazy i to ostatní je k vidění i na internetu, ale zase – při objednání je to opět o rámování, balení, odesílání a to je pro mne nemožné.
Samozřejmě, u nás doma ráda každého přivítám, není problém předvést věci co mám, ale o zbytek se musí zájemce již postarat sám.
Povídání by bylo dlouhé, Františka je i při svém zdravotním handicapu človíček optimistický, ráda se pobaví, zasměje, dozví něco nového, moudře přispěje se svou troškou do mlýna. Snaží se zvládat svou domácnost i milovanou zahrádku jak jen to jde, do toho stále vyrábí, maluje. Návštěva u ní stojí za to. A kdyby se našel ochotný pomocník, který by pomohl s výstavou, potěšilo by se na ní oko nejednoho návštěvníka.
Marie Bubeníková
Z tvorby Františky Gajerové:
{gallery}susice/2015/03_brezen/gajerova_rozhovor/{/gallery}
