Eda Hones s manželkou Annou ještě nedávno
VZPOMÍNKA NA RODILÉHO ŠUMAVÁKA – EDU HONESE
V neděli,19. října odpoledne jsem dostala smutnou zprávu od Edovo sestry Aničky. Ta zpráva zněla: „ Dnes ráno zemřel Eda“. To oznámení zasáhlo citelně nejen rodinu Honesovu ale i mnoho dalších lidí, kteří Edu znali.
Dovolte mi proto, malou vzpomínku na přítele, kamaráda, pravého šumaváka.
Osudy mnohočetných rodin na Šumavě si byly velmi podobné! Na pláních, jak se říkávalo místům, ležících 1000 metrů nad mořem nebyl život lehký! Obživu jim poskytovaly lesy a taky malá políčka, na kterých se pěstovaly především brambory, zelí, tuřín, z obilí to byl většinou jen oves a také len. Šumavští chlapi většinou pracovali jako dřevorubci. To se týkalo i Honesovy rodiny.
Naše rodiny si byly velmi blízké. Eda byl nejstarší z osmi sourozenců, taktéž já byla nejstarší z osmi sourozenců. Oba jsme se narodili v německých rodinách, tudíž nás po válce čekalo nucené vystěhování.
Výhodou bylo, že naši tátové i jejich synové pracovali v lesích, jejich rodiny nemusely odejít – republika potřebovala lesní dělníky. Kdo jiný, než rodilí horalé znali tuto namáhavou práci, proto zde mohli zůstat. Byli to právě osídlenci Horské Kvildy, Filipovy Huti a okolí. Mezi nimi byla i naše rodina. Jen podotýkám, že v těchto zapadlých vesničkách zůstaly rodiny dřevorubců, mluvících pouze německým dialektem. Česky uměl jen učitel!
Tu celou dobu nebudu popisovat, přejdu do let dospělosti Honesových synů a do času, kdy jsem se osobně setkala s Edou.
Tuším, že to bylo v letech 1954 – 1956,kdy dva bratři Honesové začali přibližovat s koňmi kmeny na dřeviště k Vydře, pod Jelenovem. Tenkrát přebývali přes týden u nás, přespávali na seně, nad stájí, Samozřejmě, Eda míval sebou i svou „přítelkyni“ – harmoniku! Postupně dřevařili i na Sušicku. Na hudební nástroje uměli hrát téměř všichni Šumaváci, aniž chodili do ‚hudebky‘. Honesovci si založili malou kapelu, po večerech hrávali v hospůdkách, na svatbách a také v bavorském příhraničí. To je jedna etapa jejich života.
Eda lesní práci opustil, nějaký čas provozoval s manželkou rekreační středisko a dlouhá léta vedl na Horské Kvildě prodejničku. Mimo jiné zastával několik volebních období post starosty Horské Kvildy
Na co nikdy nezapomenu?
Každým rokem se jela na běžkách „Sušická třicítka“ Většinou trasa vedla Povydřím, pak přes Výhledy na Horskou Kvildu, Churáňov a zpět. Na Horské Kvildě u Honesů bývala hodinka odpočinku. Sundali jsme běžky, opřeli o zeď konzumu a šli si něco koupit k snědku i na zahřátí. Většinou jsme si dávali grog, pak si sedli za krámem na klády a vyhřívali se na poledním sluníčku. Někdy Eda vytáhl harmoniku a zahrál nám. To už jsme nepotřebovali grog, stačil nám „syrový“ rum! RUM= rozumně uložena měna, to bývalo naše heslo. Po hodince jsme se rozloučili a sjížděli jsme podél Hameráku a podél Vydry, přes Turnerku na Čeňkárnu k autobusu. Na Turnerce bývalo další zastavení na doplnění ‚pohonných hmot‚!
Edu a jeho sourozence znal každý návštěvník Šumavy!
Poslední dobou, kdy Edovi občas nebylo tak akorát, domluvili jsme se, že se budeme každoročně setkávat na Horské Kvildě se všemi Honesovci. Sešlo se nás pokaždé nejméně dvacet. Společně jsme vzpomínali na uplynulá léta, batři Honesové nám při setkání hráli samé šumavské písničky a my zpívali s nimi.
Před dvěma lety, kdy jsme se opět setkali, to Eda nebyl „ve své kůži“, ale vše překonal, hrál dál a my zpívali a tancovali. Chýlilo se k večeru, několik z nás potřebovalo už odjet domů – ale jak to uskutečnit, když je zábava v plném proudu? Dostala jsem spásný nápad, jak se decentně rozloučit. Vyzvala jsem všecky přítomné, aby si stoupli před muzikanty do půlkruhu a zazpívali si společně šumavskou hymnu „ Na krásně Šumavě“. Vzala jsem bubeníkovu paličku a začala dirigovat -jednou čelem k muzikantům, pak čelem ke sboru. Najednou Eda přestal zpívat i hrát, po tvářích mu stékaly slzy! Takto skončilo naše poslední setkání.
Když nás překvapila zpráva, že „náš Eda“ od nás odešel navždy, celá ta naše parta se dohodla, že Edu doprovodíme na jeho poslední pouti na tomto světě. Ano, sešli jsme se všichni ! A nejen my! Edovi se přišli poklonit všichni, co ho znali. Za rakví šli všichni jeho příznivci a při poslední písni „Na krásné Šumavě“ nám všem tekly slzy jako tenkrát Edovi na Horské Kvildě. Za všecky přátele jsem předala kondolenční soustrast ve znění:
Ze šumavského náhrdelníku zmizel další korálek – zakutálel se, budeme ho dlouho hledat – nenajdeme ho! Zůstanou nám jen vzpomínky na milého, pracovitého, spravedlivého, pravého Šumaváka!
Je nevhodné říkat, že někdo měl krásný pohřeb?! Eda ho skutečně měl! Když se vycházelo z kaple ke hrobu, celou krajinu osvítilo sluníčko, nad hrobem promluvili jeho věrni přátelé – kamarádi PhDr. Horpeniak, Emil Kintzl a Přemysl Čech. Eda je pochován ve Vimperku v rodinném hrobě svých rodičů a zesnulých mladších bratrů.
S úctou Marie Malá
—————————————————————————————————————————————————————————–
Eda Hones v 80. letech za pultem obchodu na Horské Kvildě
Vzpomínku na Edu Honese přidává i Přemysl Čech, který Honesovy poznal jako malý kluk:
Za Edou Honesem
Už se na to pamatuju jen matně. Byl jsem malý kluk, když za tátou přišel jeho známý Ladislav Vodák a že si uděláme výlet. Ve třech jsme tedy vyrazili. Obhlédnout Šumavu, a protože to bylo na podzim, tak taky nasbírat pár brusinek. Brusinkové plantáže se tehdy rozprostíraly na Horské Kvildě. Nejvíc jich bylo v sejpech po rýžování zlata při turistické cestě na Filipovu Huť, a tak jsme pilně sbírali. Kousek od nás ještě jedna stará paní. Po chvíli na ní pan Vodák zaostřil zrak a zvolal: „Ale vždyť to je paní Honesová!“ A šli jsme ji pozdravit. Stařenka jako věchýtek, ale živé oči, spustila na nás německy, a když jsme měli hrnky plné, pozvala nás do nedalekého stavení na kafe. Doma čekal její manžel a rozproudila se diskuse. Tedy beze mě, protože se vedla pouze v němčině a ze strany Honesových ještě v Böhmerwald Deutsch, která byla i pro klasického němčináře těžko srozumitelná. Tak jsem poznal Honesovy – Gustava a Annu a v dalších letech i jejich pět dětí. Nejčastěji jsem potkával Edu, který ve třiaosmdesátém přebral obchod na Horské Kvildě, a v létě turisté a v zimě všichni běžkaři si u něj kupovali svačinu, dávali pivo nebo jim vařil čaj. S ním jsem si taky o jeho rodině nejčastěji povídal. Rodina Honesových jako by vypadla z některé z knih Karla Klostermanna.
Honesovi – dole sedící Anna Gustav, mezi nimi dcera Anička, nahoře zleva synové Herbert, Gustav, Eda a Helmut
Já jsem se setkal se všemi pěti sourozenci Honesovými společně jen jednou. Ale stálo to za to. Začátkem devadesátých let se na mě obrátil pražský produkční německé televize ZDF Arnold Keilberth, kterému se doneslo, že pocházím ze Šumavy, zda bych nevěděl o nějaké německé rodině, která tu dodnes žije. To víte, že jsem věděl! A tak jednoho dne dorazily z Mainzu na Šumavu dva mercedesy s televizním štábem pořadu, který byl jejich obdobou českotelevizního Objektivu. Ubytoval jsem je v sušické Fialce a další dny jsme strávili se všemi pěti sourozenci. Provedli nás místy, kde prožili celý život. Německý reportér s nimi konverzoval samozřejmě německy a chtěl od nich slyšet šumavskou němčinu. Pak toho ale trochu litoval a stranou se s úsměvem chytal za hlavu: „Vždyť já jim rozumím sotva polovinu!“ Všichni Honesovi jsou skvělí muzikanti, a když nastoupili před rodnou chalupu a v zapadajícím šumavském slunci hráli a zpívali staré německé písničky ze Šumavy, bylo vidět dojetí i na jinak otrlých televizních harcovnících. Včetně mě.
Druhý den vyvrcholilo natáčení na Polaufovně. ZDF tu zorganizovala zábavu jako za starých časů, Honesové vyhrávali, lidé se bavili a nadšený produkční Keilbetrh zaplatil sud piva! Už věděl, že má natočenou skvělou reportáž, která o něco později na obrazovce ZDF taky parádně zazářila!
Když jsem 25. října na vimperském hřbitově hovořil nad rakví s Edou Honesem, měl jsem pocit, jakoby s ním odešel kus té staré dobré Šumavy. Mimo jiné jsem vzpomínal na nedávná setkání, která jsem zapracoval do knihy Trefen šumavským genem. A mám radost, že Eda bude žít dál. V knize, stejně tak jako v našich myslích.
—————————————–
Snímky převzaty z knihy Trefen šumavským genem se souhlasem autora a nakladatelství.
