„Ježíš se odebral do judského území a do Zajordání. Opět k němu přicházely zástupy a on je zas učil, jak to měl ve zvyku. Přišli k němu také farizejové a zeptali se ho, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých. Odpověděl jim: „Co vám přikázal Mojžíš?“ Řekli: „Mojžíš dovolil vystavit jí rozlukový list a rozvést se.“ Ježíš jim řekl: „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz! Na začátku při stvoření však Bůh ‚učinil lidi jako muže a ženu‘. ‚Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk.‘ Už tedy nejsou dva, ale jeden. A proto: Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. Řekl jim: „Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství.““
Evangelium podle Marka, 0 kapitola, verše 1-12
Tento měsíc probíhá ve Vatikánu mimořádná synoda o rodině a za rok, po době celosvětové klidné reflexe a rozjímání, ve kterém je prostor pro působení Ducha sv., se koná další synoda, ze které pak vyplyne určitý závěr. Západní média, která papeže Františka představují jako pokrokového papeže, divoce spekulují o tom, zda se mu podaří mimo jiné umožnit rozvedeným osobám přístup ke svátostem. Podotýkají, že papež znovu oddal rozvedené páry, přičemž se u dotyčných párů nejednalo o rozvod, ale o zneplatnění manželství, což je dlouholetá praxe církve, kdy manželství bylo uzavřeno neplatně a tudíž manželský svazek nikdy nevznikl, tedy ani rozvod.
Mnohým připadá slib, který si snoubenci dávají při církevním obřadu velmi krásný a romantický. „Já, Pavel, odevzdávám se tobě, Dano, a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“ A kněz přijímá jejich vzájemný souhlas a říká: „Ať Bůh ve své dobrotě upevní váš slib, který jste vyjádřili před církví, a naplní vás svým požehnáním. Co spojil Bůh, ať člověk nerozlučuje.“ Pokud vnímáme tento slib, jako vnímáme zábavné pořady v televizi, tak se skutečně jedná o (pouhý) krásný a romantický slib. Když ho ale chceme skutečně žít, pak je velmi náročný a staví nás do reality naší křehkosti, sebestřednosti a (ne)lidskosti, jakkoli i nadále zůstává krásný a romantický.
Velké bude zklamání západních médií, když synoda nepřinese očekávané změny a tzv. modernizaci církve podle světských měřítek. Synoda o rodině staví životodárnou rodinu, a k ní nerozlučně patřící manželství muže a ženy, znovu do středu pozornosti církve a světa jako základ společnosti, jako místo, kde se z lásky plodí a rodí děti, kde se všichni učí solidaritě a sebeovládání, kde se vychovává ke společenství a životu pro druhé; rodina a manželství jsou místem bezpečí a důvěrnosti, prostor pro růst v lásce a ke svobodě. Je potřeba rodinu a manželství znovu stavět do středu naší pozornosti, neboť i mnozí věřící a praktikující křesťané zapomínají, že manželství a rodina jsou jedním ze základních ‚povolání‘ člověka. Proto je důležité, aby manželství zůstalo nerozlučitelnou svátostí: má být bezpečným přístavem, ale i lodí způsobilou k plavbě i na otevřeném a rozbouřeném moři. To, že se mnohým nedaří dodržet slib, neznamená přece, že se má slib zavrhnout. Spíš bychom se měli zamyslet nad tím, proč nejsme schopni slib dodržet a proč nedokážeme unést důsledky našeho selhání. Pak možná zjistíme, že jsme uvěřili ve společnost, ve které sliby nemají velkou váhu, ve které má hlavní váhu to, co potřebuji já.
„Mnoho z Ježíšových učedníků řeklo: „To je tvrdá řeč! Kdo to má poslouchat?“ … Ježíš tedy řekl Dvanácti: I vy chcete odejít?“ (Jan 6, 60-69).
P. TOMAS +
