Košile značky Vavi z Vimperka nosí Václav Klaus i manažeři ze skupiny J&T

Rodinnou firmu, která téměř čtvrt století šije košile, nepoložil nájezd čínských výrobců levného oblečení ani krach partnerů, kteří jí dodávali látky. Brzy ale bude čekat její zakladatele, bývalou šéfku oděvního závodu Šumavan Věru Vávrovou a jejího muže Jiřího, ještě náročnější úkol – předat firmu dětem, aniž by ohrozili její existenci.

Pánské i dámské košile značky Vavi se šijí v malé rodinné firmě v jihočeském Vimperku od roku 1990. Nyní Vavi postupně přechází pod vedení syna Jiřího. Věra Vávrová ale zvolila netradiční předávací strategii. „Firmu jsme rozdělili na výrobu a obchod. Já mu výrobky vlastně prodávám a sleduji, jak si stojí finančně a jakou má platební morálku. Jednou jsem ho dokonce mohla poslat do konkurzu,“ říká s nadsázkou podnikatelka, jejíž firma ušije ročně kolem 43 tisíc košil. Oděvní podnik Vavi má nyní 35 zaměstnanců včetně čtyř členů rodiny Vávrových, loni utržila 26 milionů korun.

„Pokud se ve Vimperku výroba nestíhá, šijí se košile pro firemní klientelu i v zahraničí, kde si výrobu osobně kontroluji,“ říká Vávrová. Na rozhovor přišla společně se synem Jiřím.

Mají čeští muži nějaká speciální přání ohledně košil?

Jiří Vávra: Zákazníci mají rádi košile, které jsou trochu nápadité a něčím se odlišují. Může to být obšití knoflíkových dírek jinou barvou, knoflíky v barvě košile či odlišná barva vnitřní strany límce. U bílých košil je například oblíbená vnitřní strana límce z modré kytičky. Lidé také stále více chtějí, aby bylo vidět, že jde o košili vyrobenou přímo pro ně. Proto stoupá poptávka po monogramech, které už nejsou vnímány jako snobská záležitost.

Zejména zákazníci z Ruska je přitom nechtějí jen na manžetu, ale i na přední stranu košile. Někomu monogram nestačí a nechá si vyšít celé křestní jméno. Z košil už také v podstatě zmizely kapsy. Do nich si lidé dávali cigarety či mobilní telefony a nevypadalo to dobře. Kapsy zmizely i z části firemních košil, aby si do nich zaměstnanci nemohli nic dávat. Některé firmy chtějí kapsy dokonce zašít. Často se na přední díl vyšívá v místě kapsy firemní logo.

Tradičním faux pas českých mužů bývá nošení košile s krátkým rukávem do obleku. Jak se košile „s krátkým“ prodávají?

Věra Vávrová: Na tyto košile nedá dopustit starší generace, a tak je stále nabízíme. V létě by si takoví muži na sebe nic jiného neoblékli. Mladší zákazníci si naopak oblíbili košile s dlouhým rukávem, jež mají manžetu a provedení, díky kterému lze ohrnutý rukáv připnout.

Před začátkem rozhovoru jste mi říkal, jak jste nedávno šli brát míry na košile manažerům do kanceláří J&T. Jak jste tuto zakázku získali?

Jiří Vávra: S lidmi z J&T a jiných společností se potkávám na různých akcích. Jeden tamní ředitel si všiml, že jeho kolega má skvělé košile, a zjišťoval, kde je pořídil. I když tihle lidé nemají problém koupit si košile od Ralpha Laurena, dali přednost tomu, že jsme za nimi přišli do kanceláře, přinesli vzorníky a nechali je vybrat vhodné materiály a střihy. Slovní doporučení v naší branži opravdu funguje a je to ta nejlepší reklama.

Značka Vavi existuje už téměř 25 let. Vzpomínáte si na chvíle, kdy šlo opravdu do tuhého?

Věra Vávrová: V polovině 90. let jsme dodávali zboží do více než sedmdesáti obchodů po celém Česku. V roce 1995 se ale na brněnském veletrhu Styl objevili podnikatelé, kteří začali dovážet košile z Číny za pětadevadesát korun. Za tuhle částku jsme nekoupili ani metr materiálu. Během dvou let jsme o většinu odběratelů přišli. 

Jak jste situaci řešili?

Věra Vávrová: Chvíli jsme doufali, že se zákazníci nekvalitních čínských košil nabaží a vrátí se ke kvalitě. Jenže naši lidé seděli na dílně a čekali, jakou jim přidělíme práci. Nakonec jsme navázali spolupráci s ostatními oděvními firmami. Dodávky pro ně dnes tvoří až 70 procent naší produkce.

Mezi naše nejvýznamnější zákazníky patří třeba Pietro Filipi. Měli jsme štěstí, že řada velkých oděvních firem přestala šít v Asii a vrací se zpátky do Evropy. Kromě toho, že Asijci v průběhu posledních deseti let dost zdražili, je stále dost komplikované u nich reklamovat zboží a požadovat peníze zpět. Navíc příliš neoplývají flexibilitou.

Zákazníci jsou stále náročnější, je třeba často měnit střihy, a oděvní značky proto šijí třeba jen 100 až 300 kusů košil stejného modelu. Takovou práci by se jim ale nevyplatilo do Asie posílat.

Vavi šije také profesní oblečení. Ve vašich košilích či halenkách chodí například zaměstnanci Českých aerolinií – ve spolupráci s firmou Koutný, pracovníci obchodů Marks & Spencer – ve spolupráci s firmou Klatt, řidiči dopravních podniků či pracovníci hotelů Hilton. Jaké má tato firemní klientela specifické požadavky?

Věra Vávrová: Firemní košile tvoří další část výroby, na kterou jsme se zaměřili, když Česko zaplavilo čínské zboží. Díky větším výrobním sériím se zvyšuje produktivita práce, a tím se dostaneme na lepší ceny. Každá zakázka je ale specifická – řidiči autobusů potřebují delší zadní stranu košilí, aby se jim při ohýbání nevyhrnovala, hudebníkům se šil každý rukáv jinak dlouhý, podle toho, jakým způsobem drží hudební nástroj.

Houslista Pavel Šporcl si třeba v minulosti přinesl svoje housle, aby si byl jistý, že vše bude sedět. Hodně náročný bývá výběr správné barvy košil. Měli jsme například oblékat stevardky a stevardy společnosti Student Agency v kooperaci s firmou Rutex.

Majitel chtěl, aby chodili v sytě růžových košilích. Poslali jsme tedy pět různých odstínů, ale ani jeden se nelíbil. Nakonec sama Student Agency poslala kus růžového papíru, podle něhož v textilce vyrobili požadovaný odstín látek.

Ještě větší oříšek byla práce pro jednoho výrobce čajů. Jejich první zadání znělo, že chtějí hodně zelenou, až brčálovou barvu. Poslali jsme deset různých vzorků, ale ani jeden se jim nelíbil. Nakonec prohlásili, že by to měla být barva čerstvých lístečků čaje.

Najít a objednat správnou barvu ale není jednoduché, protože i samotné textilky vyrábějí pouze omezené škály barev. Problém může nastat i tehdy, když si zákazník vybere barvu látky v polyesteru, a pak chce ten samý odstín v bavlně. Číslo barvy je stejné, ale odstín může vypadat jinak.

Během let v tuzemsku zkrachovaly v podstatě všechny textilky, které dodávaly oděvním podnikům látky. Co to pro vás znamenalo?

Věra Vávrová: Poté, co většina českých textilek zkrachovala, dovážíme látky zpravidla z Itálie, Nizozemska či Turecka. První kontakt byl ale náročný – neznali nás a chtěli platit dopředu. Když po nás chtěl turecký dodavatel 20 tisíc dolarů, aniž bychom viděli jedinou košili, raději jsme tam před odesláním peněz odletěli, abychom se přesvědčili, že zásilka je v pořádku. Teprve když jsem v továrně vše zkontrolovala, zavolala jsem domů, že mohou poslat peníze.

Firma Vavi je známá tím, že dodávala košile i prezidentu Klausovi. Co měl v oblibě?

Věra Vávrová: Košile vybírala panu prezidentovi jeho žena Livia. Šlo o klasiku – bílé či bleděmodré. Jednou měl košili z kolekce, ze které si objednal i olympionik Lukáš Bauer. Když se pak potkali na předávání vyznamenání, pan prezident si toho všiml a okomentoval to slovy „Asi šijeme u stejné firmy“.

Zvažovali jste, že byste nabídli spolupráci i nynějšímu prezidentu Zemanovi?

Jiří Vávra: Šijeme pro různé lidi z politiky a byznysu, ale došli jsme k závěru, že už to nebudeme medializovat. Na jednu stranu jde o skvělou reklamu, na druhou stranu nám to může i uškodit. Někteří lidé jsou tak politicky zapálení, že jsou schopni kvůli tomu odejít z obchodu a hlavně nepochopí, že šitím košil ještě nevyjadřujete politikovi podporu.

Rodinnou firmu budujete od roku 1990. Dnes ve Vavi pracuje v roli obchodního ředitele váš syn Jiří. Jak jste v dětech posilovala vztah k podnikání?

Věra Vávrová: Když jsme začínali, sedli jsme si s manželem a dětmi k jednomu stolu a zeptali jsme se jich, zda jsou ochotné akceptovat, že odejdu ze zaměstnání, budeme mít nějakou dobu méně peněz a nebudeme jim třeba moci koupit bonbony. Děti řekly, že do toho s námi jdou.

Protože manžel byl často pracovně pryč, musely se děti podílet na chodu firmy. Platila jsem jim třeba za uklízení dílny, abych nemusela najímat uklízečku. Když jsem ale přijela v noci a dílna nebyla uklizená, nemilosrdně jsem je v půl páté ráno vzbudila, aby si šly udělat svoji práci. Na šestou už totiž do dílny přicházely švadleny.

Tehdy sedmiletý syn nejraději sedával v dílně na žehlicím prkně a snažil se vyplňovat křížovky, s čímž mu švadleny pomáhaly. Když jedna z nich neradila, řekl jí, že neví, jestli si ji tam jednou nechá. (smích)

Jak jste si v rodině rozdělili starost o firmu?

Věra Vávrová: Já nejvíc rozumím výrobě, manžel má na starost finance a syn obchod. Když se syn začal po studiích v Londýně více ve firmě angažovat, museli jsme ale jeho elán trochu krotit. Přišel s tím, že chce otevřít prodejny ve všech krajských městech. Tak jsem se ho zeptala, kde na to vezme peníze. Pochopil, že expanze musí být pozvolná. A stejně se pořádně spálil, když jsme museli jednu prodejnu zavřít.

Co se přihodilo?

Jiří Vávra: Přijel jsem z pobytu v zahraničí a nevěděl, kde to v Praze žije. Jeden náš známý opouštěl prodejnu v obchodním centru Fénix v pražských Vysočanech. Šlo o rohový obchod se dvěma výlohami na hezkém místě. Prodejnu jsme si pronajali, ale brzy se ukázalo, že to byla chyba. Některé dny jsme neprodali třeba vůbec nic.

Začal jsem tam prodávat sám, abych zjistil, v čem tkví problém. Ukázalo se, že v této části Prahy se příliš nevyskytuje naše cílová skupina zákazníků – ti, kteří si mohou dovolit utratit za košili i několik tisíc korun. Navíc se začala měnit struktura nájemníků centra a na našem patře se objevila třeba pobočka pošty nebo obchod s erotickými pomůckami. Raději jsme se prodejny zbavili.

Na trhu musíte soupeřit s mnohem silnějšími oděvními značkami. Co se vám nejvíc osvědčilo při propagaci Vavi mezi veřejností?

Jiří Vávra: Nejlépe funguje doporučení zákazníků, odběratelů a firem, pro které vyrábíme. Ale nebojíme se ani netradičních forem propagace. Před čtyřmi lety jsme na sebe upozornili tím, že jsme do košil oblékli některé pražské sochy.

Když jsme mamince vyprávěli o našem nápadu poprvé, řekla, že nemáme blbnout. Protože je ale pro každou legraci, nakonec souhlasila. V rámci guerillové reklamní kampaně jsme chtěli obléci pražskou „první ligu“ soch. Vybrali jsme si například sousoší před Národním muzeem, Karla Hynka Máchu na Petříně či lezoucí miminka na Kampě.

Nejdříve jsme si šli sochy změřit, abychom ušili košile na míru. Asi nejnáročnější byla miminka, protože kolem jejich krku bylo potřeba až 1,5 metru látky. Když jsme pak sochy u Národního muzea oblékali, přijela policie, ale naštěstí musela odjet k případu, a tak jsme získali trochu času, abychom práci dokončili. Samozřejmě jsme si dávali pozor, abychom sochy neponičili. O kampani a košilích se potom dlouho mluvilo, takže akce byla myslím úspěšná.

Košile a doplňky prodáváte už skoro čtvrt století. Jak se mění nákupní chování Čechů?

Věra Vávrová: U mužů je typické, že když najdou košili, která jim sedí, koupí i pět kusů najednou. Naučili se také pořizovat společně s košilí doplňky. Koupí rovnou i kravatu, aby viděli, jak to bude ladit. Stoupá také obliba košil, u nichž je třeba použít manžetové knoflíčky.

Přibývá zákazníků, kteří nákup košile berou jako velkou událost – ohlásí nám, že přijdou v sobotu, vyberou si prodavačku, která je jim nejvíc sympatická, vybírají si materiály ve vzornících, pijí kávu a v obchodě stráví i několik hodin.

Změnil se také přístup firemních zákazníků, na což měl největší vliv nástup hospodářské krize v roce 2008. Firmám chyběly peníze na reprezentaci. Zatímco předtím bývalo pravidlem, že firmy braly 500 či 600 košil v jedné objednávce, během krize jsme byli rádi, když odebraly alespoň 200 kusů. Už také nechtěly tak kvalitní materiály a jejich zaměstnanci se museli spokojit s košilemi s větším obsahem polyesteru, který výrobek zlevnil.

Vedení Vavi nyní přechází na syna Jiřího. Pro přesun kompetencí jste zvolili poněkud netradiční metodu…

Věra Vávrová: Firmu jsme rozdělili na výrobu a obchod. Já mu výrobky vlastně prodávám a sleduji, jak si stojí finančně a jakou má platební morálku. Jednou jsem ho dokonce mohla poslat do konkurzu. Až uvidím, že je ekonomicky silný a vše perfektně funguje, předám mu i část výroby. Nyní chodíme do dílen, jezdíme spolu do zahraničí a já ho zaučuji, aby uměl alespoň celý proces výroby kontrolovat.

Jiří Vávra: Když jsem mamince slíbil, že firmu jednou převezmu, měl jsem jediný požadavek: aby si předtím vychovala svoji nástupkyni ve výrobě – člověka, který bude mít odborné znalosti a budeme si sedět.

(hospodářské noviny, foto Lobor Fojtík)